Pohled Václava Lukse ke hvězdám (2)

  1. 1
  2. 2

(Dokončení ze včerejška) 

Jaký je zatím zájem návštěvníků o nový projekt Hvězdy barokní opery a o který z jeho večerů je zatím největší?

Nelze předpokládat, že hned v prvním ročníku cyklu naplníme kapacitu sálu abonenty. Budování abonentního cyklu je běh na dlouhou trať a trvá zpravidla roky. Řada posluchačů si bude vybírat jednotlivé koncerty a jiní se rozhodovat těsně před koncertem. Nicméně první vlna zájmu prokázala, že posluchačský potenciál pro tento typ koncertů v Praze je a že i zahraničí návštěvníci jsou ochotni vážit cestu na naše koncerty. Největší zájem je pak podle očekávání o vánoční koncert s Bachovou Mší h moll. Nepochybuji, že Rudolfinum bude ten večer vyprodané…

Jaká je vaše představa o dalších ročnících tohoto cyklu? Již pracujete na tom následujícím? Pokud ano, co z něj můžete prozradit?

Na podobě dalších ročníků samozřejmě pracujeme, nicméně zásadní pro nás budou výsledky prvního ročníku cyklu a jeho resonance u publika. Chceme na naše koncerty přivést náročné publikum a chceme našemu publiku naslouchat, komunikovat s ním a na základě tohoto dialogu náš cyklus budovat. Zkrátka, nechceme plnit pouze naše vlastní sny, ale i sny našeho publika. Prozatím mohu prozradit několik jmen, se kterými jednáme o budoucích koncertech, jako je Bejun Mehta, Vivica Genaux, Julia Lezhneva nebo třeba Adam Plachetka. A také to, že bychom v příštích ročnících chtěli příležitostně opouštět vody opery a oratoria a zvát pravidelně také vynikající instrumentalisty a dirigenty.Jak to bude v nadcházející sezoně s vaším již tradičním Hudebním mostem Praha – Drážďany? Budou ve stejné podobě a periodicitě pokračovat? Resp. nový cyklus Hvězdy barokní opery je v kalendáři Collegia 1704 „navíc“?

Hudební most Praha – Drážďany je projekt, který se v posledních letech úžasně rozvinul, a díky jehož úspěchu jsme mohli začít pomýšlet na cyklus v Rudolfinu. Dramaturgie Hudebního mostu je však trochu jinak zaměřená a akcentuje více duchovní hudbu a pražskou a drážďanskou hudební tradici. Jsme velmi rádi, že naši věrní posluchači Hudebního mostu nás následují i do Rudolfina a my na druhou stranu cítíme závazek pokračovat v cyklu Hudebního mostu. Znamená to tedy, že oba cykly budou probíhat paralelně.Neodpustím ještě jednu otázku, na jejíž odpověď a váš názor jsem tuze zvědav. Váš soubor stál v minulosti u nejednoho projektu barokní opery u nás či alespoň u její výrazné „propagace“ v rámci koncertů. Změnilo se něco významěji v poptávce publika u nás po barokní opeře za poslední léta? V jeho poučenosti? A jak na tom jsme v tomto ohledu podle vašich zkušeností při srovnání se zahraničím?

Troufnu si tvrdit, že žádná jiná oblast koncertního života se u nás nerozvinula tak rychle a pozitivně jako oblast staré hudby. Srovnáme-li situaci před deseti až patnácti lety a dnes, zjistíme, že od doby, kdy u nás byly koncerty staré hudby k slyšení pouze příležitostně, jsme se posunuli do situace, kdy jen v Praze probíhá během sezóny kromě našich dvou abonentních cyklů hned několik dalších cyklů podobně zaměřených souborů  (Collegium Marianum, Musica Florea, Ensemble Inégal), kdy v létě se koná specializovaný krásný festival „Letní slavnosti staré hudby“ a kdy nejvýznamnější festivaly v naší zemi chápou starou hudbu jakou podstatnou součást své dramaturgie. To vše je samozřejmě spojeno s obrovským nárůstem zájmu posluchačů. Jistě stojí za zmínku, že to vše vyrostlo u nás doslova na „zelené louce“ v prostředí nezávislých souborů, bez stabilně garantovaných ministerských nebo regionálních dotací, v době, kdy se skloňuje ve všech pádech zaklínadlo krize a postava „českého mecenáše“ patří do říše zázraků a pohádek.

Troufnu si však tvrdit, že v oblasti opery je situace poněkud zamrzlá. Když se porozhlédnete po světových scénách, zjistíte, že opera sedmnáctého a osmnáctého století je pravidelnou součástí dramaturgie všech významných operních domů, že specializované soubory na tuto hudbu jsou zvány nejen k barokním, ale rovněž k mozartovským produkcím i na velmi konzervativních scénách, jako jsou Salcburk nebo Vídeňská státní opera. Když pominu příležitostná představení v historických divadlech, jako je zámecké divadlo v Českém Krumlově, jsou u nás takové produkce naprostou raritou.

Když spočítáme veškeré porevoluční produkce barokní opery na scénách Národního divadla v Praze, vyjde mně tristní číslo 3 (Rameau – Castor a Pollux, Monteverdi – Orfeo, Händel – Rinaldo). Tři tituly za třiadvacet let je opravdu neuvěřitelné číslo! Přitom Händelův Rinaldo byl jedním z nejnavštěvovanějšch titulů ve Stavovském divadle.

A když už jsem zmínil Stavovské divadlo… Jedinečné divadlo, jediný autentický prostor na světě, kde Mozart řídil provedení svých děl. Žádný Salcburk ani Vídeň nic podobného nemá. Každý, kdo do Stavovského divadla přijde poprvé, zírá s otevřenou pusou! My jsme však udělali ze Stavovského divadla zakletý zámek. Již dávno se mohla Praha pyšnit stagionami s mozartovským repertoárem a vynikajícím pěveckým obsazením, orchestry, dirigenty… Pro milovníky Mozarta mohla být Praha přinejmenším stejně důležitou adresou, jako zmiňovaný Salcburk. K tomu všemu je ovšem třeba politická vůle a odvaha i ze strany politiků a ministerstva kultury.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář