Poetické finále v Anežském klášteře. Dvořákovy Dumky a Šostakovičova bolest

Příběh ukrytý v krajině Maxe Švabinského

Vzpomínám si, jak jsme se snažili společné zasít mezioborovou spolupráci s Národní galerií v Roce české hudby 2004 i 2014 a je určitě přínosem, že se rozvíjí, už proto, že v Umělecké besedě, kde je tradičně doma, se jí v posledních letech až tak nedaří. Národní galerie nabízí navíc držitelům vstupenek i padesátiprocentní slevu na vstup do galerie.

Zkušená edukátorka Národní galerie Monika Švec Sybolová je výborná volba úvodního vstupu, tentokrát k slavnému obrazu Maxe Švabinského Chudý kraj (1900) se symbolickým portrétem Švabinského mladé manželky. Monika Sybolová se věnuje vzdělávání v Národní galerii od r. 2000, a to pro různé věkové skupiny i formáty. Specializuje se i na mezioborová propojení. Její projev byl živý a pro běžné publikum je představení obrazu formou příběhu s přidáním určitých stylových a výtvarných specifik dobrou oporou pro zapamatování i povzbuzení zájmu nejen o autora, ale i celé období a výtvarné umění jako takové.

Dumky jako mozaika nálad

Orbis trio (od r. 2008) není třeba čtenářům příliš představovat, stejně jako Dvořákovo Klavírní trio č. 4, op. 90 „Dumky.“ Recenzent má v takovém případě před sebou nesnadný úkol upozornit na něco zajímavého a v interpretaci specifického. Co se týče dramaturgie koncertu, tak úvodní obraz by možná úžeji korespondoval s poetikou následné generace, např. Josefa Suka, ale časová příbuznost tu je, i když doba byla stylově přelomová. Dvořákovy „Dumky“ pocházejí z let 1890/91, premiéra se konala 11. dubna 1891 na koncertě Měšťanské besedy v Praze u příležitosti udělení čestného doktorátu Dvořákovi Karlovou Univerzitou, a to v provedení houslisty Ferdinanda Lachnera, violoncellisty Hanuše Wihana a Dvořáka u klavíru. 1894 byly „Dumky“ vydány u nakladatele Simrocka a brzy se staly oblíbeným kmenovým repertoárem.

Ovšem známý tehdejší kritik Eduard Hanslick ohodnotil střídání zadumaných a veselých nálad každé z částí jako poněkud formalistní, i když hudebně invenční, kdy posluchač musí během šesti krátkých skladeb zažít dvanáct proměn nálady, zároveň však ocenil kvalitu hudebního materiálu. Korekturu vydání provedl skladatelův přítel Johannes Brahms, protože Dvořák v té době už pobýval ve Spojených státech. Sám autor ke skladbě v dopise příteli Aloisovi Göblovi poznamenal „Bude to veselé i smutné. Někde to bude jako zádumčivá píseň, tu zase jakoby veselý tanec, avšak ve slohu lehčím, abych tak řekl, populárnější, zkrátka, aby to bylo pro vyšší i nižší…“ Stylově spadá skladba do slovanské – tehdy skutečně populární – inspirace („dumka“ je zdrobnělinou ukrajinského „duma“ – přemítání).

Dvořákovi ovšem nebylo vlastní setrvávat v zadumanosti, snad i díky temperamentu a převažující extrovertnosti. Okamžitě vytváří náladový kontrast. Pokud skladbu označil za náročnou pro provedení, pak je to právě pro různé odstíny nálad zamyšlených i dramatizujících až veselých a spojení kontrastů, které by mělo vyznít přirozeně. Dalším nárokem je odhalenost komorní struktury, decentních nástupů, které vyžadují zejména v jemných odstínech vzájemné souznění hráčů, zvláště violoncella, které je hlavní nositelem zádumčivých nálad a houslí.

