Boj o trůn mocí posedlé ženy, schopné pro své syny a jejich (a tím i svoje postavení) vraždit, jsou tématem mnoha uměleckých děl. Händlova opera Agrippina je jedním z nich.
Agrippina, manželka císaře Claudia, sleduje jediný cíl – aby se její syn z prvního manželství stal římským císařem, a to za jakoukoliv cenu. Neštítí se proto užít jakýchkoliv intrik a praktik a v závěru opery svého cíle skutečně dosáhne.
Píše se rok 1709. Georg Friedrich Händel pobývá již třetím rokem v Itálii, kde se kromě mnoha dalších významných osobností seznámí s neapolským místokrálem kardinálem Vincenzem Grimanim, který kromě toho, že je pravděpodobně autorem libreta k Agrippině, je rovněž majitelem Teatro Grimani di San Giovanni Grisostomo v Benátkách, kde měla opera téhož roku velmi úspěšnou premiéru a kde se dočkala dalších 27 provedení.
Agrippina byla označena jako nejzpěvnější z italských oper a její obliba se záhy rozšířila po celé tehdejší hudební Evropě. Händel dílo dokončil během neuvěřitelných tří týdnů, což lze přičíst faktu, že opera je složena z hudebních výpůjček maestra samého, ale i jeho kolegů, což byla nicméně běžná dobová praxe. Vliv Itálie na Händla je v tomto díle nesporný – bohatá hudební i divadelní invence, temperamentní a dramatická témata, cituplné lyrické árie, kreativní instrumentace, a především hudba navýsost divadelní, dokreslující charaktery jednotlivých postav svěžími delšími recitativy a na dobovou hudbu relativně krátkými áriemi. Händelovy postavy nejsou hudebně plochými typy, ale hluboce procítěnými lidskými bytostmi s jejich slabostmi i upřímným srdcem. Téměř čtyřhodinová opera díky bohatosti invence uběhne v podstatě jakoby nic.
Režisér Martin Glaser ve své inscenaci vytvořil pomyslný most mezi antickým Římem, barokním autorem a divákem 21. století. Dění na scéně bylo velmi živé, činoherní, sem tam protkané vtipnými momenty – např. schovávání a vykukování nápadníků Poppei v labyrintu keřů.
Inscenátoři díla chtěli navázat na výpravnost barokních oper a ukázat ji v její velikosti a pestrosti. Na kulisách, dekoracích i kostýmech se nešetřilo. Každá z postav má v průběhu díla několik převleků a základní scéna tří prostor je doplňována obřími kulisami – jako strom v zahradě, keřový labyrint nebo obrovská umělá jeskyně – grotta. Součástí inscenačního týmu byli i čtyři tanečníci a čtyři tanečnice, kteří kupříkladu v prvním dějství strojili jako motýlci Poppeu nebo v kostýmu Satyrů tvořili quasi sbor.
„Lidé, kteří jdou bezskrupulózně za svým cílem, jsou pořád stejní, podobně jako se nemění ti, kteří bojují za svou lásku,“ říká Glaser na adresu své koncepce. Agrippina se dle jeho slov „chová při inscenování téměř postmoderně, jak na sebe naráží ušlechtilé s cynickým, vážné se směšným, tragické s komickým.“
Scéna Petra Vítka pracovala s točnou a prostor rozdělila do tří velkých místností – Agrippinina ložnice s velkou postelí, palácová chodba a prázdný sál, do kterého byla např. ve druhém dějství zasazena umělá jeskyně, nebo velký strom, ve třetím dějství např. labyrint z keřů. Na jevišti se díky točně a procházení jednotlivými prostory neustále něco dělo. Postmoderně pojaté byly i kostýmy Martina Chocholouška odkazující jednak na baroko – paruky, kalhoty ke kolenům, pohřební šaty Agrippiny, ale i na antiku – např. pokrývky hlav tanečníků, ale i současnost – např. ragbyový kostým Nerona hned v začátku opery. Světelný design Martina Špetlíka scénu citlivě podporoval a zvýrazňoval podobně jako jednotlivé postavy na ní.
Hudební nastudování souboru Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse bylo, jako jsme u tohoto souboru již mnoho let zvyklí, vynikající. Hudebníci i pěvci se vzájemně inspirovali, i když pravda, na samém začátku byla trošku cítit nervozita, která se ale časem během prvního dějství rozplynula. Václav Luks vedl soubor jistě, citlivě, jeho hluboké znalosti dobové provozovací praxe jsou v interpretaci patrné. Za všechny výborné hudebníky mezinárodního ansámblu bych jmenovala cembalistu Pabla Kornfelda a jeho zdobivý doprovod recitativů a kreativní, barevné perkuse Jakuba Ebena.
