Prague Philharmonia posunula hranice poslechu čtyřhodinovým hudebním maratonem

Glassovu čtvercovou formaci si nejvíc užili analytici

Koncert se otevřel českou premiérou skladby Philipa Glasse Piece in the Shape of a Square pro dvě flétny (Kus ve tvaru čtverce pro dvě flétny) z roku 1967 v provedení Daniela Havla, člena Orchestru Národního divadla a Ostravské bandy, a Elišky Boškové, rovněž aktuálně členky Orchestru Národního divadla a držitelky řady ocenění. Skladba byla umístěna na zahájení koncertu, protože bylo třeba rozestavit 24 stojanů, které mají být uspořádány (podle názvu) do dvojité čtvercové formace – dvanáct pro vnější a dvanáct pro vnitřní čtverec. Z různé dokumentace koncertních provedení se málokdy povede vytvořit dva čtverce z nedostatku místa na pódiu. I zde to byl spíš zaokrouhlený tvar, aspoň se mi to tak jevilo. Skladbu bychom mohli charakterizovat jako konceptuální. Oba hráči začínají proti sobě a putují opačným směrem po „čtvercích“, setkají se jednou v polovině a znovu na konci. To koresponduje s hudebním procesem. V polovině by se měli setkat v unisonu, pak se vrací zpět. Rozestavění partů je tedy návodné, a pokud není zřetelné, neusnadňuje to pochopení struktury kompozice. Glass zde pracuje s jednoduchými vzorci, které nastavuje a stlačuje. Vše se odehrává v osminových hodnotách a provedení představuje mentální cvičení pro interprety jednak v časové souhře, jednak ve schopnosti udržet se při posunech vzorců navzájem a skutečně se „potkat“.

Ze začátku jsem zaznamenala menší nervozitu u Daniela Havla, ale postupně se zřejmě oba hráči dostali do patřičného „flow“, jak se dnes říká, a vše proběhlo tak, jak mělo. Hodila se úvodní poznámka Petra Kotíka, že rozlišuje tři druhy poslechu: „nechat se unést“ (kontemplativní), analytický nebo usnout (nejlépe napůl, což většina muzikantů umí). Uvedl, že sám při poslechu osciluje mezi dvěma prvními, někdy i třetím v případě nadstandardní délky. První skladbu si asi nejvíc užili analytičtí posluchači schopní odhalit Glassův koncept.

Kultivovaný, ale dynamicky plošší Glassův kvartet

Jako druhá skladba zazněla česká premiéra rané Glassovy kompozice: Smyčcový kvartet č. 1 z roku 1966 v provedení Barbory Kolářové, Kateřiny Krejčové, Michala Sedláčka a Balázse Adorjána.

Barbora Kolářová je koncertní mistryní Prague Philharmonia, která se v posledních letech zapojuje i do sólových a komorních projektů v Carnegie Hall, Kennedyho centru či Suntory Hall v Tokiu. Kateřina Krejčová je od roku 2022 členkou Prague Philharmonia. Violista Michal Sedláček působí jako koncertní mistr ve Státní opeře Praha a Balázs Adorján, často vystupující právě v řadě s Prague Philharmonia, je jejím členem, a kromě toho i členem souboru Fama Q a Prague Modern.

První smyčcový kvartet dokončil Glass těsně po studiích u Nadii Boulangerové a Ravi Shankara, u kterého si osvojil zřejmě odlišný koncept rytmo-metrických vzorců. Podle slov Petra Kotíka u Shanka uplatnil i perfektní sluch při zápisech jeho hry. Kvartet je ukázkou Glassova příklonu k redukcionismu, to jest užívání série krátkých úseků, které se skládají z opakujících se motivů. Výrazná je i práce s tonalitou. Jednoduchost hudebních gest vyžaduje velkou zvukovou kultivovanost při provedení jakoby krátkých promluv nástrojů a jejich „rozhovorů“ v různém typu vzájemného porozumění. Zajímavě v tomto působí inverze, které vypadají jako otázky nebo protinávrhy. Druhá možná asociace je představitelná jako soukolí, které do sebe někdy zapadne, jindy nikoli, což je typické pro minimalismus. První část najednou otevřeně ustává. Oproti očekávání běžného průběhu druhá část nepřináší nic výrazně odlišného –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to má svoji poněkud depresivní sémantiku. Celá skladba končí otevřeně, jako bychom se reality jen dotýkali, aniž bychom se čehokoli dobrali. Ostatně to označil Petr Kotík jako významný stylový zlom i pro hudbu, která vedle děl relativně uzavřených komponovaných příběhů klasicko-romantické tradice přináší nově jakési výseky procesů, které mohou znít krátce, nebo dlouho (a nevadí, když během nich třeba odejdeme nebo usneme). Zajímavé na tomto přístupu je, že tyto procesuální performance mohou být pochopeny a podány objektivisticky až strojově, subjektivně poeticky i hravě nebo i archaicky s odkazem na rituální provozování hudby.

