Pořád mám chuť zkoušet něco nového

Rozhovor s (nejen) operním pěvcem, pedagogem a publicistou Petrem Matuszkem 

Když se v Severočeském divadle v Ústí nad Labem zatáhla 16. května opona za premiérou nové inscenace Pucciniho Tosky, stala se během závěrečného klanění protagonistů nevídaná věc. Velká část publika totiž věnovala standing ovations představiteli postavy, která se na scéně příliš dlouho neohřeje: barytonista Petr Matuszek si ovšem s rolí Kostelníka poradil tak, že to ústecké diváky zvedlo ze sedadel. Neměla ale pocta dlouholetému sólistovi divadla ještě jiný důvod? Například ten, že se ze strany věrných návštěvníků severočeské scény jednalo také o poděkování a rozloučení s oblíbeným pěvcem? Kostelník je totiž na dlouhou dobu Petrovou poslední rolí v divadle, ve kterém si vzal dlouhodobé neplacené volno. Po čtvrtroce, kdy se téměř ztratil ze světa, se na podzim znovu objevuje na jevišti – ovšem zcela jiného divadla a pro mnoho ortodoxních milovníků opery i úplně jiného žánru.

Dohnat a vyzpovídat Petra Matuszka se mi podařilo až na začátku září v útulné Restauraci a galerii U Černínů v Praze-Vinoři. Uvádím to především proto, že se jednalo o místo pro naše setkání téměř příznačné. Vinoř se totiž nachází na samé hranici Prahy a Středočeského kraje a hranice, zejména hranice žánrů a jejich překračování, se staly jedním z hlavních témat našeho rozhovoru.

Rád bych si nejdřív ujasnil, s kým si vlastně povídám. Pokud vím, jsi písňovým, operním, operetním, momentálně i muzikálovým zpěvákem, pedagogem, terapeutem a publicistou. Zapomněl jsem na něco?

(smích) Myslím, že ne.

První otázka se tedy nabízí sama: Čím z tohoto výčtu se aktuálně cítíš být nejvíc a čemu se naopak nevěnuješ tak, jak bys chtěl?

Čemu se teď dost nevěnuji, je opera, ale k tomu se ještě dostaneme. A čím se cítím nejvíc? Protože je před premiérou Fantoma opery, tak samozřejmě muzikálovým zpěvákem. Kromě toho mě ale čím dál tím víc baví mé působení na teplické konzervatoři, kde jsem od letošního školního roku zástupcem ředitele. Myslím, že se tam začíná vytvářet jakési sympatické myšlenkové podhoubí, které vnímám jako ohromně důležité, a to nejen pro tuto konkrétní školu. Pokoušíme se zkrátka nejen o bezproblémové a inspirativní fungování školy jako takové, ale zároveň i o obnovu smyslu vnímání či potřebnosti kulturní a vůbec estetické vzdělanosti, protože bez ní se podle mého názoru budoucí umělci neobejdou.

Začal jsi zmínkou opeře, pojďme se k ní tedy vrátit. Poslední rolí, kterou jsi ztvárnil ve svém dlouholetém působišti v divadle v Ústí nad Labem, byl na konci minulé sezony Kostelník v Tosce. Jaké jsou tvé vyhlídky v Ústí do budoucna? A plánuješ eventuálně spolupráci s nějakým jiným operním souborem?

Jak to bude s mým ústeckým angažmá dál, nevím – momentálně mám kvůli Fantomovi dlouhodobé neplacené volno. Je otázkou, jestli bude mít divadlo po mém návratu v repertoáru něco, co mi bude moci nabídnout, a jestli já budu mít co nabídnout jemu a divákům. Angažmá nebo nabídky z jiných divadel momentálně nemám a ani jsem o ně neusiloval, protože příprava na konkurz na Fantoma, který trval několik měsíců (a byl opravdu náročný), a paralelní příprava na konkurz do vedení teplické konzervatoře, mi sebraly většinu myšlenkové kapacity, které jsem schopen… (smích) Do toho jsem se ještě snažil dostát i svým publicistickým závazkům – mimo jiné k Opeře Plus – takže jsem opravdu nebyl schopen myslet na to, jestli se někde hraje nějaká opera, která by se bez mé účasti neobešla.

