Anička Kukuczková a Vojtěch Svoboda byli vyškoleni zejména v tradici imaginární pantomimy, jejíž styl představoval tehdy na Katedře nonverbálního divadla především její šéf, prof. Boris Hybner. Rozlet tvůrčích sil podpořilo v případě V. Svobody také externí studium v pantomimické škole Bartlomieje Ostapzuka ve Varšavě (právě pod vedením mima a režiséra Lionela Ménarda), a pobyt na známé mimické škole Die Etage v Berlíně. A. Kukuczková, která přišla na HAMU po absolutoriu Vyšší herecké školy se vedle moderního mimu věnovala mluvenému slovu a stala se m. j. dvojnásobnou vítězkou (v letech 2013 a 2014) Mezinárodní soutěže Zdeňka Fibicha v přednesu koncertního melodramu. Ani jejich samostatná dílka se vždy netýkala jen čistě pantomimy. Oba múzicky citliví umělci vystupovali v představeních tzv. Tiché opery pod vedením Radima Vizváryho. V. Svoboda má za sebou i několik nápaditých pokusů o režii hudebně dramatických děl, jako je operka Anne, beze strachu, k těm nejpůvabnějším patří i jeho nastudování rozkošné Nezvalovy baletní hříčky Kuchyňská revue. Už za studií rozesmávali V. Svoboda s A. Kukuczkovou diváky, spolužáky i pedagogy vtipnými glosami svých pohybových etud.
Tato šťastná léta završili originálními absolventskými inscenacemi: Kukuczková vytvořila s překvapující intenzitou pohybové monodrama na námět znásilnění O tom se nemluví – dávno před tím, než tato problematika vstoupila na česká jeviště – citlivě v něm zobrazila procesy zmučené ženské mysli. Svoboda zase jako první Čech nastudoval do té doby neznámou pantomimu Václava Havla Perpetuum mobile / Pan A aneb 7 dní ve vězení, kterou prezentoval s úspěchem i před publikem na Hrádečku a v Knihovně Václava Havla v Ostrovní ulici. Jakkoliv pracovali odlišnými výrazovými prostředky, šlo o moderní, nápaditý a úsporný projev po linii pohybového divadla. Oba tudíž mohli sebevědomě vstoupit na profesionální dráhu.
V následujícím desetiletí pracovali dílem samostatně, dílem společně pod hlavičkou Kozla ve fraku, od roku 2023 se stalo jejich domovským přístavem jeviště divadla BRAVO! v Braníku na Praze 4. Společně hráli už jinde vyzkoušenou sérii lehoučkých pohybových skic nesených kritickým pohledem na pošetilosti současných lidí pod názvem Absurditky. V této poloze, jež se příležitostně objevuje i v pozdějších titulech, jsou zřejmě nejvíce sami sebou, vedle technického zpracování je jejich nejsilnější hodnotou jejich smysl pro humor, mladistvý esprit a úsporný výraz. V této linii potom pokračovalo i jejich pěkné, stylově čisté Imaginárium, patrně jedno z jejich umělecky nejhodnotnějších společných děl. Přesto, na rozdíl od některých vrstevníků, si vážili historického dědictví klasické pantomimy jako formy s pevně vypracovaným tvaroslovím pohybu a gesta. Vyhovovala jim také pro pantomimu charakteristická úsporná forma krátkých etud. Odtud zřejmě nápad na veselý pořad pro děti Jak se dělá pantomima a veselé grotesky Buřty v medu. Naposledy ji využili v „sérii bláznivých, poetických I absurdních příběhů, ukazujících svět, ve kterém se lidé snaží řešit své problémy těmi nejodvážnějšími způsoby,“ kterou nazvali Léčba dynamitem.
Samostatně nastudovala v průběhu času A. Kukuczková mluvené monodrama Kukačka – přesto zůstal člověkem na námět životních osudů svého tatínka. V této inscenaci zaznívalo na dnešní dobu tak nezvykle přímé, hluboké vyznání lásky a úcty, že se v něm i sama autorka představila jako vzor nejčistšího dceřiného citu. V. Svoboda, neustále zlepšující svou technickou kondici, samostatně uvedl ve spolupráci se známým skladatelem a kytaristou Lukášem Sommerem pořad Stvoření světa, sestavený z několika klasických pantomimických etud z nejznámějších výstupů mistrů svého oboru. Přes jejich už do značné míry zafixovaný pohybový jazyk se úspěšně pokusil o jejich dramaturgickou, a tím i pohybovou modernizaci: přizpůsobil takřka věčné a v podstatě existenciální náměty, především ze života prostých lidí, na úroveň myšlení současného člověka. Zachoval při tom znaky klasického pantomimického tvarosloví, které v průběhu času dovedli k dokonalosti mistři pantomimy včetně Marcela Marceaua nebo Borise Hybnera, ale našel i krásný, úsporný výraz pro svoji repliku etudy proslulé Claire Heggen (zakladatelky Théâtre du Mouvement) v pantomimě Matka a dítě. Představení mělo nadto umělecky hodnotný rámec v Sommerových skladbách, a jeho improvizacích, podtrhujících dramatické okamžiky hry; přes rozdíly v námětech etud působilo proto jako dobře strukturovaná inscenace.
