Zodpovědné hudební nastudování
Ve své době se stala opera Psohlavci vedle Smetanovy Prodané nevěsty jedním z nejuváděnějších a nejrespektovanějších titulů většiny českých operních scén až do Druhé světové války. Hudba, vycházející především z české národní kompoziční školy Smetany či Dvořáka, využívá bohatou orchestrální složku s mnoha sólovými instrumentálními výstupy například harfy nebo cembala. Velmi invenčně pracuje s příznačnými motivy postav, prostředí, témat, nebo klíčových dějových momentů. Zřetelným, a přitom dramatickým způsobem hudba vytváří prostředí zámku i vesnice, vězení i soudu, stejně jako napětí vyhrocených situací a uklidněné lyrické charakteristiky českých tradic a venkova. Jediné, co by se dalo Kovařovicovi i přes jeho zjevnou skladatelskou zkušenost vytknout, je práce se sílou orchestru na úkor zpěvu. V několika místech jsou sólové výstupy postav zcela převálcovány hutností orchestrace, přes kterou ani sebehlasitější sólista nemá šanci sdělit všechny informace obsažené v libretu. Naštěstí dramatický kontext situací (a v současnosti i přítomnost titulků) napomáhá pochopení situace.
Šéfdirigent operního souboru plzeňského Divadla J. K. Tyla Jiří Štrunc se ujal nastudování tohoto hráčsky náročného kusu velmi zodpovědně a svědomitě. Interpretační pojetí operního orchestru Divadla J. K. Tyla se především zaměřilo na dynamické kontrasty, na práci s autentizací prostorového zvuku a výraz dramatické, pozdně romantické emotivní hudby. Barvitost jak instrumentace, tak i hudební interpretace v inscenaci dokreslují i přesvědčivá orchestrální sóla, především koncertantní part harfy (Dana Suchanová) nebo sólového anglického rohu (Ela Polívková).
Dobrý výkon sólistů i sboru
Kromě toho, že opera nebyla uvedena v Čechách téměř čtyřicet let, v Plzni dokonce něco přes šedesát let, poslední nahrávka celého díla je až z roku 1961. Pěvecké výkony jsou od té doby v uších operních posluchačů charakterizovány hlasy pěvců, jako byli Beno Blachut nebo Zdeněk Otava [děd režiéra téta inscenace, pozn. red.]. Sólisté v Plzni se však výzvy vyrovnat se těchto velikánů nezalekli a vesměs předvedli uspokojivý výkon. Za zmínku stojí především výkony dvou hlavních představitelů postav Jana Sladkého Koziny (Richard Samek) a Maximiliána Lamingera z Albenreuthu (Pavel Klečka), kteří se chopili náročných a neustále vypjatých partů důstojně a svědomitě. Velká poklona patří i početnému sboru, a především jeho sbormistrům (Ondřej Kunovský, Anna-Marie Lahodová, Jakub Zicha), kteří dokázali, že právě charakteristické sborové pasáže patří ke skvostům této opery a bez nadsázky i české národní hudby.
Proč jsou Psohlavci uváděni zřídka?
Alois Jirásek napsal historický román Psohlavci v době, kdy český národ přímo lačnil po zobrazování a vytváření národních symbolů spojujících českou historii, lidovost a hrdost na boj proti vrchnosti, ve své době proti té habsburské. Strmý nárůst úspěchu mezi čtenáři a téměř okamžitá snaha román dále zpracovávat v hudebně-divadelním prostředí není náhodou ani s podivem. Historický námět čerpající ze skutečných událostí chodského povstání, jeho přímá metaforická spojitost s národním cítěním na konci 19. století a hudba čerpající z dobové studnice romantismu by se mohly zdát jako prvky nejen determinující tuto operu, ale dokonce ji uzavírající ve škatuli neaktuálního a leda tak dějepisně hodnotného díla. Ostatně, možná proto se v posledních desetiletích k jeho uvádění inscenátoři příliš nehrnuli. Přesto nelze zpochybnit, že uvnitř této látky jsou ukryta i nadčasová témata, která dokáže právě divadelní magie vytáhnout a přivést k životu pro oči diváka 21. století. Bohužel, v plzeňské inscenaci se žádné kouzlo nekoná.