Skladbu uvedlo trio ve zkrácené verzi, která je hudebně logická. První tři „Dumky“ připojené attacca a v harmonické příbuznosti (E dur, cis moll, A dur) jsou někdy chápány jako celek, dokonce vztahovaný k sonátové formě. Proto si mohl soubor dovolit vypustit čtvrtou a pátou a uzavřít skladbu až poslední šestou Dumkou Lento Maestoso v c moll, ústícím do efektního C dur v gradačním Vivace vyvrcholení.

Niterná souhra smyčců a klavíru

Orbis trio má skladbu osvojenou ve svém repertoáru. Ukazuje se to zejména v oněch citlivých pomalých částech ve skvělé bezešvé vazbě zejména smyčcových nástrojů, krásných pianissimech, zpěvnosti tónů jak u violoncella jako hlavního nositele „dumky“, tak houslí a přirozeném propojení kontrastů zejména tempových a harmonických, které Dvořák svazuje především geniálně rozvíjenou variační technikou.

Je typické, že Dvořákova teskná témata ústí do Dur a zvedajících se rejstříků. Za hlavní úskalí tedy považuji právě ony náladové nuance, které spočívají na detailech, výrazovém škálování, mimořádné vnímavé souhře a schopnosti provázat kontrasty, aby působily psychologicky schůdně. Provedení v tomto smyslu bylo brilantní, zejména u violoncella (Petr Malíšek, toho času též zástupce koncertního mistra FOK) a houslí (Petra Brabcová, mj. vedoucí skupiny druhých houslí České filharmonie). Bouřlivý potlesk byl oprávněný.

Následný cyklus Sedmi romancí pro soprán a klavírní trio, op. 127 Dmitrije Šostakoviče na básně Alexandera Bloka z r. 1967 nebývá zařazován často. Sopranistka Alžběta Poláčková ho má v repertoáru, existuje i nahrávka s Artemiss Triem vydaná před 20 lety v r. 2005 Arco Diva. Sopranistka uvedla: „S radostí jsem přijala nabídku FOKu přednést s Orbis triem vokálně-instrumentální suitu Sedm romancí na básně Alexandra Bloka Dimitrije Šostakoviče. Vracím se k této skladbě po mnoha letech a je pro mě přímo dobrodružstvím objevovat, kam se můj hlas za tu dobu posunul.“

Básník, jenž hledal krásu i pravdu

Alexander Blok (1880–1921) pocházel z intelektuální rodiny, psal od dětství, studoval práva a poté slovanskou filologii. Jeho žena byla dcerou slavného chemika Mendělejeva. Básnická sbírka Verše o krásné dámě (1904) byla inspirována filosofií jeho strýce Vladimíra S. Solovjeva, která ovlivnila také T.G. Masaryka a u nás vlivného antroposofa Rudolfa Steinera. Nejprve byl příznivcem Říjnové revoluce, která se mu v mysli míchala s křesťanským ideálem (Poema Dvanáct z r. 1918, kterou u nás zhudebňoval Jarek Nohavica), ale stal se typickou dobovou obětí bytostného zklamání intelektuála z režimu, které přispělo k jeho depresím a těžkému astmatu, na které předčasně zemřel.

Šostakovič znal Blokovy básně už ze školy. Vybrané texty, převážně z r. 1899–1902, byly provedeny v ruském jazyce, ale nutno poznamenat, že sopranistka si hlídala kvalitu tónu natolik, že jí bylo velmi špatně rozumět. Naštěstí pro publikum byl v programu přiložen překlad Vlasty Reittererové. Vzpomněla jsem si na okamžité výsledky workshopu Heleny Kaupové, kdy dobře disponované zpěvačky, ke kterým Alžběta Poláčková také patří, přenesly pozornost z hlídání kvality hlasu na herecké vystižení významu textu. V tom je potřebné mistrovství nadhledu, které vynikne v komorní písni.

