Poslední Ostravský den
Dozněly poslední takty skladby titulované jako jedno z největších děl pro trubku celého dvacátého století. Velký orchestr tentokrát namíchaný z Ostravské bandy a Janáčkovy filharmonie má za sebou dlouhou cestu. Nemluvě o náročnosti celého festivalu, i samotný závěr s sebou nesl nutnost asimilovat se s divokou spirálou obtáčenou historickou fúzí vážné hudby a jazzu uplynulého milénia. Díky obrovskému vcítění se dirigenta Rolanda Kluttiga byl orchestr pevně opřen a zároveň byl pevnou oporou pro fantastické sólo Reinholda Friedricha.
Bylo opravdu fascinující sledovat tyto dva hlavní aktéry festivalového závěru, zejména pak Kluttigův dirigentský výkon podobající se divokému tanci. Po posledním vášnivém potlesku se tedy otevřel prostor pro slavnost, děkování, hodnocení, pro jídlo a pití. Ve vzduchu je mimo jiné cítit zejména zvláštní dvojakost této chvíle. Na jedné straně téměř okamžitý stesk odvíjející se od nespočtu hodin strávených v několikadenní metropoli soudobé hudby. Je zde ovšem také znatelná úleva a někde doslova katarze a padání kamenů z mnohých srdcí. Mezi plnými talíři a skleničkami je dost místa pro společenské konverzování stáčející pozornost na nejbližšího společného jmenovatele „jaký tento festival vlastně byl?“
Nyní, jako poměrně málokdy předtím, odpovídám jen s jistou setrvačností, ve snaze získat si co nejdelší možnou dobu na opravdové přemýšlení. Nenecháváme nyní za sebou událost, která by se zbytečně podbízela svým návštěvníkům a zároveň jim nikterak neusnadňuje průchod do svého středu. Zejména díky pro každého jinak fungující dramaturgii, divoce namixované od drobně velkých až po obrovsky obrovská díla. S velkým a unikátním apelem na uvádění, co možná největšího počtu nových děl, zejména pak děl rezidentů festivalu. Ač různé stupně provázanosti a spolupráce mezi lidmi, která rok za rokem tento specifický svět vytváří, svádí k dojmu jisté provinčnosti. Obrovský tvůrčí rozmach působící napříč nejrůznějším množstvím různých kategorií zde přesvědčuje o přesném opaku. Je pak téměř samozřejmé, že ne vše do sebe bude zcela plynule zapadat. Tato, někdy malicherná, zbytečná či dokonce bolestná drhnutí dávají se svými kladnými protipóly dohromady svéráznou rétoriku tohoto svérázného festivalu.
Program závěrečného dne se probouzel do uvolněné a přátelské atmosféry. Tak jako se probouzel do festivalového začátku. Nyní ovšem příznačný název Last Call, doslova poslední možnost či poslední možná objednávka, vyhrazuje prostor čistě pro skladby účastníků institutu Ostravských dní. Po smršti ohromných a nedosažitelných děl právě zde nejvíce vane nový vzduch z čerstvých, ostrých/neobroušených skladeb, jenž sotva přesahují délku deseti minut. Právě na této ploše se nabízí unikátní možnost prezentace nejnovějších skladeb znějících pod rukama vynikajících interpretů (Ostravská banda, fama Q). Objevuje se zde široká paleta tvůrčích přístupů tvorby pro menší uskupení, většinou však zaznívají sóla. Častým prvkem byla relativizace času reálného poslechu zhodnocovaná nahráváním jednotlivých částí a rozvíjení či ukončení skladeb takto nabytým materiálem. Takové byly dvě úvodní skladby, Deviations Gilberta Agostinho a The Spinx Nektariose Rodosthenouse. Naopak dvě opět za sebou jdoucí skladby (absence určené dramaturgie je jako otevřené hřiště nejrůznějších oslích a jiných můstků!) Adriana Demoče a Jamese Falzoneho naopak sledovaly linii vertikálních či (a) horizontálních proměn v jednotlivých krocích, jimiž se jejich skladby ubíraly. Výsledkem se poté odrážel v podobě plasticky „cestujících,“ prolínajících a míjejících se harmonických Demočova Septettu, místy znějícího jako pomalu a doširoka roztahovaný akordeon. Přísně navržená a na život vydaná Method I – Plain Bob Doubles pak ze všech skladeb vystupovala svou průzračností s promyšlenou strukturou připomínající pomalu otáčející se vesmírné těleso, zářící pokaždé jinačími harmonií světla. Do paměti by se rovněž mělo zarýt jméno Andrewa Wattse, jenž představil v podstatě „hotově“ napsanou kompozici pro kvinteto, klavír, perkusionistu a soprán. Ač projev posledních dvou zmíněných zcela nepodtrhl téma tvrdě varující před pýchou, skladba byla jakoby velmi přesně vyřezána, bez větších kolísání či hluchých míst. Ze sólových přednesů bych pak vyzvedl zejména Etymology Eli Greenhoa, které se ujal William Lang, pasovaná hvězda letošních Ostravských dní.
