Brahmsova hudba v podání Filharmonie Brno doslova dýchala
Na stránkách Opery PLUS jsme již na podzim roku 2025 informovali o ambiciózním jihlavském projektu cyklu symfonických koncertů Vysočina sobě. Metropole kraje Vysočina, ve které na rozdíl od ostatních krajských měst nepůsobí profesionální orchestr, obrátila svoji nevýhodu ve výhodu: pozvala šest českých a slovenských renomovaných těles, aby v sále DKO (bývalém Domě kultury odborů) seznámily posluchače s pilíři klasicko-romantického symfonického repertoáru. Ve čtvrtek 23. dubna 2026 byla hostem pátého koncertu Filharmonie Brno s dirigentem Robertem Kružíkem.
Jihlavský DKO je divadelní sál s divadelní, tedy suchou akustikou bez potřebného dozvuku. Orchestr je třeba rozesadit tak, aby co nejvíce smyčců hrálo maximálně vpředu na forbíně. Dřevěná sekce musí zpravidla dynamicky přidat ve forte plénech orchestru, aby nezanikala. Pořadatelé si limitů byli vědomi, proto prostor opatřili několika akustickými vylepšeními. Nejvýznamnější z nich byla instalace zavěšených stropních podhledových panelů nad dechy a bicí, aby jejich zvuk neunikal nahoru do provaziště a byl směrován dopředu do hlediště. Akustiku znatelně zlepšily i boční panely s mezerami pro průchody hudebníků. Tato velmi improvizovaná, leč nezbytná akustická „mušle“ akustiku sálu znatelně vylepšila.
Její limity ovšem prokázala první skladba, Variace na Haydnovo téma, op. 56a Johannesa Brahmse. Jejím tématem je svatoantonínský chorál (Chorale sancti Antoni), použitý v Divertimentu-feldpartitě B dur pro dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty, dva lesní rohy a kontrafagot, díle známém a hojně hraném jako opus Josepha Haydna. Skladatel jako mladý napsal za působení ve službách hraběte Morzina v Dolní Lukavici několik skladeb pro dechovou harmonii. Potíž je v tom, že Haydn, který si po celý život precizně zapisoval, kdy co zkomponoval, v případě této feldpartity mlčí. Ač vyšla v desítkách notových vydání jako skladba Josepha Haydna, je její autorství zpochybněno a přisuzováno Ignazi Pleyelovi. Brahms ovšem na základě tehdejších znalostí považoval téma za Haydnovo. Rádi mu to odpustíme, nemluvě o tom, že spory o autorství Chorale sancti Antoni stále přetrvávají.
Dirigent Robert Kružík velmi dbal o sevřenost a kompaktnost Brahmsovy variační skladby. Orchestr ji zahrál bravurně a barevně zajímavě. Brahmsova hudba doslova dýchala. Přesto jsem měl při jejím poslechu neodbytný pocit, že jednotlivé sekce orchestru znějí – těžce se mi hledá to pravé slovo – separátně, jako by každá hrála uzavřena ve vlastní kukani. Souhra byla přitom bezchybná, všechna technicky exponovaná místa vycházela a bylo jasné, že hudebníci mají mezi sebou velmi dobrý kontakt.
Jelikož s prvními takty další skladby, Slovanské rapsodie č. 1 D dur op. 45 Antonína Dvořáka, tento můj dojem zmizel, přičetl jsem jeho příčinu nejen akustice, ale i Bramhsově instrumentaci. Dvořákova instrumentace je zkrátka přirozenější, šťavnatější, tvořená na základě neomylné autorovy představy, bez suchých secco akordů, s jadrným basovým základem, místy stylizujícím vesnickou muziku. Tato málo uváděná Dvořákova první ze tří Slovanských rapsodií je nanejvýš pozoruhodná. Pochází z autorova slovanského období, ale daleko známější Slovanské tance příliš nepřipomíná. Jejím základem je široce vyklenuté pastorální téma, krásně přednesené prvním hobojem. Nepostrádá vtip (uličnické vesnické klarinety) a vitruózní závěr, jímž filharmonikové strhli obecenstvo k nadšené reakci.
