Pocta Mistrovi – niternost, citovost, muzikalita aneb Je těžké tančit Šmoka?

Pavla Šmoka můžeme bez nadsázky považovat za jedinečného tvůrce druhé poloviny 20. století představujícího výrazný posun v oblasti dramaturgické i choreografické, pohybově se vymykající klasické baletní doktríně. Je neoddiskutovatelné, že položil pevné základy specificky českého baletního umění.

V zemích s výraznější baletní tradicí si své tvůrce pravidelně připomínají a jsou hrdí na vlastní historii. U nás tento přístup není samozřejmostí. Nové generace tanečníků se mají na tradici čemu přiučit, ale i posunout historický odkaz do současnosti. Pavel Šmok neměl ve své době jednoduchou pozici díky své nezávislosti, specifičnosti a osobitosti choreografického myšlení. Celý svůj taneční život bojoval spolu se svým souborem o přežití. Jeho odkaz v současné době vědomě uchovává Pražský komorní balet a je nesmírně záslužné, že se večer složený ze Šmokových choreografií objevil i na scéně Národního divadla Brno.

Večer, jak bývalo u Šmoka typické, je složen ze tří titulů, které vznikly původně pro Pražský komorní balet – Zjasněná noc, Trio g moll a Stabat Mater. Nastudování se ujaly emeritní sólistky Pražského komorního baletu – Kateřina Dedková – Franková, Šmokova dlouholetá múza a Marika Hanušová Blahoutová.

Psychologické mikrodrama a síla tanečního výrazu

Zjasněná noc Arnolda Schönberga je programní skladba na motivy básně Richarda Dehmela. Vypráví o ženě, která ze strachu před samotou podlehla nahodilému partnerovi a otěhotněla s ním, avšak její milý ji pochopí a neopouští ji. Pavel Šmok spolu se svým dramaturgem Vladimírem Vašutem tuto zápletku zachovali, ale přesadili děj do válečné a těsně poválečné doby, kdy židovská dívka právě se vracející z nacistického ghetta, vypráví svůj příběh o lásce ke spoluvězni a následném těhotenství svému novému příteli. Dramaturgicky střídá dílo dvě roviny – současnou a nedávno minulou. Šmokova choreografie je blízká až činoherně pojatému dramatu, které spojuje tanečnější plochy s civilním pohybem a na relativně časově zhuštěné ploše nabízí obrovské množství psychologických a náladových změn. Dívka odvypráví svůj příběh postupně a nový partner prožívá poměrně krutý duševní boj, ve kterém se střetává láska se žárlivostí a jistě i mužská ješitnost. Nakonec však svůj boj vyřeší dojemným lidským gestem – polibkem na místo, kde vzniká nový život. Choreografie Pavla Šmoka byly vždy založené na silném interpretačním výrazu. Mistr si dopřával tu exkluzivitu pracovat a spolutvořit se svými interprety dlouho, hledat a cizelovat každé gesto a detail a tím se jeho choreografie staly tak promyšlenými a obrovsky citově bohatými. Náročný psychologický part přináší Zjasněná noc pro hlavní představitelku.

Velkou příležitost zazářit dostaly dvě mladé tanečnice Kristýna Kmentová a Klaudie Lakomá. Kmentová je dokonalý výrazový typ – krásná, tmavá, vysoká, která okouzlila všechny diváky. Dokáže být pravdivá a velice proměnlivá. Dostát oné výrazové upřímnosti je velký oříšek. To může tančit jen člověk s velkým srdcem. Lakomá se také se svou rolí poprala se ctí a její podání je uvnitř křehčí a zranitelnější. V roli Milého se též představili naprosto rozdílní interpreti. Uladzimir Ivanou byl niterný a citlivý. Mohl však přidat v boji se svou ješitností, a naopak ubrat estetizujícího baletního gesta. Martin Svobodník byl uvěřitelnější, přesný v detailu, přirozený s větší dávkou testosteronu. Roli Vězně tančil kvůli zranění Petera Leranta oba večery Petr Hos. Na premiéře působil svázaně a nepodařilo se mu zcela odlišit momenty milostného vzplanutí a neúprosnost smrtelného rozsudku. V první repríze byl již jeho výkon kompaktnější.

Vrchol večera – taneční báseň

V tvorbě Pavla Šmoka bývá často zmiňováno jeho „češství“, které nespočívá jen ve výběru a vroucím zpracování našich národních hudebních klenotů, ale i v onom českém duchu vycházejícím z lyričnosti, zpěvnosti a nekonečné citovosti. Tímto vším byla naplněna druhá část večera Trio g moll Bedřicha Smetany, který se v něm vyrovnával se smrtí dcery Bedřišky. Je to dílo nesmírné hloubky, pravdivosti výrazu i tíživého zármutku. Pavel Šmok pojímá tohoto Smetanu také jako trio, které může odkazovat na něj samotného a jeho vztah k ženě a dceři. Výrazná Šmokova muzikalita a smysl pro hudební strukturu, to je velká deviza všech jeho choreografií.

Scénický prostor určuje světelný kužel, centrum jeviště, osudovost místa, ke kterému se trojice tanečníků stále odkazuje a vrací. Choreografie začíná propojením této skupiny, jejíž paže jsou svázané do jednoho celku a tváře obrácené vzhůru. Tanečníci se několikrát od sebe vzdálí, ale opět nacházejí vzájemné pouto. Najdeme zde mnoho pohybových témat, ke kterým se Šmok záměrně vrací – paže muže, které kolébají malé dítě, dynamické výskoky a rychlé převaly na zemi, řada zapamatovatelných a promyšlených gest. Choreografie má strhující tempo a stále akcentuje tragiku. Je pro tanečníky velmi fyzicky i emocionálně náročná. Dominantní pro taneční výraz jsou zde paže – ostré, pravoúhlé ale i jemné a laskající. V hudební kompozici je obsažena lyrika ztráty, ale i vzpomínky na radostné a hravé okamžiky plné vzájemné lásky a pochopení. A totéž lze najít ve Šmokově choreografii.