Na ploše zkoumající sled několika krátkých motivů bylo dosaženo obrovské síly různými rozšířenými způsoby pozounové hry. V možná až zbytečných opakováních, pokaždé však vypracovaných velmi precizně.
Závěrečný koncert od jakýchkoliv odlehčení naopak zcela odstoupil. Hned od samého počátku se rozmáchl plnou silou v podobě skladby někdejšího rezidenta festivalu Alexe Mincka Pendulum X: „Harmonielehre” vázající se k historické i současné debatě o Arnoldu Schönbergovi představil velmi komplexní strukturu, jenž na sebe brala podobu divokého, ovšem perfektně organizovaného stroje.
Janáčkova filharmonie pod vedením Petra Kotíka byla od počátku v obrovském střehu a ostře rozrážela poslední zbytky nahřátého sobotního dne. Klenuté napětí se neztrácelo ani v náhlých tichých pasážích vedených harfou. Na místech, kde je ovšem vyžadována dravost, dravost bez váhání také nastupuje. Po trase prudkých dynamických rozdílů, jenž jsou důrazně rozpínány ze všech stran a následný zběsilý konec je pak vynesen na samotný vrchol této usilovné práce.
V podstatě s neměnícím nasazením a precizností na obou stranách pódia pokračují i následující velké skladby. Historicky nejstarší skladbou na Ostravských dnech je letos Kammerkonzert Albana Berga z let 1923-1925). Filharmonie nyní proměněna za Ostravskou bandu společně s Hanou Kotkovou a Daanem Vandewallem v roli sólistů hraje prostě fantasticky.
Zde se jakýchkoliv dalších nafukování zdržím, s podobným klidem zde připojím i pouhou zprávu o provedení Ligetiho Double Concerta. Důkladná práce Rolanda Kluttiga a fascinující soustředěnost hráčů před ním sklidila obrovský potlesk za bezchybnou práci. Celý večer se vlastně nesl na vlně obrovského nadšení, které čerpalo zejména ze skladeb první poloviny. O žádném úpadku nadšení či výrazném klopýtnutí ovšem nebylo možné mluvit po celé jeho šíři. Obrovské tempo se účelně zpomalilo až u jediné rezidentské skladby večera, rozjímavé Rivulose Bena Richtera. Zde se tiše rozlévala jednota plynulého orchestrálního pohybu, i tentokrát však velmi pozorného. Vynikající sólo Keiko Shichijo, jejíž přesně řezaná hra dominovala již v minulých dnech, zde pak takto tvořila výrazný protimluv vůči orchestru, jenž tentokrát již těžko mohl překonávat dosavadní, jaksi již zdomácnělé nadšení. A jak to se vší úctou dopadlo, už teď vlastně víme.
