Smrt v Benátkách, italská grand opera na jevišti Janáčkova divadla.
Ocitáme se ve snu o Benátkách. V Benátkách v době přezrálé pozdní renesance, v době úpadku a dekadence, v době, kdy v Praze vládl císař Rudolf a Evropu sytila těžká vůně renesančních ornamentů. Končí zima, nadchází doba karnevalu a na ulicích se prolíná minulost s budoucností, realita se snem, nebeské s pozemským, pozemské s pekelným, mytologické s historickým a historické s archetypálním. La Gioconda je pouliční zpěvačka, jejíž jméno znamená „veselá“. Pod touto rozesmátou maskou ale skrývá hluboký smutek z obětí, které přináší na oltář své tragické lásky. A stejně tak i dalších pět postav, jejichž osudy se v této opeře setkávají, skrývá své pravé tváře za maskami.
(Tomáš Pilař)
Nejslavnější z deseti oper Amilcare Ponchielliho (1834-1886) La Gioconda bude na jevišti českého divadla v Brně uvedena vůbec poprvé. Jako režisér a scénograf se po divácky velmi úspěšných inscenacích Polské krve a Carmen vrací Tomáš Pilař, který operu zasadil do karnevalových Benátek přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. „V první řadě akcentuji motiv jakýchsi psychologických masek. Každá z postav vystupuje sama za sebe a zároveň vystupuje za někoho, za koho prostě v dané společnosti vystupovat musí. Právě charakter karnevalu s maskami fyzickými se prolíná s motivem těchto masek metaforických,“ říká Tomáš Pilař o svém režijním konceptu, ve kterém využívá např. odkazů na tzv. caravaggiovské svícení či gestiku renesančních tanců.
Typická benátská architektura se stala výraznou inspirací stylizované a proměnlivé scény Tomáše Pilaře i bohatých kostýmů, které jsou dílem Sylvy Zimuly Hanákové.
La Gioconda patří k hudebně velmi náročným dílům – je jednou z mála oper, které obsahují hlavní role pro všech šest hlasových oborů (La Gioconda – soprán, Laura Adorno – mezzosoprán, La Cieca – alt, Enzo Grimaldo – tenor, Barnaba – baryton, Alvise Badoero – bas). Brněnská inscenace nabídne mimořádně atraktivní pěvecké obsazení. V titulní roli Giocondy alternují Iveta Jiříková a vynikající maďarská sopranistka Csilla Boross, držitelka Green Room Award 2014, Ceny DIVA 2009 a Ceny Thálie 2009. Dalším vzácným hostem inscenace je jihokorejský tenorista Sung Kyu Park, který spolupracuje s předními operními domy, jako jsou neapolské San Carlo, Teatro Verdi v Terstu, Soul Art Centrum, Puccini Opera Festival Torre del Lago a další. Hudební nastudování je dílem dirigenta Jaroslava Kyzlinka.
Amilcare Ponchielli pojal La Giocondu, která měla premiéru v La Scale v roce 1876, ve stylu francouzské grand opèra. Využil prostředí Benátek pro širokou škálu hudebních stylů. V opeře zazní barkarola, furlana, slavnostní i církevní sbory nebo velká baletní scéna. V kontrastu k velkým výpravným scénám staví Ponchielli hudebně intimní momenty modlitby i temných vášní. Jeho důraz na roli orchestru, soustředění se na dramatickou akci, práce s hudebními tématy ve spojení s jednotlivými postavami a jejich vyhraněný vokální styl – to vše již předpovídá hudební řeč nadcházejícího verismu. Z řady hudebních čísel Ponchielliho La Giocondy se staly skutečné hity, ať je to Enzova árie Cielo e mar, modlitba Laury či árie Giocondy Suicidio, to všechno jsou hudební momenty reprezentující to nejlepší z tradice italské opery.
Autorem libreta je jeden z nejslavnějších libretistů své doby, rodák z Padovy Arrigo Boito (Verdi: Simon Boccanegra, Otello, Falstaff), který jako námět použil hru Victora Huga Angelo, tyran z Padovy. Příběh velkých emocí o nevyslyšené lásce zpěvačky a o manželské žárlivosti okořeněný politickými intrikami se pro operu přímo nabízel. Boito děj přemístil z Padovy do atraktivnějších Benátek v době, kdy sláva republiky upadala a za pozlátkem karnevalů a gondol se skrývala síť inkvizičních udavačů a nemilosrdná vláda Rady deseti. Opera se po úspěšné premiéře v Miláně dočkala od skladatele několika revizí, poslední pro uvedení v Janově roku 1879, kdy získala podobu, v jaké ji známe dnes a v jaké ji uvede Janáčkova opera NdB.