Opery, uváděné v Ústí nad Labem, se ovšem bez tvé účasti neobešly dlouhá léta. Osobně jsem tě jako zpěváka začal vnímat na přelomu dvacátého a jednadvacátého století…

Na přelomu století – z toho jde hrůza… Do ústeckého souboru jsem přišel v roce 1989!Jestli tě to uklidní, můžeme říkat i „na přelomu tisíciletí…“ Je to zkrátka dávno, když jsem se ocitl v ústeckém divadle poprvé a viděl jsem tě ve velkých barytonových rolích, mezi které počítám Lescauta v Massenetově Manon nebo Marcela v Bohémě. Vzhledem k stádiu, kdy máš, jak říkáš, dlouhodobé volno, by možná bylo dobré na svou kariéru v Ústí zavzpomínat a pokusit se charakterizovat, čím bylo pro tebe toto období zajímavé a přínosné.

V ústeckém divadle jsem především doma. Lidé, které mám rád, město s budovou, která patří ke skvostům divadelní architektury, řada krásných vzpomínek od mých začátků až do současnosti, to všechno je pro mě prostě Ústí. Měl jsem možnost tady nastudovat většinu základních rolí barytonového repertoáru, takže de facto nemám v tomto oboru žádný nesplněný sen. Skoro všechno, co jsem považoval nebo považuji pro svůj hlas za ideální, a to bez ohledu na velikost a význam rolí, jsem si v Ústí opravdu zazpíval. Je to samozřejmě oblastní divadlo, které se těžko pustí například do Straussových oper, méně známých děl Janáčka či Martinů a dalších náročných oper dvacátého století. Takové tituly, přestože bych je dělal moc rád, jsem tedy musel oželet, ale ostatních příležitostí bylo dost a dost, takže si opravdu nemám nač stěžovat.

Na druhou stranu mám ale dojem, že kdybych teď vstoupil do některé z rolí běžného repertoáru, neměl bych většinou co nového jí dát, protože už bych se v podstatě jen opakoval. V současné ústecké inscenaci například poprvé po mnoha letech nevystupuji jako Krušina. Na jedné straně mne to vlastně mrzí, na straně druhé po předchozích asi sedmi nastudováních, na nichž jsem se podílel, mě momentálně nenapadá, čím dalším bych mohl charakter této „své“ postavy pro sebe obohatit… Kdyby se naskytla nabídka vstoupit do inscenace nějaké moderní opery – a já jsem přesvědčen, že taková nabídka určitě jednou přijde – a já bych měl co nabídnout hlasově i typově, určitě bych byl šťastný, byla by to nová výzva. Ale abych dělal Traviatu, pokud není nějakým zásadním způsobem výjimečná, v snad desáté inscenaci – v tom už opravdu zalíbení nenacházím. To je mimochodem jedna z věcí, proč mě začal bavit muzikál. Mám zkrátka pořád chuť zkoušet něco nového.Mluvil jsi o cestě, která tě zavedla od opery k muzikálu, ale pamatuji se, že jsi se zabýval i žánry, pro které se nacházejí „škatulky“ jen těžko. Napadá mě například báječné Pitínského Marné tázání nebes v divadle Archa. Jak vidno, lákají tě i další možnosti, jak se na jevišti uplatnit nejen jako zpěvák, ale i jako herec nebo performer. Jak tě zkušenosti s podobnými multižánrovými projekty obohatily?

Určitě právě tou širokou škálou přesahů a nároků, se kterými jsem se předtím nesetkal. Moc rád vzpomínám třeba na Medkovu experimentální operu MrTVÁ, kterou vynikajícím způsobem režíroval Rocc, Sasíky v Čechách, což je báječná hudební fraška Mirka Pudláka, nebo na hodně netradičního Rigoletta, kterého jsem dělal v rámci experimentální režii Lucky Loosové v jedné z budov Pražských vodáren a zpíval árie zavěšený z asi deseti metrového žebříku hlavou dolů… Kromě Marného tázání nebes, které jsi zmínil, vznikla svého času v Arše i další, dalo by se říci kultovní představení. Vzpomeňme třeba Víchovu a Duškovu Operu La Serra s libretem v umělém jazyce, zvaném „operanto“… Úžasná byla i Klinická smrt Romana Palase v klubu Roxy. Zkrátka potkaly mne krásné věci…

Po tom všem mně ale vysvětli, co tě po tolika jevištních – a pardon, i žebříkových a horolezeckých – dobrodružstvích láká na poměrně usedlé kariéře pedagoga (a momentálně i zástupce ředitele) na konzervatoři?