V současném retrospektivním ohlížení za tvůrčí cestou souboru Kozel ve fraku si uchovala dvojice Kukuczková – Svoboda pověst talentovaného uměleckého tandemu, spojovaného často s konzervativnějším proudem uvnitř veletoku současných pohybových forem a disciplín. Řekla bych, že se tak zčásti děje pod diktátem společenské objednávky, která preferuje humor a zavedené estetické postupy. Ucelená, experimentální díla sklízejí většinou obdiv a porozumění hlavně ze strany zasvěcených znalců, jejich reprízy (a to se netýká jen Kozla ve fraku) mívají jen nízký počet repríz. Pohyb mezi inovovanou tradicí klasické pantomimy a pokusy o moderní mimický a myšlenkově aktuální obsah patří dnes nepochybně k charakteristickým znakům tvorby souboru.
Listopadová premiéra inscenace Léčba dynamitem na jevišti divadla BRAVO! naznačila posun v jejich hledání: týká se především snahy o zdivadelnění jednotlivých výjevů ve formě etud a úsilí o dramatickou strukturu celé inscenace. Velká mluvící oranžová pohovka informuje diváka o tom, že se nachází v ordinaci psychoterapeuta, tím však její úloha končí, dále na jevišti trůní jako nehybný artefakt. Po tomto ohlášení se na jevišti odvíjejí pestré a stylově rozmanité příběhy, v podstatě obsahující apel na vážné společenské nešvary, avšak někdy v téměř nečitelné nadsázce. Myslelo se tu hodně na řadového diváka, pro kterého je patrně nejpodstatnější humorné zpracování výstupů. V nich se oba mimové prezentuji jako postavy tu jen načrtnutého, jinde už rýsujícího se charakteru. Smysl jejich obrazově pohybového sdělení je zatím nutné spíše hledat, ale je možné předpokládat, že se během repríz jednotlivé etudy vybrousí do čistšího tvaru.
Technicky jsou oba interpreti velmi dobří, během jejich pohybové hry se objevují záblesky mistrovské práce, a tak se snad v budoucnosti více uplatní dramaturgicko-režijní linka díla. Za nejlepší považuji etudu domýšlivého, ale zbabělého profesionálního plavčíka, který poté, co jen dohlížel na utonutí neznámého plavce, sám sobě postaví velkou sochu z písku. V etudě mlčenlivé dvojice s mobily v rukou sáhli oba interpreti po své osvědčené poetice lehkého pousmání and svými současníky, v etudě „otcovství“ prozradil Svoboda něžnou linkou gest málokdy využívané lyrické kvality svého mimického herectví. Kukuczková v roli osamělé intelektuálky zapůsobila svým celkovým habitem, vznosnou štíhlou postavou i minimalistickým pohybem. Chybělo jen trochu satiry v setkání se sněhulákem.
Možná by bylo prospělo, kdyby byl k premiéře vydán stručný program. K té ohlašované bláznivé, poetické a absurdní hře však chyběl bohužel režijní klíč, který statická oranžová pohovka nemohla poskytnout. Snad by souboru slušel pro futuro nějaký pěkný, celistvý scénář, třeba i na známý námět. Ctižádost všech tvůrců, tj. Vojtěcha Svobody, Anny Kukuczkové, režiséra Lionela Ménarda, scénografky Kristýny H. Čuříkové po novém, originálním pohybovém tvaru je jistě cenná, ale vyžaduje ještě hodně úsilí k naplnění ideálu, který si stanovili. S ohledem na někdejší umělecké výsledky Kozla ve fraku však věřím, že se jim to podaří.
Anna Kukuczková, Vojtěch Svoboda, Lionel Ménard: Léčba dynamitem
5. listopadu 2026, 19:30 hodin
Divadlo BRAVO!, Praha
Realizační tým
Režie: Lionel Ménard
Spoluautoři, hrají: Anna Kukuczková, Vojtěch Svoboda
Scénografie: Kristýna Hnilica Čuříková
