Pocta Mistrovi – niternost, citovost, muzikalita aneb Je těžké tančit Šmoka?

Téma právě započaté sezony brněnského baletního souboru „pocta velikánům“ vychází z neodpremiérovaných titulů, které měl soubor v plánu již minulý covidový rok. Původně se měli představit tři čeští choreografičtí géniové Pavel Šmok, Petr Zuska a Jiří Kylián. Vzhledem k pandemickým omezením se nakonec vedení baletu rozhodlo věnovat celý večer osobnosti Pavla Šmoka, nezapomenutelné české choreografické legendě, od jehož úmrtí uplynulo více jak pět let.

Pavla Šmoka můžeme bez nadsázky považovat za jedinečného tvůrce druhé poloviny 20. století představujícího výrazný posun v oblasti dramaturgické i choreografické, pohybově se vymykající klasické baletní doktríně. Je neoddiskutovatelné, že položil pevné základy specificky českého baletního umění.

V zemích s výraznější baletní tradicí si své tvůrce pravidelně připomínají a jsou hrdí na vlastní historii. U nás tento přístup není samozřejmostí. Nové generace tanečníků se mají na tradici čemu přiučit, ale i posunout historický odkaz do současnosti. Pavel Šmok neměl ve své době jednoduchou pozici díky své nezávislosti, specifičnosti a osobitosti choreografického myšlení. Celý svůj taneční život bojoval spolu se svým souborem o přežití. Jeho odkaz v současné době vědomě uchovává Pražský komorní balet a je nesmírně záslužné, že se večer složený ze Šmokových choreografií objevil i na scéně Národního divadla Brno.

Večer, jak bývalo u Šmoka typické, je složen ze tří titulů, které vznikly původně pro Pražský komorní balet – Zjasněná noc, Trio g moll a Stabat Mater. Nastudování se ujaly emeritní sólistky Pražského komorního baletu – Kateřina Dedková – Franková, Šmokova dlouholetá múza a Marika Hanušová Blahoutová.

Psychologické mikrodrama a síla tanečního výrazu

Zjasněná noc Arnolda Schönberga je programní skladba na motivy básně Richarda Dehmela. Vypráví o ženě, která ze strachu před samotou podlehla nahodilému partnerovi a otěhotněla s ním, avšak její milý ji pochopí a neopouští ji. Pavel Šmok spolu se svým dramaturgem Vladimírem Vašutem tuto zápletku zachovali, ale přesadili děj do válečné a těsně poválečné doby, kdy židovská dívka právě se vracející z nacistického ghetta, vypráví svůj příběh o lásce ke spoluvězni a následném těhotenství svému novému příteli. Dramaturgicky střídá dílo dvě roviny – současnou a nedávno minulou. Šmokova choreografie je blízká až činoherně pojatému dramatu, které spojuje tanečnější plochy s civilním pohybem a na relativně časově zhuštěné ploše nabízí obrovské množství psychologických a náladových změn. Dívka odvypráví svůj příběh postupně a nový partner prožívá poměrně krutý duševní boj, ve kterém se střetává láska se žárlivostí a jistě i mužská ješitnost. Nakonec však svůj boj vyřeší dojemným lidským gestem – polibkem na místo, kde vzniká nový život. Choreografie Pavla Šmoka byly vždy založené na silném interpretačním výrazu. Mistr si dopřával tu exkluzivitu pracovat a spolutvořit se svými interprety dlouho, hledat a cizelovat každé gesto a detail a tím se jeho choreografie staly tak promyšlenými a obrovsky citově bohatými. Náročný psychologický part přináší Zjasněná noc pro hlavní představitelku.

