Národní divadlo uvedlo novou inscenaci opery Leoše Janáčka Z mrtvého domu. V interpretaci Daniela Špinara se carská káznice proměnila v jakýsi fešácký kriminál, kde si vězni užijí spoustu legrace a sexuálních radovánek. Nebýt řeč o tom, že je nově přišedší vězeň Gorjančikov zmrskán a následně se zkrvavený doplazí na jeviště, bylo by to docela příjemné místo k životu. Vězni nejsou nuceni k nějakým těžkým pracím, jejich nástroji jsou pouze hadry na podlahu, kýble a košťata, takže se mohou po většinu času bavit vyprávěním veselých historek ze života. A také sexem a předváděním rozličných sexuálních praktik. Prostě je tu dost veselo. 
V prvním a druhém jednání lze ještě v dění na jevišti sem tam zaznamenat pár styčných bodů s Janáčkovou operou. Po přestávce však na jevišti vidíme elegantní salon, kterému dominuje koncertní křídlo. U něj stojící pěvec ve fraku interpretuje vokální part Šiškova a jeho zpěv je vizuálně ilustrován pohybovou kreací dámy, která do tohoto salonu doslova připlula v krásné výrazně červené večerní toaletě s velkou krinolínou. Představitel Luky Kuzmiče ochotně poslouží jako komorná a šaty dámě na zádech rozepne, takže tato se z nich vysvlékne a zakrývajíc cudně své poprsí vytváří na jevišti cosi, co má zřejmě představovat osud Akulky. Inscenační tvar opery je tedy ve třetím jednání redukován na jakési poloscénické provedení, kterému dominuje pohyb tanečnice.
Všichni velcí operní skladatelé usilovali po staletí o to, aby hudebními prostředky vyjádřili dramatické situace a psychické stavy jednajících postav. Genialita Leoše Janáčka spočívá v tom, že toto dokázal vyjádřit prostředky velmi úspornými, ale přitom nesmírně účinnými. Jeho opery se nehrají pouze kvůli krásné hudbě (i když té je v nich také mnoho), ale zejména pro dramatický účinek, který jeho hudba dokáže v divákovi vyvolat. K tomu, aby byla Janáčkova hudba takto vnímána, je ovšem potřeba interpret, tedy dramatickým talentem obdařený pěvec, který dokáže hudbě a slovům vdechnout obsah. Když se takový interpret najde, veden dobrým režisérem a podporován samozřejmě dobrým hudebním vedením, tedy dirigentem, dojde k onomu zázračnému okamžiku, kdy jsme svědky zrození velkého umění. Takové okamžiky dělají operu operou.
Cesta, kterou zvolil Daniel Špinar ve třetím jednání, takový zážitek předem vylučovala. Čímž neříkám, že pohybová kreace, která zpěv doprovázela, nebyla schopna vyvolat v divácích emoci. Nepochybně ano, bylo to prováděno s velkým nasazením. Opera však přestala být operou. Byli jsme svědky něčeho, co by mělo být uváděno jako Scénické vize Daniela Špinara s použitím hudby Leoše Janáčka. Budiž. Ale opera jako hudebnědramatický scénický útvar vzala zasvé.
Autor je divadelní režisér a bývalý ředitel Severočeského divadla v Ústí nad Labem
Foto Patrik Borecký