K samotnému překladu: V ruské a slovanské mytologii a pohádkách je velmi silný prvek ženských magických postav a sil. Moudrý věštící pták Gamajun je zpodobován s ženskou tváří. V ruštině tomu přirozeně odpovídá i ženský tvar pro ptáka „птица“(ptíca). V závěrečné romanci Hudba je sice zmínka o Bohu „О, сколько музыки у бога“(Kolik hudby je u Boha – V. Reittererová přeložila „Bůh nabídne“, což není úplně totéž ve filosofii autora), ale poté je zde závěrečná zajímavá sloka „Прими, Владычица вселенной/Сквозь кровь, сквозь муки, сквозь гроба/ Последней страсти кубок пенный/ От недостойного раба.“ (Vládkyně vesmíru, přijmi skrze krev, muka, hroby, pěnivý pohár poslední vášně nehodného otroka), který V. Reittererová – a nejen, ona – přeložila, zřejmě v duchu předpokládané soudržnosti textu, v tradičním mužském rodě „Vládce vesmíru…“ a doplnila místo „nehodného otroka“ „člověka.“ Tím poněkud setřela ruské kulturní specifikum.

Hudba jako zpověď duše

Co se týče samotné hudby, tak cyklus vznikl pro manželku Mstislava Rostropoviče Galinu Višněvskou (1926–2012), který skladbu premiéroval jako violoncellista. U houslí zasedl David Oistrach, u klavíru Mieczyslaw Weinberg (Polák), protože Šostakovič byl nemocen. Toto jeho závěrečné období je provázeno úzkostí, tématem smrti a nostalgií. Zdá se, že na Spotify můžeme najít nahrávku v uvedeném obsazení. V tomto záznamu slyšíme velké výrazové rozpětí od jemnosti první romance Oféliiny písně k dramatické mezzosopránové barvě zejména v Gamajunovi a Bouři.

U Alžběty Poláčkové vyzněly dobře dramatické forte partie. Ve střední síle a crescendu mi vadilo větší vibrato a zabarvování hlasu. Přivítala bych i prostší témbr v první romanci, ve které např. právě i Višněvská používá, zcela na místě vzhledem k tématu, až dívčí výraz. Takový měla A. Poláčková i v nahrávce z r. 2005.

Zdá se tedy, že současnému hlasu sopranistky více vyhovuje opera, nebo, možná, pojala Šostakovičovy písně celkově jako dramatický útvar. Faktem je, že nástrojová sazba je velmi odhalená, až syrová, a kvalita zvuku je tedy zásadní věc, stejně jako zachytit u Bloka často složený bipolární výraz – zároveň lyrický, symbolický i s předtuchou rozmanitých forem zla. Výkon violoncellisty i houslistky byl opět výrazově procítěný, ale u klavíru se mi forte jevila velmi tvrdá. Dají se pochopit, např. u verše (Gamajun) „o pravdě věcí nám leccos vypravuje a ústa má přitom krví slepená!“, i když z hlediska zvuku by mohla být barva plnější.

Celkově se domnívám, že tato řada je inspirativní a má potenciál získat nové publikum, zvlášť pokud bude dramaturgie s obrazovou (nebo možná v budoucnosti i pohybovou, dramatickou) částí sladěná, podobně jako mají svoje publikum projekty stylově specializované, které potkáváme častěji.

Alžběta Poláčková & Orbis trio, Řada Obrazy a hudba
24. dubna 2025, 19:30 hodin
Klášter sv. Anežky české, Praha

Program:
Antonín Dvořák: Klavírní trio č. 4, op. 90 „Dumky“ (výběr – Č. 1 Lento maestoso, Č. 2 Poco adagio, Č. 3 Andante, Č. 6 Lento maestoso)
Dmitrij Šostakovič: Sedm romancí na básně Alexandera Bloka pro soprán a klavírní trio op. 127 (Píseň Ofélie Gamajun, věštící pták, Byli jsme spolu, Město spí, Bouře, Tajemná znamení)

Účinkující:
Alžběta Poláčková – soprán
Orbis trio

Obraz ze sbírky Národní galerie: Max Švabinský: Chudý kraj, 1900, přednášející Monika Švec Sybolová