Velkou příležitost zazářit dostaly dvě mladé tanečnice Kristýna Kmentová a Klaudie Lakomá. Kmentová je dokonalý výrazový typ – krásná, tmavá, vysoká, která okouzlila všechny diváky. Dokáže být pravdivá a velice proměnlivá. Dostát oné výrazové upřímnosti je velký oříšek. To může tančit jen člověk s velkým srdcem. Lakomá se také se svou rolí poprala se ctí a její podání je uvnitř křehčí a zranitelnější. V roli Milého se též představili naprosto rozdílní interpreti. Uladzimir Ivanou byl niterný a citlivý. Mohl však přidat v boji se svou ješitností, a naopak ubrat estetizujícího baletního gesta. Martin Svobodník byl uvěřitelnější, přesný v detailu, přirozený s větší dávkou testosteronu. Roli Vězně tančil kvůli zranění Petera Leranta oba večery Petr Hos. Na premiéře působil svázaně a nepodařilo se mu zcela odlišit momenty milostného vzplanutí a neúprosnost smrtelného rozsudku. V první repríze byl již jeho výkon kompaktnější.

Vrchol večera – taneční báseň

V tvorbě Pavla Šmoka bývá často zmiňováno jeho „češství“, které nespočívá jen ve výběru a vroucím zpracování našich národních hudebních klenotů, ale i v onom českém duchu vycházejícím z lyričnosti, zpěvnosti a nekonečné citovosti. Tímto vším byla naplněna druhá část večera Trio g moll Bedřicha Smetany, který se v něm vyrovnával se smrtí dcery Bedřišky. Je to dílo nesmírné hloubky, pravdivosti výrazu i tíživého zármutku. Pavel Šmok pojímá tohoto Smetanu také jako trio, které může odkazovat na něj samotného a jeho vztah k ženě a dceři. Výrazná Šmokova muzikalita a smysl pro hudební strukturu, to je velká deviza všech jeho choreografií.

Scénický prostor určuje světelný kužel, centrum jeviště, osudovost místa, ke kterému se trojice tanečníků stále odkazuje a vrací. Choreografie začíná propojením této skupiny, jejíž paže jsou svázané do jednoho celku a tváře obrácené vzhůru. Tanečníci se několikrát od sebe vzdálí, ale opět nacházejí vzájemné pouto. Najdeme zde mnoho pohybových témat, ke kterým se Šmok záměrně vrací – paže muže, které kolébají malé dítě, dynamické výskoky a rychlé převaly na zemi, řada zapamatovatelných a promyšlených gest. Choreografie má strhující tempo a stále akcentuje tragiku. Je pro tanečníky velmi fyzicky i emocionálně náročná. Dominantní pro taneční výraz jsou zde paže – ostré, pravoúhlé ale i jemné a laskající. V hudební kompozici je obsažena lyrika ztráty, ale i vzpomínky na radostné a hravé okamžiky plné vzájemné lásky a pochopení. A totéž lze najít ve Šmokově choreografii.

Bílé kostýmy Josefa Jelínka zdůraznily čistotu, smysl pro jednoduchost a doslova „vykusují“ tanečníky z tmavého pozadí. Premiérové trio Barbora Bielková, Sarah Dadonova a Peter Lerant absolutně pochopili Šmokovu choreografii, dali jí mládí a plasticitu svých těl i velké odevzdání. Jejich interpretace měla „drajv“ a velký dynamický náboj, který se střídal s úžasnou hravostí a radostí z tance. Druhé obsazení Emilia Vuorio, Taela Williams a Arthur Abram tvoří trojici elegantnější a na první pohled vyváženější. Tanečně odvedli precizní výkon, který však neměl onu jiskru jejich kolegů.