Zvuk složeného kvarteta na koncertě byl skutečně kultivovaný, ve srovnání s dobrými nahrávkami však dynamicky plošší. Už na začátku začal ve vyšší dynamice, než bývá obvyklé, aby přece jen došlo k výraznější dynamické gradaci, a tím naléhavosti v houpajícím se zvuku, který se vytváří drobnými akcentacemi. Kvartet byl sice perfektně proveden, ale osobně mám raději poetičtější výraz, který přináší dojem konejšivého houpání jako například v provedení The Duke Quartet. Výhodou tohoto redukcionistického stylu ovšem je, že může být pojat i dramatičtěji jakožto různé interpretace „téhož“. To je slyšet například v podání The Smith Quartet.

“Dvě stránky” v obdivuhodném zenu

Další skladbou večera byly Two pages (Dvě stránky) z roku 1968 v provedení Miroslava Beinhauera a Kamila El-Ahmadieha. Klavírista Miroslav Beinahauer je členem Ostravské bandy. Upoutal pozornost také hrou na šestinotónové harmonium Aloise Háby. Kamil El-Ahmadieh se narodil v Čechách, své exotické jméno má po svém libanonském otci. Studoval na brněnské konzervatoři a JAMU. Získal řadu ocenění jako sólový hráč i jako člen souboru The Typical Czech Duo, což je zřejmě poněkud humorný název, protože jej založil v roce 2012 se svým kolegou Phamem Hoangem Anhem.

Petr Kotík před provedením uvedl, že Philip Glass získal širší popularitu mimo jiné i tím, že použil ozvučení, a tím přiblížil zvuk svým skladeb pop music, což mu přineslo nové publikum. Tento nápad mu prý vnukl zvukař Johna Lennona. Skladba Two pages může mít realizaci buď pro samotný klavír, nebo s elektrickým klavírem. Osobně mám raději jiskřivá rychlejší provedení pro samotný klavír s dostatkem přirozeného dozvuku a alikvót (například od Adama Tendlera), ale to je právě případ, kdy zase řada lidí preferuje provedení sterilnější, strojovější, objektivizované, jako to bylo na tomto koncertu Prague Philharmonia. Co mi při délce skladby (okolo sedmnácti minut) vadilo, byl převažující umělý dutý zvuk bez alikvót, který vyčerpává.

Provedení této minimalistické skladby založené na vzorech s jemnými variacemi a pro naši kulturu neobvyklou rytmikou je opět náročné na plnou soustředěnost, zvlášť, když se hraje současně v duu. Zaslechla jsem jen jedno mírné zakolísání v elektrickém klavíru. Obdivuhodný zenový výkon.

Kotíkovy “Master Pieces” v nezvyklém obsazení

Po přestávce následovaly skladby Petra Kotíka. Nejprve premiéra předehry k opeře Master Pieces –Existence vzdálenosti (2014–2018) v provedení Barbory Kolářové, Michala Sedláčka, trumpetisty Orchestru opery Národního divadla a Prague Philharmonia Ladislava Kozderky, slovenského violoncellisty Andreje Gála a perkusionisty Štěpána Hona, již během studia HAMU působícího také v Prague Philharmonia.

Petr Kotík popsal genezi skladby, která je, podle jeho slov, pro něj typická, jelikož své kompozice chápe jako otevřený proces, ke kterému se stále vrací s eventuálními změnami. Master Pieces vznikly původně jako komorní opera pro NODO 2014 z podnětu Jiřího Nekvasila. Dodatečně chtěl připojit nezvyklou předehru pro nazvučené sólové housle s realizací houslistkou Pauline Kim Harris, později přidal další nástroje. Nakonec ji Petr Kotík uvedl i jako samostatnou skladbu.

Realizované obsazení bylo v celkovém zvuku nezvyklé. Začínaly virtuózní housle, přidávají se trubka a viola v jakémsi rozhovoru. Opět se vrací virtuózní housle. Překvapivý je vpád a nesourodost zvuku bicích, docela jsem se lekla. Celé to vypadá jako pokus solitérů o nalezení nějakých společných témat, nebo možná právě ona zmíněná rozmanitost různých vzdáleností.

