Do programu koncertu byla, mimo jiné, zařazena předehra ke Smetanově opeře Prodaná nevěsta, Dvořákova Romance pro housle a orchestr f moll a méně známá Symfonie č. 4 d moll od stejného autora. Šlo zde o skladby, jejichž tvarovost je řízena běžnými principy střídání hudebního vzruchu a uklidnění, které probíhají ve vlnách. Ono vlnění je standardizováno do hudebních forem, jejich sledy pak někdy naplňují cykly se záměrnou dramaturgickou výstavbou podle projektu skladatele. Vznikla tedy všeobecně přijímaná „pravidla hry“, podle kterých spínají posluchači svoji pozornost a nechají se unášet nabídnutým hudebním děním. Celá procedura, ke které dochází u tradičně traktovaných skladeb, probíhá v prostoru nastavené pozornosti vnímatele. Její ochabnutí může zapříčinit malý počet podnětů ze strany hudby, ale také únava z její délky. Pokud se tak stane, klademe to na vrub kvality skladby či interpretace, a necháme naši pozornost zcela ochabnout. Osud vnímané skladby je tímto obvykle zpečetěn. Opouštíme ji.
Do tohoto sledu vstoupila naprosto revolučním způsobem tzv. minimal music. Z jejího stylového spektra zazněla na sledovaném večeru skladba Philipa Glasse Koncert pro housle a orchestr č. 1. S velkým porozuměním jej provedla houslistka Anne Akiko Meyers. Skladba plně vystihuje umělecky hlubokou větev minimalismu. Jejím základem je tzv. pattern, to znamená melodicko-harmonická fráze, která se mnohokrát opakuje. Nejde však o doslovná opakování, hudba se v rámci repetitivního založení pomalu vyvíjí, nových podnětů nepřichází mnoho najednou. Míra pozornosti vnímatele se tedy postupně opotřebovává, až nakonec ustane a dochází k odpočinku. Pomalý vývoj však pokračuje dále a posluchač znovu se svým osvěženým vnímáním startuje svoji pozornost. Podobnou hudbu přijímá však nově, v duchu známého citátu „Nikdy nevstoupíš do téže řeky“ (Hérakleitos). Poslech minimal music tedy pracuje i s fází, která přichází po vypnutí pozornosti. Z tohoto důvodu pokládám minimal music za jeden z nejrevolučnějších příspěvků hudbě 20. století.
Philip Glass vysvětluje svoji hudbu jako projev snahy dát posluchači více času pro její pochopení. Vždyť přece jiné činnosti musí provádět ve spěchu. Nejlépe se jeho hudební myšlení propojilo s avantgardními filmy, kde je zpomalen procesuální čas a realitu přírody či civilizace sledujeme pod zvláštním drobnohledem (viz trilogii Quatsi). Snaží se však též vtěsnat své minimalistické myšlení do vážné hudby. Provedený Koncert pro housle a orchestr č. 1 je třívětý a ve svých tempových parametrech sleduje stoupající tendenci. Má tonální základ, kdy jednotlivé věty vykazují blízké vazby v předznamenáních. Houslistka Anne Akiko Meyers vystihla ve svých pasážích silnou stránku skladby (a vlastně celé tvorby autora) tím, že společně s orchestrem zvýraznili důležité harmonické zlomy patternu. Vždy je tam totiž neobvyklý rozvod septakordu, nečekaná modulace atd. Po mnoha vyposlechnutých skladbách tvrdím, že právě toto dělá Philipa Glasse unikátním. Sledovaný koncert nutí sólistu hrát nekonečné řady rozkladů, pasáží a pro kantilénu je zde jen málo míst. Ta jsou však schematizovaná minimalistickými principy. Z vysoké snahy o čistotu a razanci provedení, kterou sólistka ve skladbě vykazovala, bylo cítit, že hrát v Glassově koncertu je pro ni ctí. V koncertech velkých klasiků a romantiků by však toho mohla předvést výrazně více. Snad proto jí dramaturgie koncertu ještě navíc umožnila zahrát jímavou Romanci pro housle a orchestr f moll od Antonína Dvořáka, kde její historicky cenný nástroj, Ex-Vieuxtemps Guarneri del Gesú z roku 1741 s Larsenovými strunami, rozezpívala do netušené krásy.