Ztráta a žal nad smrtí dítěte – univerzální téma

Vznik kantáty Stabat Mater spadá do doby, kdy v důsledku postupné ztráty svých tří dětí Antonín Dvořák prožíval nejtragičtější období svého života. Inspirací, ze které čerpal ve své bolesti, byla báseň středověkého františkánského poety Jacopa de Todi ze 13. století, která líčí utrpení Kristovy matky, stojící pod křížem, na němž umírá její syn. Tato třetí choreografie v pořadí je největším scénickým plátnem a dala název i celému večeru. Kromě hlavních postav Ježíše a Marie jeviště zaplňují i dívčí a chlapecké sbory, které se místy ztotožňují a zmnožují ústřední dvojici. Jindy komentují jejich osudy či v případě mužského sboru jsou přímým zdrojem Ježíšova utrpení.

Šmok však ve své choreografii nezůstává jen u sakrální myšlenky, ale filozoficky rozjímá nad obecnými tématy lásky, utrpení, vzdoru a smrti. Choreografie začíná příchodem tanečníků – odsouzenců se zavázanýma očima. Postupně šátky z očí odhazují a prožívají své poslední předsmrtné vzpomínky. Motivy ukřižovaného, vzpínání rukou k bohu, určitá monumentalita – to jsou zapamatovatelné momenty choreografie. Vedle toho se zde objevují i motivy násilí a zmaru. Vše propojují hlavní postavy symbolizující věčnou lásku mezi matkou a dítětem, obrovský zármutek nad jeho ztrátou, ale i sílu postavit se proti všem. Dva sólisté Klaudie Radačovská a Arthur Abram jsou typově přesnými představiteli Marie a Ježíše. Ona, již zkušená tanečnice, která chápe, co je mateřství, dovede ho prožít a být tou velkou bojovnicí. On vlastně ještě chlapec jdoucí za svými ideály, bojující a umírající. Závěr je až šokující. Odsouzení k smrti si znovu zavazují oči a padají na zem. Jen matka zůstává…

Závěrem je třeba vyjádřit malé zamyšlení nad celkovou dramaturgií večera. Všechny uvedené Šmokovy choreografie mají jednu společnou náladu – jsou vážné, osudové a týkající se zranitelné lidské duše. Když si vzpomínám na Šmokovy komponované večery, tvořila závěr vždy humornější nebo optimističtěji laděná pasáž. Je škoda, že k tomu v tomto případě nedošlo, protože divák odcházel poněkud „obtěžkán“ lidskou tragédií a zmarem.

Tak jako jsou díla Smetanova, Dvořákova či Schönbergova interpretována hudebníky v souladu s dobou, měla by být i Šmokova díla přijímána interprety s erudicí a pochopením pro vnitřní sdělení. A jsou to témata a konflikty lidské, nadčasové a stále platící. Síla Šmokových choreografií vyvěrá z vlastního prožitku interpreta, pohyb u něj není účelem, ale prostředkem. Naplnit toto poselství se z velké části baletnímu souboru Národního divadla Brno podařilo. Jistě i divák bude tímto večerem obohacen a obdarován.

STABAT MATER – Pocta Pavlu Šmokovi

Zjasněná noc
Hudba: Arnold Schönberg
Choreografie: Pavel Šmok
Scéna a kostýmy: Jan Dušek
Světelný design: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Obsazení:
Dívka: Kristýna Kmentová /Klaudie Lakomá
Milý: Uladzimir Ivanou/Martin Svobodník
Vězeň: Petr Hos/ Peter Lerant

Trio g moll
Hudba: Bedřich Smetana
Choreografie: Pavel Šmok
Kostýmy: Josef Jelínek
Světelný design: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Obsazení: Taela Williams, Emilia Vuorio, Arthur Abram / Barbora Bielková, Sarah Dadonova, Peter Lerant

Stabat Mater
Hudba: Antonín Dvořák
Choreografie: Pavel Šmok Kostýmy – Josef Jelínek
Světelný design: Pavel Šmok
Nastudování: Marika Hanušová/ Blahoutová
Obsazení:
Marie: Klaudie Radačovská / Nelka Lazović
Ježíš: – Arthur Abram/Martin Svobodník

Psáno z premiéry a první reprízy 3. a 5. 9. 2021