Posláním tvůrce je dotknout se přesahů, říká Vladimír Franz

Pane profesore, možná byste mne mohl hned na začátku odkázat na řadu rozhovorů a debat, ve kterých jste se vyjádřil jak ke své tvorbě, tak poslání umění, stavu společnosti nebo vzdělávání. Přesto, čtenáři Opery PLUS nemusí tyto zdroje najít. Budu se ptát pro běžného zájemce o současnou tvorbu, když dovolíte, a trochu jinak:

O+

Dejme tomu, že jsem byla na vašem profilovém koncertě, opeře, nebo mne upoutala některá z vašich scénických hudeb. Kde najdu jako zvídavý, ale nezasvěcený posluchač vaši nahranou hudbu? A kde podle vás nezkreslené, dobře podané zdroje o vašich názorech? Nejbližší koncerty, představení?
Spolehlivá a udržovaná je moje webová stránka, kde jsou i další odkazy.

Potkáváte se rád s lidmi? Při jakých příležitostech?
Lidské společnosti se rozhodně nestraním. Vzhledem k mým profesím by to nebylo ani možné. Mám rád i posezení s přáteli. Probíráme světa běh, dozvídáme se o nových zajímavostech anebo řešíme odborné otázky. Různé společenské akce nebo večírky nevyhledávám, a když, tak sporadicky.

Pro chvíle usebrání a vlastní tvůrčí proces ale potřebuji vnitřní klid. Nacházím ho při chůzi, jízdě na kole, v lese, při řízení auta. Anebo když ležím v létě u řeky a jen tak bloumám. I naprostá nečinnost a vypnutí mozku jsou pro tvorbu blahodárné. Analogicky: ocitnete se v bílé poušti na linii jejího dotyku s oceánem. Plavete, potápíte se, pak se zahrabete do horkého písku. Jeho malá zrnka – každé je vlastně vesmírem – vám vítr žene kolem uší. Procítíte věčnost. Nebojíte se jí. A můžete si přivolat cokoli… Což ovšem vůbec neznamená, že vás nějaký nápad nemůže stejně tak přepadnout v přeplněné tramvaji nebo na obědě.

Zajímá vás zpětná vazba od posluchačů, diváků, odborníků, nebo vás to spíš rozptyluje od vnitřní inspirace?
Zpětná vazba posluchačů nebo diváků mě samozřejmě zajímá. Vůbec se domnívám, že organickou součástí skladby či obrazu by měla být schopnost komunikovat. Zpětná vazba od odborníka je, zvláště jedná-li se opravdu o odborníka, velmi důležitá. Z historie je znám například vztah Dmitrije Šostakoviče s Ivanem Solertinským a víme, že byl plně funkční a oboustranně obohacující.

Jsou lidé někdy překvapeni tím, jaký jste, protože z vašeho image usuzovali něco jiného? 
Vzhledem k tomu, že tetování s mými profesemi naprosto nesouvisí, o nějakém zviditelňování jeho prostřednictvím nemůže být ani řeči. Koneckonců, nejsem ani fotbalistou, pop star, a dokonce ani sportovně založeným oligarchou, či wrestlerem… A navíc, během svého dlouhého profesního života jsem mnohokrát prokázal, že pro vstupování do veřejné sféry jsem vytvořil dostatek mnohem zajímavějších a daleko podstatnějších počinů… Ještě k bodyartu – a už naposled: Jsem s ním spokojen.

Čapkovu Válku s mloky jsem nedávno předčítala celé rodině. Válka s mloky je i vaše opera. Pro mne je neuvěřitelné, jak Čapek znal mechanismy fungování člověka a společnosti, jak to „jede vypočitatelně samo“ z občasných i malých impulsů nebo událostí a často se zdá, že „do pekel“… Ostatně i Čapkův konec románu „Autor mluví sám k sobě“ – aby to nevyznělo tak tragicky. Co v něm čtete vy?
Společným tématem Čapkova románu i mé opery je ohrožení civilizace. Zatímco východiskem Karla Čapka bylo bezprostřední ohrožení Československa ustavičně vzrůstající totalitní mocí nacistického Německa ve druhé polovině třicátých let 20. století, u mě, který svou Válku s mloky složil v roce 2005, se lidstvo spolehlivě zničí samo. Je stále nenasytnější a bezohlednější. Je pohodlnější, netečnější, zbavivší se ideálů i přirozeného strachu – tedy pudu sebezáchovy, se stále roztříštěnější schopností soustředění a systematicky rozbíjeným vědomím souvislostí. A mloci? Dělají, co je jim dáno. Jsou neteční, chladní. Člověk, který využívá jejich práce, je vůbec nezajímá. Jsou jako voda, anebo jako příroda sama. A samozřejmě, že dojde ke katastrofě. Moje opera je o korozi a rozpadu lidské společnosti se všemi následky. Ani jsem tenkrát netušil, kolik toho vlastně předpovídám!

Ostatně, otázku vývoje lidstva kladu i v dalším díle: opeře – chiesa Údolí suchých kostí, apokryfu podle Ezechiela z roku 2009. Jestli by při možnosti znovu se zrodit a vyvíjet se lidstvo dopadlo stejně, anebo jinak?. Budu optimistou. A říkám: Kdoví…

Pro mne je zajímavé, co jste řekl. Mloci svou chladností vlastně dobře zrcadlí důsledky lidských rozhodnutí. Co chybí v našem vzdělávání včetně základního hudebního vzdělávání?
Uchýlím-li se k metafoře a řeknu, že vidím džbán plný vína… Kdysi! Toho vína je však stále míň. Ztrácí se. Neznámo kam. Mizí! A tak je džbán ustavičně doplňován. Vodou je doléván, občas i močůvkou… Zato vedle něj? Stohy výkazů. Výkazů pro výkazy. A to celé pro další a další výkazy! Víno ve džbánu je stále sladší a hustší. A hlavně, je ho stále víc… Tak takhle nějak vypadá budoucí trajektorie českého školství na cestě k lepším zítřkům! Leč vrátím se k samé podstatě. Žák-učitel.