Orchestr Prague Philhamonia byl houslistce inspirativním partnerem i pevným doprovazečem. Svoje kvality však v plném znění představil v předehře k Prodané nevěstě a ve Dvořákově Čtvrté symfonii. Slavná operní předehra neproběhla v překotném tempu, jak se to často stává, avšak byla zahrána s akcentem na slyšitelnost každého tónu. Tím také vznikl dojem vysokého ataku zvuků. Za mimořádný vklad popisovaného provedení považuji fakt, že se volbou tempa i dynamickou regulací podařilo dirigentovi objevit některé protihlasy, které obvykle zapadají (např. rytmizace lesních rohů, protivěty dřevěných nástrojů atd.). Na nastaveném tempovém i artikulačním formátu bylo možno si transparentně uvědomit, že mnoho z této hudby probíhá na polkovém základě.
Večer završila čtyřvětá Symfonie č. 4 d moll od Antonína Dvořáka. Dílo pochází sice z roku 1874, ale po několika přepracováních dospívá do hotové formy až v roce 1892, tedy až rok před premiérou Symfonie č. 9 e moll „Novosvětské“. Jen třetí část Symfonie č. 4 Scherzo: Allegro feroce zůstala původní. Provedení Dvořákovy Čtvrté orchestrem Prague Philhamonia bylo dynamicky hutné, přesné v souhře i v ladění. Také nabídlo celou řadu zajímavých výrazových poloh, často silně netypických pro nejznámější Dvořákovu tvorbu. Za zvláštní lze pokládat uvedené scherzo hýřící pestrou paletou nálad, na jednu stranu rytmicky podpořených, v kontrastu pak překvapivě uvolněných. Silný okamžik vznikl, když dirigent Emmanuel Villaume zcela uvolnil zpevnělé paže a dal tímto gestem pokyn k výrazovému změkčení a uvolnění hudby. To se událo v okolí pevně pulsujících rytmů. V žánru scherza se tento průběh vůbec nevyskytuje. Výsledný tvar Dvořákovy Symfonie č. 4 d moll, který byl v perfektním stavu tlumočen publiku, podal svědectví o Dvořákově hudebním založení v polovině sedmdesátých let 19. století. Mezi podněty k jeho tehdejší tvorbě stál jistě Wagnerův vzor. Nelze však přehlédnout jeho deriváty – především díla o generaci staršího Antona Brucknera a Césara Francka. Ve Dvořákově Čtvrté symfonii zachycujeme jednak brucknerovské bohaté angažmá žesťové sekce, podobnost se Symfonií d moll Césara Francka mohla vzniknout při přepracováních skladby v době konce osmdesátých let, protože premiéra symfonie francouzského skladatele proběhla v roce 1889. V pozadí je však ještě slavný Beethovenův motiv „Muss es sein?“ z jeho Smyčcového kvartetu č. 16, který je slyšitelný jak u Francka, tak u Dvořáka. Pomineme-li nastolené hypotézy, nemůžeme však neslyšet jistou uvolněnou tvarovost v harmonické i motivické složce první či druhé věty Dvořákovy Čtvrté symfonie, která vliv zmíněných zahraničních autorů podsouvá.
Dubnový symfonický koncert Prague Philharmonia provázely v jeho závěru velké ovace. Dirigent Emmanuel Villaume vyvolal všechny zástupce dechových nástrojů, stejně nástrojů bicích a strunných. Orchestr celkově působil velmi kompaktním dojmem a vysokou hráčskou erudicí.
Smetana. Glass. Dvořák
8. dubna 2024, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudolfina, Praha
Program:
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, předehra k opeře
Philip Glass: Koncert pro housle a orchestr č. 1
Antonín Dvořák: Romance pro housle a orchestr f moll op. 11 B 39
Antonín Dvořák: Symfonie č. 4 d moll op. 13 B 41
Účinkující:
Anne Akiko Meyers – housle
Prague Philharmonia
Emmanuel Villaume – dirigent