Myslím, že i to bude velké dobrodružství… (smích) Pokud bych chtěl v současné době působit jen jako pedagog, určitě bych směřoval spíše na akademickou půdu. Konzervatoř ovšem vnímám jako mimořádně důležitou instituci, která vytváří všeobecný vzdělanostní potenciál budoucích muzikantů a umělců – to už tu koneckonců zaznělo. Věci by se zde, podle mého, měly řešit více komplexně, v návaznosti na dějiny umění a estetiky tak, aby absolventi dokázali uvažovat o umění v souvislostech. Třeba sociologických nebo politologických… Podílet se na „vytváření“ budoucích odborníků a muzikantů považuji za velkou výzvu. Věk mezi patnáctým a jednadvacátým rokem života je pro všechny studenty natolik důležitý (a v mnohém rizikový!), že se tomu chci věnovat se vší vážností a s plným nasazením; to je asi první důvod, proč jsem do vedení konzervatoře zamířil. Druhý je samozřejmě ten, že mám naší teplickou školu osobně moc rád a vždycky mě moc zajímalo, co se v ní děje a bude dít. A mít teď možnost se na tom přímo podílet – to je přeci obrovská výzva!

Dokonce výzva na mnoho let dopředu! Ani se mi nechce věřit, že někdo s tak smělými vizemi v oblasti uměleckého školství bude už brzy skoro každý den k vidění v obřím projektu z úplně jiného hudebně divadelního světa, než na jaký byl dosud zvyklý. Mám samozřejmě na mysli Fantoma opery…

Nejdřív tě opravím: představení nebudou každý den, ale jen v pátek a sobotu s občasnými čtvrtky nebo nedělemi a já z nich budu dělat asi dvě třetiny. A co se týče Fantoma – je hudební kus, který představuje ve svém žánru absolutní vrchol. Navíc se jedná o produkci, která je po všech stránkách profesionální a dá se od ní očekávat vysoká úroveň každé reprízy. A jestli něco miluju, tak je to profesionalismus v jakémkoli oboru… Muzikál jako žánr mám moc rád, ale Fantom má hodně blízko i k opeře, a to nejen názvem a námětem. Jeho dramaturgická stavba je velmi rafinovaná a hodně podobná třeba operám Giacoma Pucciniho, kterého má, jak víme, skladatel Andrew Lloyd Webber moc rád…Mluvíš s nadšením o profesionalismu: co pro tebe znamená například v tomto připravovaném muzikálu?

Je to pro mne schopnost profesně na vrcholné úrovni a zároveň s plným entuziasmem a oddaností sloužit dané věci. Jakákoli nedostatečnost v kterémkoli z těchto kritérií je zde nepřípustná, všem nám jde o jednu společnou věc – vytvořit po všech stránkách nádherné a profesionální divadlo. Uvedu příklad: představení samozřejmě „staví“ režisér, v našem případě úžasný a neuvěřitelně asociačně i obrazově bohatý Petr Novotný. O hudební nastudování se zase stará skvělý dirigent Michal Macourek. Jenže když potkám na chodbě producenta pana Janečka, okamžitě mohu i od něho očekávat připomínky k jakékoli představitelské části svého výkonu. Jsou nekompromisní a možná pro někoho nemilosrdně přímé – jenže jsou přesně zacílené a vždy „k věci“. Vždycky mne v první chvíli v rámci intuitivní sebeobrany napadne spousta výmluv (momentální hlasová indispozice, špatný kontakt s dirigentem, „odlišné“ režijní koncepce či třeba i špatná aktuální povětrnostní situace), jenže neřeknu nic, protože vím, že má pravdu. A jeho připomínku nebo nápad vezmu „do dílny“ a příště už stejnou chybu neudělám. Ten člověk je totiž nejen profesně schopný, ale pro „svou“ věc žije tělem i srdcem. A má vytříbený cit jak z pohledu diváckého vjemu, tak z hlediska vnitřní tvůrčí výstavby. A toto tvůrčí prostředí panuje na všech úrovních týmové hierarchie. Nádhera! Neznám provokativnější a inspirativnější prostředí, které mne neustále nutí jít dál a dál, zlepšovat se, růst…

Je kromě tebe v pěveckém ansámblu Fantoma opery i někdo další, koho mohou znát čtenáři z českých operních divadel?