Ptám se sám sebe znova, jaký byl letošní osmý ročník Ostravských dní nové hudby? Rád bych si zde odpustil jakákoliv srovnávání s minulými ročníky či jinými festivaly, jelikož právě díky Ostravským dnům den za dnem a v podstatě i mnohem rychleji narůstá u návštěvníka-posluchače nová zkušenost. A právě takto měnící se hodnoty vrcholů a s tím spojených očekávaných standardů se dají snadno použít jako špatné měřítko. Důležitá je zde právě ona kultivace prostřednictvím velmi blízkého, osobního a „svojského“ setkávání s tou nejsoudobější hudbou, vloženou navíc do rukou světových špiček. Festival tak promlouvá vlastní specifickou řečí: jistota se zde tedy pojí s novým očekáváním. Vše servírováno velmi přátelským, rovněž však nekompromisním způsobem. A právě tření mezi těmito úzce spojitými nádobami tvoří hlavní hnací sílu tohoto festivalu.
Takto jsem viděl a chtěl vidět Ostravské dny nové hudby 2015.
Ostravské dny 2015
Poslední výzva
Dominika Doniga (soprán)
Dirigent: Carl Bettendorf
Ostravská banda
fama Q
29. srpna 2015 15:00 hodin Janáčkova konzervatoř Ostrava
program:
Gilberto Agostinho: Deviations (2015) / premiéra
Nektarios Rodosthenous: The Sphinx (2014) / premiéra
Bálint Laczkó: Times of Change (2014) / premiéra
Adrian Demoč: Septett (2013, rev. 2015) / premiéra
James Falzone: Method I – Plain Bob Doubles (2014) / evropská premiéra
Eli Greenhoe: Etymology (2014) / premiéra
Andrew A. Watts: Negative Seven Degrees (2014) / premiéra
Yunzhu Izzy Chen: Hot Air Balloon (2015)
***
Závěrečný koncert
Hana Kotková (housle)
Daan Vandewalle (klavír)
Keiko Shichijo( klavír)
Reinhold Friedrich ( trubka)
Daniel Havel (flétna)
Jan Souček (hoboj)
Dirigenti: Petr Kotík, Roland Kluttig, Rolf Gupta
29. srpna 2015 19:00 hodin Dům kultury města Ostravy
program:
Alex Mincek: Pendulum X: “Harmonielehre” (2013-2014) / premiéra
Alban Berg: Kammerkonzert (1923-1925)
= přestávka =
György Ligeti: Double concerto (1972)
Ben Richter: Rivulose (2015) / premiéra
Bernd Alois Zimmermann: Nobody Knows de Trouble I See (1954)
Foto archiv, Ostravské dny 2015
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
Tohle všechno je sice krásné, ale nemyslím si, že by to něco výrazně změnilo.
F.
jo, to asi máte pravdu,F. :(( tak to chodí.
divím se reakcím ředitele, že zaměstnanci nemají dost informací. PROČ je nemají ? Proč je nemají občani? Vyhazuje z práce lidi a ani jim své myšlenkové pochody nevysvětlí. Jasně že to myslí dobře, jenom se neobtěžuje lidi, kteří by to nemohli pochopit, zbytečně informovat. Vůbec o tom nepochybuju….
Hanka
Do protestů by směla zapojit všechna divadla v ČR, protože situace okolo NDB ohrožuje činnost jakéhokoli z nich. Je potřeba, aby se informace o chování politiků a managerů dostali do široké veřejnosti. Je třeba, aby se celý národ postavil za svou kulturu, za svou historii, za svou identitu – vše co dovidla zahrnují! Je třeba, aby za kulturou v ČR stála všechna média, všechny společensky významné osobnosti. Považoval bych za vhodné, podat stížnost do Bruselu o zacházení politiků a managerů s naší kulturou. Musí se za nás postavit UNESCO a další mzinárodní organizace. Pak budou všichni nezodpovědní správci českého umění postaveni před skutečnou odpovědnost a začnou své skutky zvažovat. Vzhůru do toho! Doporučuji kontaktovat zástupce odborů ve všech divadlech a sjednotit se na taktice postupu proti společnému nepříteli. Dámy a pánové, páni politici a manageři nám vypověděli válku – s pouhou defenzivou neobstojíme – musíme přejít do útoku. S pozdravem Honza V.
pardon: "vše co divadla zahrnují" nikoli dovidla
"do protestů by se měla" nikoli "směla" …psal jsem v rozhořčení, Honza V. 
