Pocta těreminu se světovou premiérou

Záhy se ukázalo, že Pocta těreminu je spíše podivnou dramaturgickou směsí skladeb a interpretů bez těreminu, až na dvě skladby, kde se tato interpretka objevila. Slyšeli jsme kvarteto, sólový klavír, ansámbl s těreminem a s dirigentem, skladby od Haydna přes Martinů k novince Jakuba Rataje… Docela kostrbatá jízda.

Zahajovalo se Haydnovým Smyčcovým kvartetem G dur op. 17, se zajímavým disonantním menuetem, krásně zpěvným a přesným Adagiem, kde sólové nástroje promlouvají téměř operní řečí, melodie formulované jako recitativy, které nám naléhavě něco sdělují, vyprávějí příběh.

Skok do progresivního stylu Třetího smyčcového kvartetu, H 183 Bohuslava Martinů s převážně disonantními hlasy, z nichž se jen občas vyloupne ztišující harmonie, byl sice po Haydnovi brutální, ale vyvážila to přesvědčivost a dokonalé nastudování skvělého Bennewitzova kvarteta. Jejich technická vyspělost, promyšlený výraz, absolutní souhra i v nejmenších rytmických detailech a v rychlosti, je obdivuhodná. Předvedli výkon hodný světových festivalů.

Následovala světová premiéra jednověté skladby pro těremin, hoboj, smyčcové kvarteto a klavír oether. Ansámbl dirigoval Petr Louženský. Novinka Jakuba Rataje, která vznikla na objednávku Pražského jara, mě překvapila nejvíce tím, jak je stará – opravdu se takto komponuje i dnes? Takový ten agresivní, těžce experimentální, provokující přístup, clustery, ruchy a zvuky, ježdění pěstmi po klaviatuře? Měla jsem dojem, že mladší generace autorů, od minimalismu a různých neo- stylů dál, se již více orientuje na přístupnost a vstřícnost k posluchači. Samotné zapojení těreminu, jehož elektronický zvuk dává široké možnosti, bylo minimální, a instrumentace jako celek velmi fádní. To vyniklo především ve srovnání s Martinů Fantazií pro těremin, která zazněla ve stejném obsazení nástrojů v druhé polovině večera.

Předtím jsme ještě vyslechli Tři kusy pro klavír Motýli a rajky Bohuslava Martinů v podání Karla Košárka, zahrané brilantně, lehkým a měkkým úhozem a s francouzským šarmem.

Carolina Eyck dostala příležitost prezentovat plnohodnotně svůj nástroj až v poslední skladbě, již zmíněné Fantazii pro těremin, hoboj, smyčcové kvarteto a klavír, H 301 Bohuslava Martinů. Je škoda, že se dílo z roku 1944 nehraje častěji, je totiž nádherné. Je to Martinů ve své zralé a nejjímavější podobě, jeho teskně rozevláté melodie a všechny jeho krásné harmonie jsou koncentrovány do této poměrně malé plochy. Těremin je zpěvný a krásně se snoubí s houslemi, občas zní záhadně duchařsky, jindy jako zpívající lidský hlas nebo jako flétna. Pozorovat u hry dlouhovlasou Carolinu Eyck je opravdu zážitek, člověka neomrzí ten fascinující pohled na ruce čarující v prázdném prostoru, nad silovým polem nástroje, jak vybírají a nacházejí neviditelná místa a pozice tónů. Její hra byla přesto intonačně přesná a ladící s ostatními nástroji, měla i příjemnou dynamiku, přirozené vibrato a výraz, což se liší od běžné představy o chladném strojovém zvuku elektronických nástrojů.

Hodnocení autorky: 70%

Pocta těreminu
Pražské jaro, Rudolfinum – Dvořákova síň 24. května 2019