Když nám paní Vlasta Reittererová poslala na konci minulého týdne z Vídně svoji nejnovější recenzi Haydnova Světa na Měsíci, připsala pod ní ještě P.S.. Chvíli jsme zaváhali, kam tento dodatek zařadit. Brzy jsme se ale shodli na tom, že ono post scriptum zdaleka není jen reakcí na nedávné komentáře čtenářů (najdete zde), ale že je v něm rozhodně obsaženo i něco víc, něco zásadnějšího. Proto jsme se rozhodli ono P.S. zveřejnit samostatně. Tady je:
Moc mě potěšily ohlasy na mou zprávu o Henzeho Princi z Homburgu, především Lukášovo prohlášení: „Také jsme byli a nejsme studenti z Brna.“ Vyplývá z něj, že má poznámka „zda by se něco takového [výlet studentů na operu do Vídně] mohl udát před dvaceti lety“ už po oněch dvaceti letech nebyla – a je dobře, že nemohla být – pochopena. Kdybyste si totiž, milý Lukáši, chtěl vyjet do opery do Vídně či kamkoli jinam přes hranice před oněmi dvaceti lety, musel byste nejméně půl roku předtím žádat o devizový příslib, výjezdní doložku, uliční organizace v místě bydliště a stranická organizace Vašeho pracoviště (školy) by na Vás musela vypracovat posudek, zda jste spolehlivou oporou socialistického zřízení a nehrozí, že Vás ten imperialistický svět zkazí, potažmo zda tam nezůstanete atd. atd. A i kdyby veškerá byrokracie proběhla bez problémů, ještě vůbec by nebylo jisté, jestli Vám bude cestovní pas vydán, a když i to by dobře dopadlo, zda se Vám na paty nepověsí nějaký „ostříž“, který bude sledovat, s kým jste se v nepřátelské cizině potkal a proč atd. atd. Dnes stačí se rozhodnout, přes internet si zamluvit lístek, chytit pendolino a hotovo. Pro nás před oněmi více než dvaceti lety to byl „svět na Měsíci“.
Vlasta Reittererová
