Postapokalyptická Kniha džunglí jinak Akrama Khana překračuje hranice žánrů

Píše se rok 2029, hladiny moří stoupají, svět se potápí, lidé se stěhují do vyvýšených míst, zprávy hovoří o přídělech, zákazech vycházení a ekonomickém kolapsu, hroutí se Big Ben, pařížská Eiffelovka a další slavné budovy. Mauglí, postava, která je v Khanově podání dívkou, se snaží zachránit se svou rodinou na voru, ale je sražena do moře a nalezena zvířaty, jež si pro sebe zabrala zničené město, které se tak stalo novodobou džunglí. Zvířata, která zde vystupují, nejsou divoká, ale určitým způsobem zotročená člověkem. Medvěd Baloo utekl z cirkusu, opice sloužily vědcům v laboratořích jako pokusná zvířata a nebezpečný had Kaa uprchl ze zoologické zahrady. Ti všichni a mnoho dalších obsadili nový svět a přáli by si žít jako lidé, a tak se o Mauglí postarají a chtějí, aby je tomu životu naučila.

Kniha džunglí jinak používá velké množství divadelních prostředků, aby oslovila diváka. Nejzajímavějším aspektem inscenace však stále zůstává tanec. Khan, který se díky svému dědictví dobře vyzná v indickém tanečním stylu kathak, jej propojuje se současným tancem. Nejtěžším úkolem pro tanečníky je jistě vystihnout a naplnit jejich zvířeckost a mimořádnou fyzikalitu. To se interpretům nadmíru povedlo, včetně akčního pohybu po všech čtyřech končetinách. Indický kathak připomínají široké uzemněné pozice, rychlé přenášení váhy a detailní práce paží – zdobné mudras. Obdivuhodná jsou ostrá zastavení, která v mžiku přechází do plastických vlnivých pohybů. Právě těmto momentům pomáhá zajímavé svícení (Michael Hulls), které dává vyniknout jasným a charakteristickým detailům. V synchronizovaných částech jsou tanečníci zcela dokonalí.

Vedle tance samotného se inscenace může pochlubit nejmodernější animací a vizuálními technologiemi, které vytvářejí magickou atmosféru a plně souzní s tanečníky na jevišti. Připomíná trochu Laternu magiku. Promítá se dokonce na dvou plátnech, na kterých můžeme sledovat jak kreslený, tak animovaný film. Působivý je už zmíněný začátek produkce pojednávající o světové potopě či všechna další zobrazení (zejména slonů, ptáků a létajících šípů). Animované jsou i vzpomínky Mauglí na matku, která jí předává životní moudrost a domorodou etiku spojenou s propojením lidí a přírody. Tato úžasná a emocionálně poutavá vizualizace je dílem společnosti Yeastculture.

Akram Khan pracoval s dramaturgyní Sharon Clarkovou a spisovatelem Tariquem Jordanem. A tak má Kniha džunglí jinak i svůj divadelní scénář, který je předán nahraným hereckým mluveným projevem. Tanečníci doprovázejí namluvený text a předem nahrané dialogy i zvuky konkrétním, někdy až příliš doslovným pohybem připomínajícím pantomimu. Anglické texty jsou opatřeny překladem do češtiny ve čtecím zařízení v horní části scény, a tak český divák, který dokonale nevládne angličtinou, neustále těká pohledem nahoru a dolů, což je v důsledku docela rušivé. Myslím, že by se inscenace bez tohoto vyprávěcího textu klidně obešla a byla by srozumitelná i za použití menšího množství divadelních prostředků.

Vlastní scénografie Miriam Buether je relativně minimalistická (kromě výrazných promítacích pláten). Skládá se z holého jeviště a několika hromádek kartonových krabic, které vytváří panorama zpustošeného města. Choreograf je využívá i pro zpodobení zelenooké nebezpečné a hypnotizující krajty Kaa. Tanečníci pohybují s těmito krabicemi a vytvářejí tak iluzi vlnícího se hada. V této souvislosti nás napadne i myšlenka udržitelnosti, kdy po představení jsou krabice recyklovány a na další štaci se pořídí nové přímo v místě konání dalšího představení.

Skladatelka Jocelyn Pook, která napsala partituru ke Khanovu celovečernímu dílu Desh z roku 2011, vytvořila přepychový soundtrack, plný melancholie, exotických rytmických akcentů a tajemného až strašidelného zvuku. Všichni tanečníci jsou oblečeni v jednotných kostýmech – červených vestách a šedých volných kalhotách. Není tu žádný náznak, který by charakterizoval jejich postavy, a tak si choreograf musí vystačit pouze s pohybem a nutno říci, že si vede skvěle. Maximum vytěžil Akram Khan hlavně ze smečky opic. Sympatické a humorné odlehčení přináší hravá dvojice Mauglího přátel. Trochu přihlouplý, praštěný, ale velice roztomilý Baloo s širokým postojem a uvolněnými pažemi je parťákem kouzelného pantera Bagheery plížícího se po čtyřech. Škoda, že takových scén nebylo více, protože jako celek působí inscenace poněkud pochmurným dojmem. Padouch Shere Khan není krvežíznivý tygr, ale lovec lidí. Postava Mauglí prochází během večera svým jasným vývojem. Nejprve jde o dívenku, která má strach z neznámého světa zvířat, odolává lidskému násilí a vrací se poučená zpět tam, odkud vyšla. Kniha džunglí jinak je prezentována jako rodinné představení pro děti od 10 let. Pro ně se mi zdálo poněkud komplikované, i když z jeho vizualizace a výkonů tanečníků mohly být i děti nadšené.

Akram Khan se proslavil jako umělec, který posouvá hranice a hledá nové způsoby prezentace známých příběhů. Poselství jeho díla je nezpochybnitelné. Ukazuje, jak jsme jako lidé zranitelní a že na této planetě jsme jen hosty. Pokud se o ni nebudeme řádně starat, krutě se nám odmění. Kniha džunglí jinak je nádherně podmanivý, životaschopný příběh o naší nejvlastnější potřebě někam a k někomu patřit. Jako forma představuje tato inscenace specifický divadelní žánr. Vzhledem k animaci, textu, hlasům, zvukům, hudbě a dalším prvkům je rozhodně něco víc než tanec. Překračuje hranice žánrů tím nejkreativnějším způsobem. Je to zábavné a vynalézavé. Apokalypsa a nebezpečí klimatických změn jsou reálné. Ale je tu i pozitivní zpráva o získání vzájemného respektu mezi lidmi a přírodou.

Kniha džunglí jinak (Jungle Book Reimagined)
Akram Khan Company
Choreografie a režie: Akram Khan
Scénář: Tariq Jordan
Dramaturgie: Sharon Clark
Hudební partitura: Jocelyn Pook
Zvukový design: Gereth Fry
Světla: Michael Hulls
Vizuální scénický design: Miriam Buether
Video design a animace: Yaestculture
Psáno z představení na festivalu Divadelní svět Brno, 18. 5. 2024, Janáčkovo divadlo.