Jistě, divadelního tenora, který se stane jednou z Fantomových obětí, například ztvární Nikolaj Višnjakov. Operní školení a zkušenosti mají ale i představitelé hlavních rolí, oba Fantomové Marian Vojtko a Radim Schwab, a samozřejmě i obě Christiny, Míša Gemrotová a Monika Sommerová. A role Charlotty Giudicelli nemůže být ani obsazena jinak nežli operními divami – v našem případě Terezkou Mátlovou a Luckou Silkenovou. Ono je to vůbec takové zvláštní spojení, kde se operní a muzikáloví zpěváci museli sladit do jednoho funkčního týmu. A pokud mohu posoudit, je to tým, který jako celek ohromně funguje. Každý pochopitelně vždycky dělá vše pro to, aby byl co nejlepší. Nikdy jsem ale v takové míře nezažil, že by se výkony kolegů řešily takto kolektivní a vzájemnou pospolitostí. Ta atmosféra na zkouškách je ohromně inspirativní, prostě radost. Propojování těch žánrů, o kterém jsme se bavili dřív, je tady tak přirozené, že potom přestaneš uvažovat o tom, jestli sleduješ operu nebo muzikál, ale prostě si užíváš po všech stránkách výborně udělané a komplexně funkční divadlo.

Mimochodem, můžeš přiblížit roli či role, které ve Fantomovi máš?

Alternuji postavy dvou intendantů Andrého a Firmina. Střídám se v nich ještě se dvěma dalšími kolegy a samozřejmě už teď se profiluje, komu víc charakterově sedí Firmin a komu André. Mně je, na rozdíl od elegána Andrého, bližší spíše komičtější Firmin. Jak mě před časem označil v portrétu pro Hudební rozhledy Josef Herman, jsem především „figurkář“, takže asi proto si toho rtuťovitého operního ředitele ohromně užívám. (smích)Tím mě přivádíš k provokativní otázce: Dokážeš si sám sebe někdy budoucnu představit jako skutečného operního ředitele?

Ano, dokážu si to představit, a možná by mě to i lákalo, ale opravdu to není můj cíl pro nejbližší dobu. Navíc mám podstatný problém: ve chvíli, kdy o někom vím, že je lepší než já, pak jsem v tu chvíli přesvědčený, že by toho ředitele měl dělat on. Podobná situace nedávno nastala například v konkurzu na ředitele teplické Konzervatoře, kde jsem postoupil do posledního kola a nabyl dojmu, že moje jediná konkurentka na tuto funkci je pro školu tím nejlepším řešením. Potlačil jsem proto svoji ješitnost a plně jsem ji podpořil… Mimochodem, jak se ukazuje, je ještě mnohem schopnější, než jsem si dokázal představit! A co se týče té hypotetické funkce divadelního ředitele – kdyby to nebylo někde na „vrcholné“ scéně, ale jednalo se třeba o malé soukromé divadlo, pak opakuji, že si své ředitelování umím docela dobře představit. I když, popravdě řečeno: daleko raději bych se viděl jako spolupracovník ředitele, producent nebo dramaturg, takže jsme už zase tam, kde jsme byli. (smích) Mým tajným snem je ale podílet se jednou na chodu nějakého moderního hudebního divadla. Třeba zmíněné Marné tázání nebes bylo v Arše permanentně vyprodané, stejně tak i Klinická smrt Romana Pallase – a absence tohoto typu repertoáru u nás je dnes podle mě skoro alarmující. Takže – snad se to někdy v budoucnu podaří…

V loňském roce se mi tě podařilo přemluvit, abys napsal několik článků a recenzí pro Operu Plus. Sám mohu nad jejich odbornou fundovaností, přehledností a čtivostí nanejvýš blednout závistí… Leč pokládám se za člověka přejícího, a proto se ptám, jestli s tebou jako publicistou můžeme počítat i nadále, tedy navzdory tvému vytížení s teplickou Konzervatoří a Fantomem…

