Scénograficky prosté, leč výmluvné jeviště zaplňují zavěšené šaty a boty, které v prostoru působí jako němí svědkové minulosti, přízraky životů, jež v nich kdysi přebývaly. Šefrnová jim prostřednictvím vlastního těla pozvolna vdechuje život a s obdivuhodnou lehkostí se převtěluje do jednotlivých etap života své babičky. Oděvy se tak stávají nejen připomínkou minulosti, nýbrž i pomyslnými branami do vzpomínek, v nichž se prolíná přítomnost s tím, co už dávno odvál čas. Výtvarná stránka inscenace přitom nevyžaduje okázalé scénografické prostředky – její působivost tkví právě v jednoduchosti a schopnosti vtisknout obyčejným předmětům mimořádnou emocionální hodnotu.
Ústřední hybnou silou celé inscenace je však bezpochyby sama Anna Šefrnová, jejíž pohybový rejstřík je vskutku fascinující. Stačí drobná proměna postoje, nepatrné gesto či výrazná grimasa, aby před očima publika ožila další z babiččiných životních etap. Šefrnová disponuje pozoruhodnou schopností vyprávět beze slov, přičemž její tělo se stává nesmírně tvárným nástrojem, v němž se prolíná komika s melancholií, hravost s nostalgií. Její precizní mimická práce společně s mimořádnou tělesnou expresivitou umožňuje vytvářet obrazy, které navzdory své abstraktnosti neztrácejí lidskou blízkost. Právě v tom spočívá největší síla Vrásky – Šefrnová nepotřebuje slova, aby dokázala zachytit emoce, pro něž se mnohdy jen obtížně hledají.
Zvláštní místo mezi jednotlivými vzpomínkovými fragmenty zaujímá čokoládový bonbon ve zlatavém obalu. Drobný předmět, který by za jiných okolností sotva upoutal pozornost, se stává jedním z nejvýmluvnějších symbolů celé inscenace. Šefrnová jeho prostřednictvím připomíná, že vzpomínky na naše blízké nejsou vždy spojeny s velkými životními událostmi, nýbrž se často ukrývají v těch nejobyčejnějších maličkostech. V chuti, vůni či předmětu, který si s milovaným člověkem neodmyslitelně spojujeme. Rozdávání bonbonů publiku i jejich následné zvětšení do téměř absurdních rozměrů navíc vnáší do melancholického vzpomínání jistou hravost a odlehčení, aniž by se zcela vytratila emocionální podstata díla.
Ačkoliv se Šefrnové daří vytvářet působivé a výtvarně podmanivé obrazy, dramaturgická výstavba vykazuje jistou nevyváženost. Úvodní sekvence totiž nastoluje poněkud odlišné inscenační čtení – zdá se, že se před námi otevírá reflexe výkonově orientovaného světa, z jehož neustálého tlaku je obtížné se vymanit. Tato tematická linie však pozvolna ustupuje intimnímu vzpomínání na babičku, aniž by se oba motivy podařilo zcela organicky propojit.
Otázkou zůstává také přístupnost díla dětskému publiku. Přestože vizuálně atraktivní a hravé výstupy dokážou bezpochyby upoutat pozornost nejmenších diváků, abstraktní jazyk inscenace může představovat poměrně náročný interpretační oříšek. Hrozí tak, že se děti budou soustředit především na vnější formu, zatímco hlubší téma paměti, ztráty a smíření zůstane poněkud upozaděno.
Tyto dramaturgické nedostatky však nijak zásadně nezastiňují mimořádné kvality pantomimického projevu Šefrnové. Vráska je především citlivou, poetickou výpovědí o pomíjivosti lidského života a vzpomínkách, které v nás přetrvávají i dlouho poté, co jejich původci odešli. Anna Šefrnová dokáže s fascinující přesností vtisknout neviditelným emocím fyzickou podobu a připomenout, že loučení nemusí být pouze bolestivým aktem, nýbrž i příležitostí k opětovnému setkání – byť jen prostřednictvím vzpomínek. A zatímco šaty zůstávají viset jako němí svědkové minulosti, drobný čokoládový bonbon připomíná, že ti, které jsme milovali, z našich životů nikdy zcela nezmizí.
Anna Šefrnová: Vráska
3. října 2026
Festival GOGO GAGA, Nymburk
Realizační tým
Koncept a interpretace: Anna Šefrnová
Tvůrci: Anna Šefrnová, Kristýna Břeská
Supervize: Roman Horák
Dramaturgická spolupráce: Matyáš Míka
Scénografie: Elizabet Voborská
Light design: Jonatán Vnouček
Hudba: Samuel Weinfurter
Inscenace vznikla v rámci magisterského studia Anny Šefrnové na Katedře nonverbálního divadla HAMU.