Slovanské podání vídeňské tradice a vítězný závěr koncertu
Schubertovu předehru ke Kouzelné harfě pojal Robert Kružík jako italskou, takřka rossiniovskou, a skutečně bylo možno v jeho interpretaci vypozorovat řadu paralel k belcantové hudbě. Zároveň tato skladba nepostrádala svůj „vídeňský“, poněkud zatěžkanější rozměr. Při této Schubertově hudbě, zejména při odlehčeném rychlém jízdním tématu, jsem si představoval parkur, drezuru vyšňořených koní někde ve vídeňské jízdárně za účasti vybrané společnosti. Velmi dobře se zde uvedly smyčcové skupiny i dřevěné dechové nástroje ve vzájemných dialozích, přednesených v jednotě intonační, barevné i výrazové. Při vší své nadnesenosti a vylehčenosti na mě Rosamunda brněnských filharmoniků působila spíš „slawisch“ než „wienerisch“ či „italienisch“, což mně osobně bylo příjemné a nanejvýš sympatické.
Závěr programu náležel nejznámější symfonické básni Ference Liszta Preludia. Orchestr ještě zvětšil své obsazení – do prostory omezené bočními akustickými panely se přece jen nějak natěsnal. Sytým, bohatým unisonem smyčcových skupin upoutal majestátní úvod skladby, vystřídaný měkkým, sonorním sólem violoncell. Následný sólový kvartet lesních rohů, uvádějící další téma se čtvrtou hornou v hluboce posazeném protihlase k ostatním, vyzněl sladce, barevně a noblesně. Dramatickou kapitolu životních bojů a peripetií pak vykreslil dirigent zdařilým navozením děsivé tajemné atmosféry. V pastorálním intermezzu se skvělými sóly blýskl první hoboj, klarinet i lesní roh. Paušálně je třeba všechna pochválit dřeva za křišťálovou intonaci, a to i ve výdržově náročných partiích, jimiž jsou Lisztova Preludia proslulá. Také smyčce zněly krásně jednotně, vyrovnaně, a zejména ke konci skladby si vrchovatě užily technicky vypjatých pasáží. Ve vítězném patetickém závěru se bohatě uplatnily rovněž žestě, přičemž mě nejvíc upoutala drobná dívka, prý výpomoc z kroměřížské konzervatoře, která výborně hrála na tubu! Ze všech hráčů orchestru bych pochválil především sólohobojistku Marcelu Tománkovou za její velká sóla ve všech skladbách programu.
Na začátku koncertu i po přestávce skvěle komentoval uváděné skladby s vtipem, nadhledem, noblesou a typickou duchaplností dramaturg cyklu Jaromír Javůrek. Je to jisté specifikum, které by jinde, v místech s dlouholetou tradicí koncertů vážné hudby, bylo třeba zbytečné. Z odezvy jihlavského publika je však zřejmé, že posluchači tento způsob „ležérní osvěty“ oceňují.
První ročník cyklu Vysočina sobě letos v květnu zakončuje SOČR a dirigentkou Alenou Hron, Mozartovou Pražskou a Dvořákovou Novosvětskou symfonií. Návštěvníci dostávali do rukou leták s dramaturgickým plánem sezóny 2026/2027, druhým ročníkem cyklu. Jihlavané se mohou těšit na Slezskou filharmonii Katowice, Slovenskou filharmonii, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Filharmonii Brno, Janáčkovu filharmonii Ostrava. V další sezoně přivítá krajské město také dirigenty Petra Altrichtera, Daniela Raiskina, Leoše Svárovského či sólisty Igora Ardaševa, Jana Mráčka, Jiřího Vodičku a další. Plány jsou velkolepé.
Koncertní cyklus Vysočina sobě: Skvosty romantismu
13. dubna 2026 v 19:00 hodin
Divadelní sál DKO, Jihlava
Program
Johannes Brahms: Variace na Haydnovo téma, op. 56a
Antonín Dvořák: Slovanská rapsodie č. 1 D dur, op. 45
Franz Schubert: Rosamunda, předehra, op. 26 D 644
Ferenc Liszt: Preludia, symfonická báseň č. 3 S97
Účinkující
Filharmonie Brno
Robert Kružík – dirigent