Psát chci určitě, je to jedna z mých dalších komunikačních potřeb. Potíž je v tom, kdy psát a co psát. Není problém něco zkritizovat nebo pochválit. Já musím mít tu potřebu o tom napsat. Musím mít pocit, že chci někomu něco přiblížit a že vím, jakým způsobem. Jinak je zbytečné se o to pokoušet. Proto mám někdy strach jít na koncert nebo do divadla a předem slibovat „ano, určitě o tom napíšu“. Když například neporozumím smyslu skladby nebo interpretačnímu výkonu, jsem schopen to přiznat a napsat o tom; a kolikrát i uměleckému výkonu či dílu rozumím, a přesto nemám co čtenáři svým eventuálním článkem předávat. Myslím, že se jedná o určitý druh zodpovědnosti a profesionality, které si vážím ve všech oborech. Recenze pro mě není „ta a ta zpívala dobře, ten a ten chodil po jevišti jako prkno,“ v tom pro mě její půvab nespočívá. Proto mám tak strašně rád publicistickou kulturu první poloviny dvacátého století, proto rád čtu kritiky Maxe Broda, Viktora Ullmanna… Pokaždé je v nich vidět kulturní a historické zázemí i vnitřní emocionální bohatství toho kterého kritika, které se dokáže transformovat do aktuálního zážitku. Mám pocit, že ve chvíli, kdy je kritik nevzdělaný a chudý na vnitřní zážitky (anebo vůbec potřebu vnitřních prožitků nemá), vůbec by kritika dělat neměl… A když vidím v kritice profesní chyby, otevírá se mi kudla v kapse – jak někdo například zjevně vychází pouze z toho, co si přečetl v programu, opravdu to nepovažuji za projev hluboké znalosti problematiky. Když něco nevím, prostě to přiznám. I to považuji za součást profesionalismu.

Díky za možnost položit ti profesionálně další otázku. Vím o tom, že působíš i jako terapeut, ale mužně přiznávám, že nevím, co si mám pod tím pojmem konkrétně představit…

V té terapii jsou důležité dvě věci. Tou první jsou respirační techniky. Ovlivňují kompletně energetický potenciál těla, rozvod veškerých tekutin a další. Tahle dechová průběhovost je základem harmonie celého těla. Když bude například někdo dýchat dlouho ve velké výšce, přesune se mu těžiště, vytvoří se určité bloky a změní se prokrvení těla… To, co opravdu umím, je vnímání dechu a analýza dechové posloupnosti, následné učení správných dechových postupů, které vedou k postupné harmonizaci těla, k uvolňování psychických a tělesných bloků… On každý terapeut povětšinou pracuje na alespoň rámcově stejném harmonickém ideálu. Každý pracuje jinak, ale ta cílová rovina je stejná. Funguje zde součinnost mnoha veličin, takže to co já vytvořím s dechem, tam někdo jiný může dojít pohybem, někdo meditací nebo reflexními postupy. Druhou důležitou rovinou mé terapeutické práce je hlas – jako vlastní rezonanční či vibrační podstata těla i jako nejpřirozenější prostředek pro emoční ventilaci jakéhokoli druhu. Spojením obojího je pro mne rámcem mé terapeutické práce. Jedná se tedy o základní dechové či hlasové techniky, které jsou aktuálně uzpůsobené potřebám klienta. Velmi úspěšný pak je společný alikvotní zpěv, což je dvojhlasý zpěv, který je vlastně nejčistším harmonickým souzvukem, jakého lze přirozenou cestou dosáhnout. Vibrační stránka „harmonizujícího” tónu navíc vychází z tónu základního, takže vlastně nic přesnějšího v ladění ani ve vibračním souznění existuje. Lidem to dělá dobře, odbourává to blokace a má to meditační účinky. Ale aby nedošlo k omylu: jsem ve svém oboru fyzioterapeut, tedy nikoliv psychoterapeut, a rozhodně na klienty nedělám žádné, jak já říkám, „huhuhu bububu“ a do duchovních rovin se nepouštím.Jak se se ti vůbec daří skloubit tolik aktivit s rodinným a soukromým životem? Máš čas na nějaké zájmy a koníčky?