Snaha o celkový minimalismus
Před inscenátory se začátkem příprav tohoto díla zcela nepochybně objevily dvě možnosti: buď snaha přivést operu k životu jako historický exkurz do Kovařovicovy doby a připomenout tak pozapomenutý klenot české opery v celé své tradiční a potencionálně velmi výpravné kráse, nebo aktualizovat Jiráskovy myšlenky prostřednictvím této přístupné a srozumitelné opery a najít v nich témata, která obstojí v dnešní době. Podle slov režiséra Martina Otavy v rozhovoru pro Divadelní revue DJKT byla inscenační iniciace nejspíš směřovat operu k možnosti druhé, místo toho se však kombinuje s možností první, tedy tendencí konzervativního tradicionalismu, z čehož vznikl výsledek nepřehledného, vizuálně nejasného představení bez jasného cíle, tématu a myšlenky. Téma determinace, které režisér a scénograf ve své inscenaci slibuje nejenže není naplněné, působí navíc paradoxně.
Opera funguje čistě jako hudebně nastudované dílo bez přidané divadelní hodnoty. Scéna je evidentně od počátku stylizovaná, snaží se nejspíš být symbolická, dle slov režiséra dokonce nestatická. V jakém stylizovaném světě se Psohlavci nachází, na co symbolicky scéna odkazuje, nebo kde je ta nestatická scéna zůstává v průběhu opery zcela bez odpovědi. Prázdná jeviště lemované plechy kolem dokola, shora a div ne zespodu, která prapodivně mdle odráží světla, pokud měla původně alespoň esteticky stylizovanou futuristickou funkci, v kontextu, v průběhu děje, ani v celkovém pojetí díla účelu nedosahuje. Dvě až tři cca desetisekundové projekce opakující se ve smyčkách, které téměř připomínají výtvory umělé inteligence, se střídají na dvou až třech malých visících plochách za jediným účelem: informovat diváka, že se pod těmi plechy děj odehrává na louce, v Praze nebo na zámku. Nejspíš zde byla snaha o celkový minimalismus, ten ale bohužel již ve své podstatě vychází primárně z velké funkčnosti mála. To málo, co se děje na scéně, však žádnou velkou funkci nemá a pokud ano, pro běžného diváka není nijak srozumitelná.
Vrchol nefunkčnosti nastává, když se tato prostředí mění za zavřenou oponou, za tímto účelem dokonce přidanou do poloviny druhého jednání – na scéně se nemění téměř nic, ale diváci, pravděpodobně jen z čisté operní tradice, na tuto změnu čekají v polorozsvíceném sále. Po tomto se již opravdu o minimalismu, moderní stylizaci nebo nestatické scéně hovořit nedá ani s nadsázkou. Závěrečná tečka k důkazu o nefunkčnosti celé scénografie je zavření opony těsně před koncem opery, kdy diváci za slyšitelného zvuku vrtačky čekají, než techničtí pracovníci pravděpodobně odšroubují z jeviště holé točité schodiště, na které zde bylo pouze proto, aby na něm stála na začátku druhé poloviny postava prezidenta apelačního soudu. Na premiéře se během toho diváci nejen nervózně vrtěli, ale bohužel i uchechtávali.
Nefungují zde ani kostýmy, které měly mít nejspíš původně vizuálně inovátorský koncept, do inscenace bez konceptu předem určeného však nezapadají. Kombinují tak nějak snahu být historicky korektní, ale zároveň vytvářet z negativních postav karikatury. Snaha protlačit do kostýmů některé moderní a aktualizovaně výtvarné prvky je zde sice rozpoznatelná, ale v celkové výpravě nepochopitelná. Podobným způsobem nefunguje také světelný design. Kromě toho, že se světlo neustále rušivě odráží od plechů kolem jeviště, překombinovaná nesouhra barev, jako je růžová se zelenou, jen proto, že se objeví na scéně dvě postavy nebo motivy, pro které inscenátoři určili tyto barvy jako charakteristické, přece ještě neznamená, že estetická stránka scény ztratí slovo úplně. Navíc škoda, že inscenátoři při snaze dodržovat různé operní tradice pozapomněli zrovna na tradiční divadelní poučku, že zelené světlo na jeviště spíš nepatří. Opět zde tedy zřejmě byla snaha o stylizovaný minimalismus, funkčně, vizuálně ani konceptuálně však ani světla, ani kostýmy neobstojí. V neposlední řadě bychom mohli jen spekulovat o tom, jak v kontextu inscenace vysvětlit a obhájit znak psohlavců, psí hlavu na první pohled vizuálně stylizovanou do Kafkovy hlavy na Národní třídě v Praze od Davida Černého, která se v rozpohybované projekci i stejným způsobem otáčí a která se kromě první minuty předehry a jednou na rekvizitě vlajky do konce představení neobjeví.