Petici jsem jako barněnský patriot a obdivovatel divadelního umění podepsal, ale nedomnívám se, že je formulována dostatečně. V NDB jsou problémy, vyžadující globální řešení. V petici se např. neprotestuje proti dříve avizovanému propouštění cca 50 zaměstnanců. Ti jistě podporují ohrožené herce, ale podporují herci také je? Nespokojí se s tím, že divadlo se nezavře, ale 50 jiných lidí přesto ztratí práci? Primární jsou požadavky na příděl peněz a na jejich nevyhazování, jak to předváděl ředitel Dvořák: postmoderniostické experimentální přístupy s poloprázdnými hledišti, premiéry se 3 reprízami a dost – to přece není uvážlivá ekonomická politika, vybučení zahraniční režiséři. Požadavky by tedy měly být formulovány na finanční podporu NDB jako takového s protihodnotou uvážlivé dramaturgie, neuzavírání Janáčkovy opery na 7 měsíců (existují rozumnější cesty)a zachování pracovních míst herců a všech dalších zaměstnanců. Pochopitelně také odvolání ředitele Dvořáka (vygooglujte si jeho dřívější ekonomická selhání v jiných divadlech)
A milovník kultury Roman Onderka? Přečtěte si to na jeho stránkách:
https://www.romanonderka.cz/kdo-jsem/podporuji-me/480-ak-arch-daniel-narodni-divadlo-brno.html
Vyhozením 50 zaměstnanců se prý vyřeší 12 milionů korun ze 40. Hloupost – nevyřeší: odcházející lidé z dílen, výrobci dekorací, kostýmů – ty ale stejně budou muset být vyrobeny. Externími zakázkami, za které se bude platit – možná víc než za práci kmenových zaměstnanců. Představa léčby propouštění je nesystémová: co za rok? co za dva? Kdo bude propuštěn pak? Za jedno propuštění bych se však z celého srdce přimlouvala: za propuštění současného ředitele Dvořáka, který je možná dobrým scénografem, ale o co více fantazie vkládá do svých scén, o to méně jí používá pro řízení Národního divadla.
S.
Petici jsem podepsal, ale svůj podpis neberu jako protest proti propouštění zaměstnanců, to je otázka pracovněprávních vztahů v organizaci, do kterých mi nepřísluší zasahovat. Beru jej jako protest proti snahám vzít mi (jako prostému návštěvníkovi) přední operní dům v ČR, který mám rád, který má svou tradici, do Brna už dlouho patřil a i dnes bezesporu patří.
Z vyjádření radnice i ředitele Dvořáka přímo čiší pokrytectví: radnice za nic nemůže, ta jen byla nucena krátit rozpočet a uložila řediteli divadla, aby předložil vyrovnaný rozpočet; jak to udělá, je jeho věc. Ředitel taky za nic nemůže, jen navrh 2 extrémní možná opatření (úvěr nebo zrušení souboru) a je na radnici, který bod mezi oběma krajními polohami divadlu schválí. Jen ta veřejnost se prý zbytečně ukvapuje s protesty. Takže jsou na nás vlastně všichni moc hodní, chtějí pro nás jen to nejlepší a my jsme zabedněnci, že to nechceme vidět.
Ale D. Dvořák to nebude řešit, jde mu jen a jen o divadelní business a kšeftmanství. Jistě, že se nic nevyřeší. Hlavně, když bude stavební zakázka přiklepnuta některému ze známych podnikatelů zakázka za 1 800 000 000 je fakt slušná porcička a určitě zbyde i na místní komunální lumpy. Pročpak nešetří na úřednících magistrátu, možná by se jich tam mohlo propustit stovky.