V případě prvním je naprosto nezbytná a nezastupitelná role rodiny! Vzpomínám si, jak mě matka od útlého věku zpívala, takže jsem už v první třídě uměl řadu písní. Rozpoznával nejrůznější kytky – to zase babička, kterou jsem nutil šplhat na všechny dostupné pražské věže. To od ní jsem věděl, co je románské, gotické, renesanční, barokní a tak dále. A učitel? Musí to, co předává, opravdu znát. Aby to předání bylo opravdu uvěřitelné. Vzpomínám si, byl jsem ve druhé třídě, jak nám naše paní učitelka hudební výchovy přinesla text, abychom na něj složili písničku, postgraduálně totiž studovala hudební vědu. Ten můj pokus ji zaujal. Nakonec to dopadlo tak, že začaly vznikat moje první skladbičky a ve třetí, čtvrté a páté třídě mě s sebou brávala na přednášky. Zkrátka, háček byl zaseknut. Chci říct, že poslání pedagoga má především význam iniciační! Vzbudit touhu, neprodleně se vypravit na tajuplný ostrov a tam být odhodlán pátrat po zakopaných pokladech.

Podle katalogu jste autorem přes 170 scénických hudeb. Osobně vidím komponování pro divadlo nebo film jako příležitost k rozvíjení hudební představivosti. Jak se to vlastně s těmi scénickými hudbami spustilo a rozjelo u vás?
Tomuto tématu je věnována moje habilitační práce i profesorská přednáška. Tady jen stručně: Takřka do svých dvaceti let jsem dobrovolně neshlédl jedinou činohru. Snad to bylo způsobené traumatem z takzvaných představení pro děti, která na mě udělala opravdu hluboce odpudivý dojem. O to více jsem si zamiloval operu. Tou mojí první byl Weberův Čarostřelec ve Stavovském divadle. To mi bylo šest let. Od té doby až do doby konce mých studií jsem v Národním viděl snad všechny opery, které tam hráli. Když k tomu přičtu ještě vysílání stanice Vltava, Bayern Vier-Klassik i budování vlastní diskotéky (prvním kompletem byla Smetanova Čertova stěna), mohu říct, že základy mého povědomí o opeře jsou dost důkladné. Co je u opery důležité? Děj znáte. Slovům není často rozumět a mnohdy je to i dobře. Nejdůležitější je sledovat, jak ten který skladatel řeší konkrétní dramatickou situaci. A také, jak buduje celkovou dramatickou výstavbu díla. Tedy škola hudebně dramatické interakce k nezaplacení.

Hovoříme-li o scénické hudbě, myslíme tím především nonverbální dramaturgii. Její linie spolu s verbální dramaturgií (textem a jeho režijním uchopením) tvoří kontrapunkt. Jde tedy o práci s časem, s mírou vnitřního napětí časoprostorů.

Scénická hudba je službou. Už vidím orly, brázdící prázdný prostor bez hranic, jak se shovívavě usmívají, zakováni do svých okovů. Slovo svoboda je v módě. Leč není to ve svobodě, nýbrž v přístupu. To si kdysi uvědomil i Alfred Schnittke – poté, co se zbavil pocitu viny, že hudba k filmům je cosi méněcenného a nečistého, služného. Uvědomil si, že takřka celé Bachovo dílo bylo službou chrámu, škole nebo zábavě (viz Collegium Musicum i služba na různých dvorech). A že to rozhodně není na úkor kvality. Neboť, když s tím musel vystačit sám velký Johann Sebastian…

Pro mladé skladatele: jak vás v praxi limituje třeba režisér?
Konkrétní úkol si žádá konkrétní tvar, vyžadující odpovídající prostředky. Příkladem: kdyby se jednalo o dům, jak vysoká jsou patra a kolik je jich, jaká světlost a jaký je rozpal oken a tak dále. V hudbě to znamená vzájemný poměr dodržený v makro i mikrostruktuře. Taky jasnou a konkrétní gesci v melodice, harmonii, barvě a volbě nástrojů i v převládající tónině. Uvědomit si, jestli bude hudba hraná živě, nebo bude nahraná. Když si režisér vzpomene, že odkáže na určitou dobu, je nutné znát slohové zákonitosti, uvědomit si jejich princip a podstatu, naložit s nimi v souladu se sebou samým a charakterizovat, tedy slepě a bezduše je nekopírovat. 

Má umělec poslání? Jak to cítíte v současnosti?
Posláním tvůrce – slovo umělec bytostně nesnáším – tehdy i dnes, neboť vnímá srdcem, je dotknout se přesahů. Nad námi i v nás samých, ač to ani sami netušíme. A taky, opravdu nás pobavit. Ustavičně nám vracet úžas, touhu, naději i sílu, že život – ostatně nic lepšího nemáme, ač se to zrovna nezdá – smysl rozhodně má a stojí za to, prožít ho pokud možno co nejplněji a beze zbytku!

Děkujeme za rozhovor!