Dílo samo o sobě stojí za to zhlédnout
Návrat Kovařovicovy opery Psohlavci do Plzně patří z dramaturgického hlediska ke krokům zcela logickým a chvályhodným. Nejenže se opera odehrává v plzeňském regionu a o dudáckou tradici a folklorní hudbu je již léta v Plzni patřičně pečováno, opera je zároveň sama o sobě natolik nezpochybnitelně kvalitní umělecké dílo, že ve své době kriticky překonala například i Fibichovu Šárku nebo Foersterovu Evu. Kovařovicova hudba a nadstandardně hodnotné veršované libreto Karla Šípka dávají dohromady přístupnou, srozumitelnou a melodickou operu, kterou naštěstí stojí za to zhlédnout i pro mě v nefungujícím inscenačním provedení. To však neznamená, že inscenační práce má právo být zanedbávána nebo dokonce opomíjena. Věřím, že kdyby inscenátoři konkretizovali svoji vizi a pracovali od počátku s jedním uceleným konceptem, nemusela by inscenace skončit na půli cesty.
Karel Kovařovic: Psohlavci
Premiéra 18. dubna 2026
Divadlo J. K. Tyla, Plzeň, Velké divadlo
Inscenační tým
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie a scéna: Martin Otava
Technická realizace: Michal Lieberzeit
Kostýmy: Andrea Pavlovičová
Choreografie: Jiří Pokorný, Richard Ševčík
Světelný design: Antonín Pfleger
Sbormistři: Ondřej Kunovský, Anna-Marie Lahodová, Jakub Zicha
Účinkující (obsazení premiéry vyznačeno tučným písmem)
Jan Sladký Kozina: Richard Samek / Martin Šrejma
Hančí, jeho žena: Lucie Hájková / Ivana Veberová
Stará Kozinová, jeho matka: Jana Foff Tetourová / Ivana Šaková
Maximilián Laminger z Albenreuthu: Martin Bárta / Pavel Klečka
Kateřina, jeho žena: Kateřina Hebelková / Jana Piorecká
Jiskra Řehůřek, dudák: Jiří Hájek / Jan Kukal
Dorla, jeho žena: Radka Sehnoutková / Marie Šimůnková
Václav ze Šternberka, prezident apelačního soudu: Michael Kubečka / Josef Škarka
Koš, Lamingerův správce a Soudní sluha: Andrij Charlamov / Martin Matoušek
Matěj Přibek, sedlák z Oujezda: Josef Kovačič / Jiří Sulženko
Adam Ecl, zvaný Čtverák z Klenče: Michal Bragagnolo / Tomáš Kořínek
Kryštof Hrubý, rychtář z Draženova, Kozinův strýc: Plamen Prokopiev
Jiří Syka, rychtář z Oujezda: Šimon Vanžura
Jakub Brychta, rychtář z Postřekova: Roman Dušek
Jiří Peč, rychtář z Chodova: Rostislav Florian
Němec, rychtář z Klenče: David Cizner / Martin Švimberský
Ženský hlas: Andrea Frídová / Radka Sehnoutková
Sluha Lamingerův, žalářník: Vojtěch Jansa
Lamingerova matka: Jarmila Hruškociová / Barbora Srbová
Kozinovy děti: Evelína Kronusová / Adina Lieberzeit, Jakub Kopačka / Vít Prokop
Sbor a orchestr opery DJKT
Balet DJKT, Storm Ballet, statisté