To VlaM:
No a to je právě ten problém: že někteří mohou nahlížet na věc jen z hlediska svého osobního zájmu a dílčího cíle, namísto celostního a systémového přístupu. Může to vést k nejednotě a ve výsledku k poškození NDB a produktů, které předkládá nám, divákům.
Já nevím, co je to "celostní" a "systémový" přístup. "Celostní" je medicína (ta šarlatánská) a "nesystémová" je navržená právní úprava v parlamentu, pokud je někdo proti ní.
.
Já bych řekl, že veřejný zájem (jako souhrn osobních zájmů jednotlivců z řad veřejnosti) na zachování opery je dostatečný argument. To, jestli propustí tam toho sboristu nebo tam tu houslistku není otázka veřejného zájmu, pokud bude provoz souboru v neklesající kvalitě zachován.
V současné epoše vulgární ekonomizace všech zákoutí veřejného života, v době záchvatů rituálního šetření, jsou jedinci obdaní hroší kůží oním "systémovým řešením". Bez takových by budování neoliberální šedé pouště, v níž za vodu platíte stále víc buď proto, že jí plýtváte, nebo proto, že jí spotřebujete málo, vůbec nebylo možné. Konec může nastat jedině v okamžiku, kdy na sebe jednotliví rezortní Dvořáci narazí a navzájem se zneutralizují.
V současné chvíli protesty asi nic nepomohou.
Pokud ale Brňané zase zapomenou a ve volbách to Onderkovi nespočítají, pak si zrušení divadla plně zaslouží.
Je přitom úplně jedno, jestli je dotyčný primátor zrovna modrý nebo oranžový – jde o signál, že TOTO si nikdo nemůže dovolit, ani kdyby byl puntíkovaný…
To VlaM:
Všechno jsou to spojené nádoby. Nejde jen o pracovně-právní vztahy, ale o všechny vztahy. Celostní = komplexní.
Ale ono zaklínadlo šetření je něco, čím nám věší všem bulíky na nos. Kdo je trochu soudný ví dobře, že se i přes slovo úspory v každé své větě tahle vláda k žádným nedohrabala. Jen zvyšuje daně. To přeci není žádné úsporné opatření. A úsporným opatřením není ani zrušení čehokoliv. Opravdové změny vedoucí k menším výdajům zatím nejsou ani na papíře a obávám se že tahle vláda skončí dřív, než se k něčemu zmůže. Pak nám nastoupí zase oranžoví panáčci, kteří daně vrátí zpátky a budou dál vesele rozhazovat, ale ke koncepčním změnám se také nepohrnou, aby se udrželi co nejdéle u moci. Takže je to začarovaný kruh. Ať modří nebo oranžoví, vždy to je jen o tom nabulíkovat voliči něco, aby si myslel, že jde o veřejné blaho a jet si ve své špíně a ruka ruky myjícím bahně dál. To je i v tomto případě. Nevěděla rada města Brna o kolik požádala dotací a kolik bude potřebovat dovalit z vlastního rozpočtu? Nepřipravila se na to, že ty dotace dostane? Teď flikuje a balamutí brňany, že je třeba extrémně šetřit! To jsou jen kecy milí brňáci, kecy v kleci. Stejné na celostátní úrovni, jako v komunále. Pod záštitou úspor zrušili i SOP, ale přitom nevyčíslili ani korunu. Dopadne to tak, že ND si za dva roky řekne o víc, protože další budovu neutáhne, oni mu nedají a budovu prodají soukromníkovi. Lidi nejsou pitomci milý pane Onderko a vědí moc dobře, jak pracujete, jak na celostátní úrovni, tak i v té komunální špíně.
https://brnensky.denik.cz/kultura_region/reditel-dvorak-jsou-jen-spatna-a-horsi-reseni.html
Hroší kůže některých lidí až bere dech…
To je tedy síla, ten článek.