Pocta Cunninghamovi

  1. 1
  2. 2

50 let Praha – Ostrava 1964 – 2014
(v předvečer festivalu Ostrava v Praze)

Padesát let uplynulo od výjimečného hostování amerických tvůrců – světového choreografa, Merce Cunninghama, hudebního skladatele, Johna Cage a výtvarníka, Roberta Rauschengerga v Praze a následně v Ostravě.

Všichni tři velmi úzce propojeni ve své tvorbě, zcela nezaměnitelně ovlivnili vývoj moderního tance, vztahu tance a pohybového divadla k hudbě a vznikání a postavení hudebního případně zvukového díla a kompozice vůči tanečnímu a nově se formujícímu scénickému dění. Jejich novátorství bylo v těchto aspektech netradiční, jiné, odvážné a svobodně americké.

Na základě konceptu Petra Kotíka, výborného dirigenta a Jiřího Nekvasila, ředitele Národního divadla moravskoslezského, vzniklo aktuální představení, které upomíná na kulturní událost, která musela být a pro pamětníky jistě byla jistým triumfem nad bolševickou demagogií.

V Praze vystoupila roku 1964 Merce Cunningham Dance Company z New Yorku na dnešním Výstavišti – dříve v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. (poznámka autorky: …je zajímavé, že při posledním a vlastně jediném dalším hostování v Praze na festivalu Tanec Praha v roce 1997, vystoupila Cunninghamova skupina rovněž ve Sjezdovém paláci na Výstavišti, přestože divácky i umělecky tam nemohlo představení správně vyznít. Nebyla žádná elevace, takže diváci nemohli dobře vidět…)

Ať byla geneze aktuálního projektu jakákoliv, představena či koncert ostravského hudebního souboru Ostravská banda pod vedením Petra Kotíka a pozvaného choreografa Daniela Squirea spolu s tanečníky z Národního divadlo moravskoslezského je velmi cennou událostí.

Na stejná hudební díla vznikly nové choreografické skladby, která zcela ctí Cunninghamův rukopis. Daniel Squire, britský tanečník část své kariéry byl členem Merce Cunningham Dance Company, takže zná originální taneční techniku a vychází z dobových děl Cunninghama z šedesátých let.

První dvacetiminutové dílo у/я na hudbu Christian Wolffa Music for Merce Cunningham (1959) vypracoval Daniel Squire duet. Tančí Nicole Morel a Daniel Squire, oba v kombinézách červených s černými pruhy, zcela ve studeném odtažitém stylu, rozvíjí každý ve svých prostorových křivkách a liniích svůj svébytný osamocený tanec.Pouze v několika přímých pohledech se potkají a pak chvílemi nenadále tanečnice naskočí na zvedačku a to více méně opět formalistně a zády k tanečníkovi. Vytváří spíše strojené seskupení výtvarný rozhýbaný artefakt. Jak nenápadně začali, tak nenápadně skončí. Jako bychom vypnuli obraz, světlo či zvuk.

Tak je to a bylo u Cunninghama chtěno, náhled do procesu, náhoda. Podíváme se a zase se vrátíme do svého všedního světa…

Dalším dílem These then were the perverse – perverse’s the werd – steps he deveyesed (název převzat z díla Les Reverentes Georgese Pereca) na hudbu Toshi Ichiyanagiho Activities for Orchestra (1961) byla skutečně nezvyklá zvuková práce členů orchestru, kteří posouvají dlouhé dřevěné tyče po podlaze jeviště. Vytváří tak zvukovou clonu – proti které slyšíme zpomalený hlas Johna Cage a jeho slavných Empty Words. Nahrávku z Empty Words IV pořídil sám dirigent Kotík při newyorkském koncertu Johna Cage v roce 1990.

Seriál těchto „prázdných slov“, zpomalených slov, slabik, možná i zkomolených výrazů, vznikal postupně a John Cage tak při koncertech často provokoval na mnohých místech (i v Evropě) nešťastné publikum a uváděl ho k nepříčetnosti. Protože se nic nedělo, lidi nerozuměli rozkladu zpomalených slov a v tom byl i záměr – hledat rytmus, tempo, barvu a dynamiku například i ze zastaveného času.

Je zajímavé, jak často se dnešní tvůrci k tomuto modelu vracejí…

Na jevišti je téměř nahý Daniel Squire, obnažený pouze ve slipech téměř na jednom místě opět bez zvláštní mimické i tělové exprese. V ostrých dvanácti žlutých protisvětlech diváci oslněni vidí a nevidí, chvílemi nepříjemné úhly a pózy zmítaného těla.Během jednotlivých přestávek zní úryvky z přednášky Johna Cage na téma Indeterminity, kterou vedl na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958 na téma Experimentální hudba. Jsou čteny, předneseny monotónním hlasem, věty bez teček a čárek tak, aby se co nejvíce podobaly Cageovu způsobu vyjádření. Nelehký úkol vzal na sebe ostravský herec Jan Fišar.

Choreografie Anyroad na Concert for Piano a Orchestra Johna Cage z roku 1958 je nejblíže představě o Cunninghamově díle z šedesátých až sedmdesátých let.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Pocta Cunninghamovi (NDM Ostrava/ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="126735" size="small"]

Mohlo by vás zajímat