Již čtrnáctým rokem jste ředitelem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Jak byste porovnal svůj přístup k vedení tohoto souboru, i vaše schopnosti jakožto ředitele obecně, tehdy a dnes?
Nejsem si jist, zda jsem schopen právě tohle zodpovědět. Mám pocit, že člověk ztrácí určitou soudnost, pokud se dívá sám na sebe. Ale zkusím to. Když jsem začínal, byl jsem o třináct let mladší, měl jsem energie na rozdávání a využil jsem ji k uskutečnění poměrně razantních a rychlých změn v celé řadě organizačních složek JFO. Myslím však, že ony změny byly nutné a můj poněkud razantní přístup nakonec přišel vhod. Podařilo se tím totiž nastartovat něco, na čem v tuto chvíli úspěšně stavím a mohu v tom dlouhodobě pokračovat. Samozřejmě jsem se spoustu věcí musel naučit. A učím se neustále. Zejména pokud pracujete s lidmi, navíc v umělecké branži, musíte být při věci. Snažíte se být součástí celku, za který ale máte zároveň největší zodpovědnost. Musíte tak volit vhodné komunikační postupy, mít určitou profesní empatii, a přitom myslet i jako businessman. Neustále jsem hledal rovnováhu mezi tím vším. Byl tam samozřejmě i určitý prvek profesní naivity a odhodlání, který se nakonec také hodil při prosazení stavby koncertního sálu, který je nyní v realizační fázi. Dnes jsem už v jiné situaci. Mám funkční tým, který se daří dlouhodobě budovat a udržovat. Nyní je to spíš o rozvážných krocích, dlouhodobé koncepci, trpělivosti. Nicméně jedné myšlenky se držím neustále již od začátku – usiluji o co nejvyšší standard ve všech aktivitách, které dělám a které mi naše (finanční) možnosti dovolí. Snažím se těmto možnostem nejen dostát, ale i je překračovat. To je můj základní hnací motor. V tom jsem se nezměnil. Naopak jsem se přesvědčil o tom, že čas může hrát v můj prospěch. Pokud člověk z cesty neuhne, výsledek se dostaví.
Pokud se ohlédneme za uplynulou sezónou, jaké koncertní programy JFO měly podle vás největší úspěch? Proč?
Opět těžká otázka. Ale v zásadě si myslím, že pokud je publikum vnímavé a takříkajíc vycvičené kvalitou, což to naše je, úspěšný je jakýkoliv program, který je připraven bez kompromisů. A není zde v zásadě rozdíl v tom, zda jde o hudbu barokní, romantickou nebo soudobou. Věřím, že si náš běžný posluchač odnáší stejný dojem z koncertu jako řekněme posluchač profesionální. Namátkou mě napadá nedávné uvedení houslového koncertu Thomase Adèse. Zahrála ho fenomenální houslistka Leila Josefowicz v rámci běžné koncertní sezony JFO. Šlo o hudbu živou, napsanou žijícím autorem, zdaleka ne snadnou na první poslech. Provedení bylo strhující a přesně taková byla i reakce publika. Receptem je tedy to, co jsem uvedl ve své první odpovědi – promyšlená a koncepční dramaturgie a nekompromisní provedení, s tím související výběr sólisty a dirigenta. To je vše. Vlastně není – tuto informaci musíte ještě adekvátní cestou přenést k lidem, aby se o takové akci dozvěděli. Přidejme k tomu tedy špetku nebo spíš notnou dávku kreativního marketingu.
Jak moc lze předvídat úspěšnost programů? Kdy vás, navzdory vašim letitým zkušenostem, naposledy něco překvapilo?
