Pocta těreminu se světovou premiérou

Do Prahy přicestovala Carolina Eyck, přední interpretka hry na těremin, umělkyně německo-srbského původu, autorka první metodiky hry na tento nástroj. Na festivalový koncert Pocta těreminu (24. 5. 2019) jsem se proto vydala se zvědavostí, jakým repertoárem Carolina svůj večer naplní.

Záhy se ukázalo, že Pocta těreminu je spíše podivnou dramaturgickou směsí skladeb a interpretů bez těreminu, až na dvě skladby, kde se tato interpretka objevila. Slyšeli jsme kvarteto, sólový klavír, ansámbl s těreminem a s dirigentem, skladby od Haydna přes Martinů k novince Jakuba Rataje… Docela kostrbatá jízda.

Zahajovalo se Haydnovým Smyčcovým kvartetem G dur op. 17, se zajímavým disonantním menuetem, krásně zpěvným a přesným Adagiem, kde sólové nástroje promlouvají téměř operní řečí, melodie formulované jako recitativy, které nám naléhavě něco sdělují, vyprávějí příběh.

Skok do progresivního stylu Třetího smyčcového kvartetu, H 183 Bohuslava Martinů s převážně disonantními hlasy, z nichž se jen občas vyloupne ztišující harmonie, byl sice po Haydnovi brutální, ale vyvážila to přesvědčivost a dokonalé nastudování skvělého Bennewitzova kvarteta. Jejich technická vyspělost, promyšlený výraz, absolutní souhra i v nejmenších rytmických detailech a v rychlosti, je obdivuhodná. Předvedli výkon hodný světových festivalů.

Následovala světová premiéra jednověté skladby pro těremin, hoboj, smyčcové kvarteto a klavír oether. Ansámbl dirigoval Petr Louženský. Novinka Jakuba Rataje, která vznikla na objednávku Pražského jara, mě překvapila nejvíce tím, jak je stará – opravdu se takto komponuje i dnes? Takový ten agresivní, těžce experimentální, provokující přístup, clustery, ruchy a zvuky, ježdění pěstmi po klaviatuře? Měla jsem dojem, že mladší generace autorů, od minimalismu a různých neo- stylů dál, se již více orientuje na přístupnost a vstřícnost k posluchači. Samotné zapojení těreminu, jehož elektronický zvuk dává široké možnosti, bylo minimální, a instrumentace jako celek velmi fádní. To vyniklo především ve srovnání s Martinů Fantazií pro těremin, která zazněla ve stejném obsazení nástrojů v druhé polovině večera.

Předtím jsme ještě vyslechli Tři kusy pro klavír Motýli a rajky Bohuslava Martinů v podání Karla Košárka, zahrané brilantně, lehkým a měkkým úhozem a s francouzským šarmem.

Carolina Eyck dostala příležitost prezentovat plnohodnotně svůj nástroj až v poslední skladbě, již zmíněné Fantazii pro těremin, hoboj, smyčcové kvarteto a klavír, H 301 Bohuslava Martinů. Je škoda, že se dílo z roku 1944 nehraje častěji, je totiž nádherné. Je to Martinů ve své zralé a nejjímavější podobě, jeho teskně rozevláté melodie a všechny jeho krásné harmonie jsou koncentrovány do této poměrně malé plochy. Těremin je zpěvný a krásně se snoubí s houslemi, občas zní záhadně duchařsky, jindy jako zpívající lidský hlas nebo jako flétna. Pozorovat u hry dlouhovlasou Carolinu Eyck je opravdu zážitek, člověka neomrzí ten fascinující pohled na ruce čarující v prázdném prostoru, nad silovým polem nástroje, jak vybírají a nacházejí neviditelná místa a pozice tónů. Její hra byla přesto intonačně přesná a ladící s ostatními nástroji, měla i příjemnou dynamiku, přirozené vibrato a výraz, což se liší od běžné představy o chladném strojovém zvuku elektronických nástrojů.

 

Hodnocení autorky: 70%

 

Pocta těreminu
Pražské jaro, Rudolfinum – Dvořákova síň 24. května 2019