To je především otázka na moje děti a manželku. No, samozřejmě to jde obtížně. A to primárně nikoli z důvodu velkého množství mých aktivit, ale spíše kvůli jejich nepravidelnosti. V praxi to znamená, že jsem dlouho nebyl schopen říci měsíc dopředu, zda mám ten či onen víkend volný a jen stěží si mohu naplánovat dovolenou. Ale zase jsem se naučil takzvaně nenosit si příliš často práci domů. Když jsem doma, tak prostě opravdu nemohu psát článek a zároveň si hrát nebo si povídat se synem. A není to tím, že jsem úžasným otcem, prostě to jen nedokážu skloubit. Teprve když jde rodina spát, pak kolikrát píšu třeba do čtyř či do pěti do rána. Chvíle, kdy jsem s někým, koho mám rád, jsou pro mne životní potřebou a relax. Druhá věc, která mi pomáhá vše vydržet, jsou záliby – pohyb, kolo, brusle, někdy i běhání nebo plavání, to jsou činnosti, bez kterých nemůžu dlouhodobě být… To vše mi v poslední době strašně chybí, protože jsem téměř denně zkoušel Fantoma opery – a rozhodně toho nelituji, byla to úžasná práce – ale strašně se teď těším na chození po horách, po lesích, na výlety se synem… To jsou všechno věci, které mi vyvažují jak stresový stav, kdy se kumuluje hodně věcí, tak dlouhodobou a jednostrannou mozkovou zaměřenost posledních měsíců. Tělesná aktivita je hrozně důležitá, bez ní bych už dávno padl buď nějakou nemocí, nebo psychickou újmou. Takhle se vše vyvažuje a jsem spokojený.Stane se, že Petr Matuszek někdy jen tak sedí, odpočívá a nedělá nic, nebo je to zcestná představa?

(smích) Já asi opravdu odpočívat neumím a naučit se mě to pokouší moje žena Markéta. Zatím se jí to moc nedaří… Když mám náhlé volno po nějakém dlouhodobém zápřahu, třeba tříměsíčním, mám najednou pocit, že strašně promrhávám čas, že vlastně potřebuju nutně něco dělat – takové to nicnedělání si prostě nedokážu užít. Jedinou možností je unavit se například jízdou na kole. A potom, když se zhuntuji jiným způsobem, než tím mozkovým, můžu teprve začít odpočívat zároveň s tělem. Jako relax ale funguje i jít na nádhernou činohru nebo na koncert… Ale on je pro mne relax kolikrát i samotná práce: mám totiž většinou to štěstí, že dělám právě tu práci, kterou dělat chci a která mě baví. To zaručeně pomáhá…

Díky za rozhovor!

Vizitka:
Petr Matuszek – baryton (1962), absolvoval konzervatoř jako violista, později studoval sólový zpěv u sólisty Národního divadla Jana Hlavsy. V roce 1987 získal první angažmá v opavské opeře, od roku 1988 je sólistou opery v Ústí nad Labem (role Sharpless, Valentin, Janusz, Germont, Rigoletto, Bohuš, Šiškov, Harašta a další). Spolupracuje s dalšími operními soubory u nás i v zahraničí.

Je vyhledávaným interpretem písňové literatury (převážně z první poloviny dvacátého století) a soudobé hudby – mnozí ze skladatelů píší přímo pro něj. Vystupoval na festivalech Pražské jaro, Musica iudaica, Contrasts, Exposition of New Music Lvov, Janáčkův máj Ostrava, Ars Cameralis Katowice, Mnichov, Berlín, Amsterdam, Smetanova Litomyšl, Górnośląski Festiwal, Warszawska Jesień  a dalších. Koncertoval s orchestry FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Janáčkova filharmonie Ostrava, Severočeská filharmonie Teplice a Moravská filharmonie Olomouc. Jako sólista zpíval v Německu, Rakousku, Holandsku, Dánsku, Polsku, Itálii a tak dále.

Natočil deset profilových CD pro firmy Supraphon, Indies, ArcoDiva, Deutsche Harmonia Mundi (Německo), Symposion (Itálie) a další, jeho snímky jsou v Radio Leipzig, natáčí pro Český rozhlas i Českou televizi. Za svou interpretační činnost získal dvakrát druhé místo v ceně Classic.

V současné době účinkuje v českém provedení muzikálu Fantom opery v pražském divadle GoJa, zároveň vyučuje populární zpěv a je zástupcem ředitele na Konzervatoři v Teplicích.

www.petrmatuzsek.cz

 

Foto archiv Petra Matuzska, fotografie z Fantoma opery použity se svolením produkce muzikálu