Mezinárodní bylo i obsazení pěvecké. V titulní roli Agrippiny vystoupila Pavla Vykopalová, umělkyně, která dokáže každé ze svých postav do hloubky vdechnout její lidskost a pochopení. Disponuje krásným, vyrovnaným, zralým hlasem, schopným výtečně přednést jak např. Janáčka, tak starou hudbu. Paní Vykopalová byla výtečná už v Händlově Alcině a v Agrippině nejen potvrdila svoji výbornou hlasovou kondici, ale i velký herecký talent – silná byla např. krátká scéna Agrippinina sebezpytování ve druhém dějství.
Roli Claudia, jejího muže, nastudoval polský basista Wojtek Gierlach, disponující velkým hlasovým rozsahem, který tato role vyžaduje. Záletného Claudia, který už by rád předal svou vládu jiným, zahrál s chutí a určitou dávkou komičnosti – jeho hlas zazněl v plné síle v árii „Řím vládne světu“ ve druhém dějství opery.
Roztomile koketní, svým způsobem naivní a charakterově dosud nepříliš vyzrálá – tak ztvárnila roli Poppei Doubravka Novotná, disponující krásným rovným, nosným hlasem, který není limitován ani náročnými koloraturami maestra Händla. Švýcarskému kontratenoristovi Constantinu Zimmermannovi připadla role vyloženě kladná – bezchybný, čestný a seriózní Ottone, který obětuje moc a trůn lásce k Poppei. Jeho part je protkán skutečně překrásnými láskyplnými áriemi, které svým medově zabarveným hlasem a cituplnou interpretací povýšil na hluboký emocionální zážitek – Ottone byl v jeho podání světlem v temnotě mocichtivých intrikánů, záletníků a egem se řídících postav, aniž by působil naivně či smyšleně.
Kontratenorista Vojtěch Pelka byl jako Nero jednoduše geniální: nevyzrálý, rozmazlený, slabošský floutek pod vlivem své silné, chladné matky, vnesl do inscenace svěžest, spratkovitost i drzost mládí a svou dokonalou technikou – např. árie ve třetím dějství – ukázal, že je v budoucnu nač se těšit. Monika Jägerová jako Narciso, Tadeáš Hoza jako Pallante – Agrippininy přisluhovači a David Nykl jako Lesbo, sluha Claudia a posel ve stylizovaném kostýmu boha Merkura s peroutkami na botách i hlavě výtečně doplňovali svými krátkými výstupy „vladařský“ tým.
Láska, zášť, pomsta, zuřivost, touha po moci – vše mistrně ztvárněno dokonalou hudbou barokního mistra. Händel byl divadelník par excellence s citem pro drama i lyriku. Jeho hudba je natolik poutavá, dramatická, tklivá a emocionální, že publikum s napětím sleduje dění na scéně neseno vznešenou a dokonalou hudbou.
Podle dirigenta Václava Lukse tkví největší síla díla v pochopení pro lidskou složitost: „Händel těm negativním postavám, kterých je Agrippina plná, svěřil ty nejkrásnější hudební momenty. Právě tohle porozumění lidské duši je největší devíza jeho umění.“ Pozoruhodná zralost u teprve čtyřiadvacetiletého Händla.
Nakolik je politika součástí našich životů, politika versus láska? Manipulace a moc, co všeho jsme schopni udělat pro milovanou bytost? Pozoruhodné je, jak je dodnes libreto aktuální a živé, stejně jako Händlova hudba. Agrippinu v Brně lze rozhodně doporučit.
Georg Friedrich Händel: Agrippina
11. dubna 2026, 18:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Inscenační tým
Libreto: Vincenzo Grimani
Hudební nastudování: Václav Luks
Režie: Martin Glaser
Scéna: Petr Vítek
Kostýmy: Martin Chocholoušek
Světelný design: Martin Špetlík
Pohybová spolupráce: Martin Pacek
Dramaturgie: Patricie Částková
Účinkující
Agrippina: Pavla Vykopalová
Claudius: Wojtek Gierlach
Poppea: Doubravka Novotná
Ottone: Constantin Zimmermann
Nero: Vojtěch Pelka
Pallante: Tadeáš Hoza
Narciso: Monika Jägerová
Lesbo: David Nykl
Collegium 1704 a tanečníci
