Prague Philharmonia letěla na křídlech tónů svěžího nordického větru

Jako červená nit, dlouhodobě spojující tvorbu i interpretaci, se vine zájem instituce Prague Philharmonia o vysoký podíl žen na všech jejích aktivitách. V dobách nedávno minulých se mohli pražští posluchači setkat nejen s řadou elitních interpretek, ale i s tvorbou Nadi Boulangerové, Germaine Tailleferrové a dalších skladatelek. V nastoupeném trendu pokračoval též orchestrální koncert 16. února, kdy za dirigentským pultem stanula sympatická Gemma New.

První ze skladeb, která na koncertě zazněla, bylo dílo pětadvacetileté francouzské romantické skladatelky Luisy Farrencové (1804–1875) Předehra č. 2. Autorka patří do generace Hectora Berlioze (1803–1869) a ve své tvorbě s ním sdílí obdiv k Beethovenově hudební řeči. I když v provedené kompozici zdaleka nedosahuje takové míry inovací jako Hector Berlioz ve Fantastické symfonii, bez sebemenších pochyb lze označit její Předehru č. 2 jako dílo velmi zdařilé.

Zmíněná ouvertura je dílem koncertním, jež žádnou scénickou formu neuvozuje. V organizaci hudebního proudu navazovala skladatelka na Beethovenovu hudbu v koncentrovaném stylu, jenž umožňoval autorčin vhodný tematický výběr a promyšlená tonální klenba v rámci celku. Přes veškeré podobnosti s hudbou Beethovenovou nelze zdaleka mluvit o epigonství, protože závěry frází často neodpovídaly Beethovenovým zálibám. V případě Farrencové se totiž ubírají dále, neuzavřeně, do nových tonálních situací. Kdybychom chtěli tedy najít odpovídající pendant ke skladatelčině hudební řeči, museli bychom se ubírat ku příkladu směrem k pozdní Schubertově tvorbě.

Orchestr Prague Philharmonia zahrál Předehru č. 2 Luisy Ferrancové s velkou chutí, sympatická dirigentka Gemma New jej pro ni dokázala zaujmout. Nebývalý úspěch skladby i další dramaturgické objevy, které připravil organizační tým tělesa, vybízí k myšlence, že při nalézání neznámých či nedoceněných tvůrčích hudebních umělců může pomoci umělá inteligence. Uvědomme si, že k tomu, aby osobnost vyrostla do obecné povědomosti, brání stále se v historii opakující projevy, např. rodinné poměry a děti, nemoc, existenční potíže atd. Při sebemenší zmínce o hudebních aktivitách již může počítačový program začít prohledávat soupisy pozůstalostí atd. Dnešní doba přeje neopotřebovaným hudebním kreacím, což rozvedu ještě v následujících řádcích.

Sólista večera houslista Josef Špaček si svoji prioritu v Brahmsově Koncertu D dur vydobyl cestou technicky suverénního výkonu, pokorného k partituře a přitom realizujícího umělecky kreativní pojetí skladby. Zvuk jeho nástroje „Le Brun; Bouthillard“ od Guarneri del Gesú z roku 1732 podporoval interpretovy intonační záměry posílit světlost vysokých tónů na jedné straně či intimitu lyrických pasáží na straně druhé.

Ve sféře intonace bych chtěl především pochválit umělecky efektivní traktování tónů v provedení a moll první věty. V podání kantilén již Josef Špaček ve své umělecké zralosti dosahuje hloubky interpretace, kterou známe z nahrávek Josefa Suka mladšího. Elasticita zpěvních frází v druhé větě i diferencovaná délka tónů ve figuracích krajních vět upomínaly na interpretační strategie pozdně romantického zaměření. Též však mnoho dalších aspektů Špačkova výkonu přineslo umělci velké ovace. Proto přidával Sonátu č. 5 od Eugèna Ysaÿe, po jejímž odeznění vlna nadšení pokračovala.

Dirigentka Gemma New podpořila v Brahmsově Houslovém koncertu jeho pevnou strukturu a dala sólistovi dostatek akustického i časového prostoru, aby realizoval své záměry. Celkově Brahmsův opus vyšel ve společné interpretaci sólisty a orchestru v pevné formě bez zbytečných fantasijních uvolnění.

V druhé polovině večera zazněla Symfonie č. 5 Es dur finského pozdně romantického skladatele Jeana Sibelia. Dílo mělo premiéru v roce 1915, tedy po smrti Gustava Mahlera, v době, kdy Richard Strauss dopsal svoji Alpskou symfonii. Josef Suk starší se v polovině dvacátých let 20. století věnuje pozdní rozlehlé symfonické básni Zrání. Mohl bych přinést ještě další souvislosti se skladbami 2. vídeňské školy a jinými tvůrčími vrstvami. Nikde však nenajdeme takový rozptyl vlivů různých historických stylů na jednu kompozici, jako jej nacházíme v 5. symfonii Jeana Sibelia.

Je to opravdu kaleidoskop úseků od Beethovena po Debussyho, nemluvě o autorech vyššího populáru. To není kritika skladby, ale konstatování, že doba pro její dostatečné prožití nastala právě teď. Naše postmoderní naladění, které kolem nás proudí ve světě vědy, kultury i techniky, přijímá jako samozřejmost spojování dříve nespojitelných jevů a zachycuje zajímavost nových vazeb. V tomto duchu byl také pátý Sibeliův opus v žánru symfonie na koncertě přijat. Orchestr Prague Philharmonia zahrál skladbu okouzlujícím způsobem jak po stránce technické, tak po stránce interpretační.

Charakter díla vystihla dirigentka Gemma New tím způsobem, že profilovala všechny části do podoby vyhraněných hudebních obrazů. V nich pak svými sóly zaujal např. fagostista Štěpán Jinek či hornisté Mikuláš Koska a Adéla Psohlavcová.

Kaleidoskop překvapivých stylových spojení byl zahájen zajímavým dialogem dřev a žesťových nástrojů, kdy pohybový element přinášely nástroje dřevěné. Strategii volně se pohybujících vrstev a kineticky oživených, k nim se vinoucích linií, skladatel praktikoval ve velké části skladby. Jako by se inspiroval slavnou Schubertovou Symfonií č. 8 h moll „Nedokončenou“. Na platformě obrazivosti své hudby pak Sibelius využívá modální, rozšířeně tonální i polytonální tónové výběry, ve větě střední pak zčista jasna zasvítí průzračná diatonika.

Obrazy střídají obrazy, posluchač je zasažen autorovým obdivem k přírodě, až ho zvukový proces dovede do chorálu vedeného v terciích, o kterém se mluví jako o „labutím tématu“. O oprávněnosti názvu této části lze polemizovat, jisté však je, že hudbu spolehlivě dovede ke konci tím způsobem, že je jí oporou jako stále se opakující téma passacaglie.

V Sibeliově Páté bylo vskutku co poslouchat. Do únorové nedělní Prahy přinesla závan svěžího vzduchu, který si posluchači s chutí užili.

Farrenc. Brahms. Sibelius
16. února 2025, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudolfina, Praha

Program:
Louise Farrenc: Předehra č. 2 Es dur, op. 24
Johannes Brahms: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 77
Jean Sibelius: Symfonie č. 5 Es dur, op. 82

Účinkující:
Josef Špaček – housle
Gemma New – dirigentka