Hudební občasník jedné flétnistky
(4. září 2017, Domovina – velký sál Praha)
Orchestr BERG pod vedením Petera Vrábela a Evy Kesslové zřejmě netřeba představovat. Za šestnáct sezon a asi stovku světových premiér si vydobyl pozici orchestru, bez kterého si těžko dokážeme představit českou a současnou hudební scénu. To se opět potvrdilo na včerejším koncertě/představení, kde jsme měli možnost vyslechnout dvě české premiéry a jednu světovou.
Per Nørgård a jeho „nekonečné řady“ jsme mohli okusit hned z kraje večera. Voyage into the Golden Screen bylo jako snažit se sledovat dva filmy najednou. Jak sám autor popisuje a mohli jsme se dočíst, pracuje se dvěma harmonickými spektry (alikvotními řadami), kde jedno z nich má základ na tónu G a druhé o čtvrttón výše. Myslím, že bylo dost těžké soustředit se jen na jednu linku, vzhledem k blízkosti obou, což bylo dáno mikrointervaly, a pokud jsem správně vnímala, nebyly nijak výrazně od sebe odlišeny rytmicky. Takže má lenost a současně sklon vnímat muziku stylem „nechám to na sebe působit“ měly za následek to, že jsem se nechala prostě unášet proudem. Druhá část této skladby pracovala s podobným principem. Zde však tvůrce uložil instrumentalistům úlohu hrát stejnou melodii, každému ale v jiném tempu. Vzájemně se proplétaly a vytvářely někdy na okamžik harmonii, která se blížila té klasičtější, ale z tohoto dojmu vás vytrhl tu a tam opět nějaký mikrointerval… Asi proto na mě tato část skladby působila světleji a ne tak ponuře jako část první. Je to zajímavé, ono to tak asi od přírody je, že je nám harmonie v jakékoli sféře života příjemnější a vlastně o ni stále usilujeme. Promiňte, dnes jsem poslouchala Bohému a jsem teď takto ovlivněna a nastavena zřejmě jako posluchač-laik, i když se obvykle u současné hudby přepnu na jiný způsob vnímání:-)
Sinuous Voices Ondřeje Adámka vychází, jak už název trochu napovídá, z lidského hlasu a řeči (nemůžu se ubránit myšlence na Janáčka). Recitace, šeptání, proklamace, mluva a zpěv a hranice, kde se potkávají, to vše bylo inspirací k napsání kusu, v němž se prolínají hlasy modlících se žen, možná i skandujícího davu, „třesoucího se hlasu stařeny, brebentící ukolébavku“. Postupně se na tento hlas, který představuje basová flétna, nabalují další nástroje. Jsou zde využity různé techniky hry včetně slapů, tone-slapů, také frulat, jet whistle (flétna), glissand (zde výrazná řeč pozounu). Skladba se postupně promění v jakýsi divoký rytmický tanec. Je zde zjevná inspirace různými kulturami napříč světem, která dokládá, jak moc je dnešní svět propojený, jen ne spojený… Pokus o vytvoření světového míru pomocí hudby asi nebude primárním cílem třeba pana Adámka, nicméně můžeme říci, že výtvory takového druhu rozšiřují obzory, poznání a snad eliminují nepochopení a nedůvěru a automatické odsouzení neznámého a neprostudovaného.
Vrcholem a hlavním lákadlem večera se stala Joga Tomáše Reindla, „svérázný scénický melodram pro Guru, orchestr a jóginy“. Guru Soňa Červená uhrančivá přednesla o charakteru a účincích jógy a dále vedla cvičence pod podiem, kteří provedli sled ásan Súrja Namaskár, tedy pozdrav slunci.
Texty byly převzaty z nejstarších českých překladů knih o józe a také z textů Františka Drtikola. Nechyběla ani pozice mrtvoly a zmínka o pránájámě. Zvláště efektní byl, mimo hudby inspirované tou indickou, včetně hry na tabla, jakoby nekonečný dech všech zúčastněných. Kromě dechařů, kteří to mají v popisu práce, cvičili všichni na podiu a přizpůsobovali dechu třeba i tah smyčce. Nechyběla ani elektronika, již zmíněná indická tabla a alikvotní zpěv. Když zazníval, byl to jediný moment, kdy mi běhal mráz po zádech a snad by se nenašel nikdo, kdo mi by oponoval v názoru, že je to jedna z nejfantastičtějších a možná vůbec nejpříjemnějších forem zvuku.
Moudrost je jen jedna a zná Zdroj. Nemohu se ubránit pocitu, jako by tento zvuk tvořil vše, co existuje, a poháněl energií. Jsme zvuk, vibrace, vše ji má. Považujeme se za tak kulturní a vyspělou společnost, ale pokud si přečtete třeba Životopis jógina od Paramahansy Jógánandy, musíte se smát našemu pocitu nadřazenosti a pokrokovosti. Jsme odstřiženi od těla (na vině je jistě také několikasetleté přesvědčení, že tělo a tělesné potřeby či vášně jsou něco nečistého a máme z toho spoustu problémů), dechu (většina z nás ho při běžném provozu nevnímá, také například spousta dechařů a zpěváků neumí použít tělo a následně dech a časem se též dostavují dysbalance a bolesti) a obecně od přírody.
I když jsme dokázali spoustu úžasných věcí, nic není úžasnějšího než strom, květina a přírodní pochody na naší Zemi. Musíme se od ní znovu a znovu s pokorou učit a pochopit, že nové není vždy lepší. A že rovnováhu je třeba neustále pěstovat. Na jednu stranu je dobré šířit povědomí o praktikách a cvičeních, které nám to umožňují. Na druhou stranu nesmíme zapomínat, že jóga je komplexním a mnohem obsáhlejším systémem a způsobem života, který je asi těžko praktikovatelný v moderní společnosti v celé své šíři. Všichni vnímáme trend a popularizaci cvičení spousty druhů jógy a včerejší koncert je toho dokladem. Jako experiment byla druhá půle večera velmi zajímavá z mnoha hledisek a zejména volba představitelky Gurua s nezaměnitelným hlasem a aurou výtečná, ale myslím si, že to hluboké a povznášející se děje především v tichu, v prostoru jen nás samotných. Namasté!