Samozřejmě existují osvědčené tituly, které fungují samy o sobě. Velmi často se jimi ovšem plýtvá – Beethovenova pátá či devátá symfonie, Dvořákova „Novosvětská“, Smetanova Má vlast atd. Nicméně já to považuji za klišé a v JFO se tomu snažíme spíše vyhýbat. Zařazujeme tyto skladby prostě pouze tam, kde je to vhodné, bez ohledu na jejich popularitu či předpoklad vyprodanosti. Samozřejmě musíte neustále hledat rovnováhu a brát určitý ohled na vkus a možnosti publika, ovšem s ambicí mu neustále rozšiřovat obzory. Má překvapení ohledně repertoáru jsou tedy spíše pozitivní. Stále častěji vidím úspěšnost u programů, které jsou i určitou posluchačskou výzvou a kde reakce předčí moje očekávání. Jsem přesvědčen, že dát na program „Brahmse a Dvořáka“, protože je publikum zná, je krátkozraké, už to prostě nefunguje.
Nově jste ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. Proč myslíte, že ze čtyř kandidátů vybrali pro tuto funkci právě vás? Víte, s jakými návrhy se na pozici ředitele festivalu hlásili ostatní uchazeči?
Tyto informace nemám, nevím, kdo s jakou koncepcí do výběrového řízení šel. Uspěl jsem snad proto, že výběrovou komisi zaujala má koncepce, ve které jsem akcentoval výše zmíněné přístupy a nabídl řešení, které nikdo jiný nabídnout nemohl. Myslím si také, že v naší branži, zvláště v Česku, není mnoho zkušených manažerů a leaderů, kteří by za sebou měli evidentně úspěšnou a relativně dlouhou praxi. V tom jsem se snad mohl odlišovat.
Jak se vám nyní mění či násobí pracovní povinnosti?
V tuto chvíli, kdy přímo přebírám vedení festivalu, se pochopitelně pracovní povinnosti a s tím související časová investice výrazně navýšily. Aktuálně je to velmi intenzivní. Nicméně byl jsem na to připraven, věděl jsem, co to bude obnášet a nejsem překvapen. Také vím, že situace se časem stabilizuje. Vím také přesně, jaké postupy mám zvolit, jaké kroky mám udělat. Nevkročil jsem na neznámé území, naopak. V tom mi moje dosavadní praxe výrazně pomohla. Navíc si myslím, že pokud se zabýváte uměním na profesionální úrovni, nelze to nikdy úplně oddělit od osobního života. Každý, kdo v umělecké branži uspěl, je na především nadšenec, který tu práci dělá z přesvědčení, jako určitou životní náplň, prostě nemůže jinak. A pak to je otázka priorit, které dočasně přeskupíte. Zároveň připouštím, že nemusí být snadné, zejména pro mé blízké okolí, s takovou osobou žít. Vyžaduje to hodně pochopení a tolerance od rodiny, přátel i kolegů.
Mohl byste blíže popsat, jak plánujete propojovat JFO a Janáčkův hudební festival? Jaké výhody, případně i úskalí, toto propojení ponese?
Možností je několik a až nejbližší měsíce teprve ukážou, jaké řešení bude nejefektivnější. Propojení JFO a festivalu chápu jako přirozený krok, který oběma institucím přinese nové možnosti. Chci, aby se Janáčkova filharmonie stala rezidenčním orchestrem festivalu, a to nejen formálně, ale dramaturgicky i umělecky. Festival tak bude platformou, kde bude JFO přinášet projekty, repertoár i umělecká hostování, které by nebylo možné v běžné sezoně uskutečnit. To je zásadní. Další výhodou je synergie – plánování i program festivalu a sezony filharmonie se budou doplňovat a vzájemně posilovat, nikoli překrývat. Dále dokážeme efektivně využít mezinárodní kontakty, které přináším z čela JFO. Když jednáme s uměleckými agenturami o hostování jejich umělců, můžeme paralelně plánovat jejich účinkování jak na festivalu, tak v sezoně. To posiluje naši vyjednávací pozici a zvyšuje šanci, že do Ostravy přivezeme opravdu špičkové osobnosti. Zároveň zdůrazňuji, že MHF Leoše Janáčka nesmí ztratit vlastní identitu. Naopak. Festivalové projekty musí být výjimečné, s exkluzivní dramaturgickou linií. Musíme ovšem samozřejmě počítat s určitým přechodným obdobím, které potřebuji na postupnou aplikaci všech změn, které plánuji. Přesto, že publikum změny uvidí snad již v následujícím ročníku, všechny se plně projeví až tak za tři roky.