Výběr dramaturgyně Hany Dohnálkové

Ariane pro violoncello a klavír vybrala do programu Hana Dohnálková. Skladbu z roku 2001 pro francouzskou violoncellistku Ariane Lallemand přepracoval Kotík v roce 2024. Poté zazněla na koncertě v Českém centru v New Yorku v programu Rok české hudby v protisměru v provedení violoncellisty Bena Larsena a klavíristy Josepha Kubery. Odtud zřejmě inspirace dramaturgyně k zařazení skladby v provedení violoncellisty Andreje Gála a klavíristy Miroslava Beinhauera. Zhruba 25minutová skladba (v přepracování se prodloužila) je ve violoncellu virtuózní i zpěvně lyrická, zde ve skvělém provedení, a opět představuje různé úrovně nálad, přiblížení a odtažitosti. Klavír podpůrně kráčí s občasnými neurotickými záchvěvy, nicméně kompozice otevřeně přestává ve společném zpěvu.

Rituální zaříkávání na závěr

Many Many Women Plus z let 1971–1978, s úpravou 2024, která zazněla v lednu 2024 v De Singel v Antverpách, je další českou premiérou. Jedná se o částečnou kolektivní improvizaci. Soubor může mít různá obsazení, existují pouze party, nikoli partitura, přičemž performeři nastupují podle vlastního rozhodnutí. Jsou zakomponovány i části dřívějších skladeb a dokomponovaná sóla. Kompozice tak může mít různé trvání. Zřejmě je důležitá realizace hlasových partů (Irena Troupová a Elmaz Mrkvičková) s textem Gertrude Steinové, která modifikacemi frází jako by zkoumala způsoby, jakým člověk/žena existuje – například: „Měla milující děti. Měla jedno. Nedožilo se, aby mohlo žít. Nečekala to, že se nedožije. Nebyla úspěšná v životě. Byla dost smutná…“ nebo „…existuje mnoho živých bytostí. Tato žila, té se téměř daří, že nebere vůbec nic a té, že bere cokoli. Tato očekávala, že vezme všechno…“

Uzly provedení naznačoval Petr Kotík u flétny, kterou kompozice začíná. Hlasy a nástroje se pohybují často v paralelních kvintách, kvartách nebo oktávách. Vokální party zní jako rituální zaříkávání. Irenu Troupovou není třeba představovat, Ukrajinka Elmaz Mrkvičková má velmi příjemný hlasový témbr. Provedení tohoto večera se mi líbilo nejvíc v porovnání s jinými dostupnými zdroji. Aktivní trubky s dusítky (Ladislav Kozderka a Svatopluk Zaal) dobře ladily zvláštním témbrem s archaicky působícími hlasy, popřípadě s osvěžující flétnou, symbolickým Panovým nástrojem. Smyčce se tentokrát držely více zpátky, nevnášely vzruch. Kompozice tedy vyzněla na závěr vhodným klidným způsobem.

Celkově přinesl večer řadu pozoruhodných interpretačně náročných výkonů, i když z mého hlediska mohlo být v provedení více hravosti a půvabu. Navíc, v průběhu rozhovoru Petr Kotík uváděl řadu zajímavých osobních zkušeností a názorů, mimo jiné, že „pravda leží mimo vás i mne“, tedy i „mimo mne“ v této recenzi.

Prague Philharmonia – Petr Kotík & Philip Glass: 50 let v New Yorku
28. ledna 2025, 19:00 hodin
Švandovo divadlo, Velký sál

Program
Philip Glass: Piece in the Shape of a Square pro dvě flétny (1967)
Philip Glass: Smyčcový kvartet č. 1 (1966)
Philip Glass: Two Pages (1968)
Petr Kotík: Existence vzdálenosti, předehra k opeře Master Pieces (2014-18)
Petr Kotík: Ariane pro violoncello a klavír (2001/2024)
Petr Kotík: Many Many Women Plus (1971-78/2024)

Účinkující
Petr Kotík – flétna
Irena Troupová – zpěv
Elmaz Mrkvičková – zpěv
Barbora Kolářová – housle
Kateřina Krejčová – housle
Michal Sedláček – viola
Balázs Adorján – violoncello
Andrej Gál – violoncello
Eliška Bošková – flétna
Daniel Havel – flétna
Ladislav Kozderka – trubka
Svatopluk Zaal – trubka
Štěpán Hon – bicí
Miroslav Beinhauer – klavír
Kamil El-Ahmadieh – klavír
Hana Dohnálková – dramaturgie, moderace