Zbývá vám čas a energie i na nějaké mimopracovní aktivity, třeba na hru na klavír?
Nějaké minimum mimopracovních aktivit je samozřejmě nutné si udržet, aby si člověk zachoval zdravý rozum. Na prvním místě mám rodinu – děti, jejichž přítomnost mě neskutečně nabíjí a dává mi určitou vnitřní energii i pro mou práci. Pak je samozřejmě nutná určitá porce sportu, kterou je nutné vyrovnat tu mentální energii, která se neustále vydává. Mám rád také fyzickou práci, která mi občas dodává pocit, že vytvářím i něco hmatatelného. Důležitý je pro mě kontakt s přírodou (nechci, aby to znělo jako klišé), což je pro mě jeden z nejpřirozenějších způsobů či zdrojů duševní energie. Klavír – ano, mám období, kdy se věnuji hře poměrně intenzivně, ale protože chci, ne proto, že musím. Ale moje priorita to aktuálně není. Myslím, že je důležité zachovat si od hudby i určitý odstup, dodržovat duševní hygienu a občas prostě být v tichu.
Jakým způsobem odpočíváte?
To jsem popsal vlastně výše vyčerpávajícím způsobem. Pokud mám ještě něco přidat – jsem nadšeným obdivovatelem soudobé výtvarné scény, kterou se snažím v rámci svých možností aktivně sledovat.
Zasadil jste se o to, aby se v Ostravě vybudoval nový koncertní sál. Jak to s výstavbou vypadá, kdy podle vašich současných odhadů bude stavba dokončena?
Nemyslím, že bych se o to přímo zasadil, ale asi na tom nějaký iniciační podíl mám. Každopádně považuji za malý zázrak, že je stavba ve fázi realizace cca po deseti letech od první myšlenky na tento projekt. Je ovšem pravda, že tomu předcházelo několik dřívějších pokusů a já jsem byl asi ve správnou dobu na správném místě, těžko říct. Každopádně jsme ve fázi, kdy si zhotovitel stavby převzal staveniště a nyní je stavba na jeho bedrech. Je třeba konstatovat, že se jedná o mimořádně složitý projekt. Navzdory faktu, že je zde smluvní lhůta pro dokončení projektu, což je 36 měsíců právě od převzetí stavby, je pravděpodobné, že se během realizace vyskytnou problémy, zejména v souvislosti s rekonstrukcí stávající budovy, které mohou způsobit její prodloužení. Za důležité ovšem považuji, že prostě stavíme, že není cesty zpět. A není už tak důležité, kdy sál přesně otevřeme, pokud to nebude až v další dekádě. V tomto ohledu naivní nejsem. Aktuální oficiální termín dokončení je rok 2028.
Máte již představu o tom, jaký koncertní program zvolíte pro slavnostní otevření sálu?
Ano, moje představa je poměrně konkrétní. Myslím, že by sál mohl otevřít několikadenní minifestival s vystoupením Janáčkovy filharmonie a jejím šéfdirigentem Danielem Raiskinem, tedy domácí soubor, který bude sál nadále trvale „obývat“. Dále by to měla být Česká filharmonie jako první český orchestr se svým nastupujícím šéfdirigentem Jakubem Hrůšou. Na programu JFO by měl být zcela logicky Leoš Janáček. Pak skladba, která vznikne na objednávku pro tuto příležitost. Tím bychom jasně nastínili, jakým směrem vlastně povedou další cesty JFO. Tuto skladbu jsme již mimochodem diskutovali se skladatelem Ondřejem Adámkem, a právě on bude jejím autorem. A zbytek programu ponechám na vaší fantazii…
Děkuji za rozhovor, ať se vám nadále daří!
