Praha dlouze aplaudovala olomoucké Fridě

Možná jste i vy měli možnost vidět strhující životopisné drama o slavné mexické malířce Fridě Kahlo, se Salmou Hayek v titulní roli, tak jak je pro filmové plátno natočila všestranná americká režisérka Julie Taymor (mající zkušenosti i s inscenováním oper; například v newyorské Metropolitní opeře se před sedmi lety podepsala pod Mozartovu Kouzelnou flétnu, s tehdy v Met debutující slovenskou sopranistkou Ľubicou Vargicovou coby Královnou noci). Nejspíš i zmíněným výtečným filmovým zpracováním neuvěřitelně barvitého a bouřlivého života extravagantní surrealistické umělkyně, vlastním jménem Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón (1907-1954), plného bolesti i lásky, se nechal inspirovat choreograf a šéf olomouckého baletu Robert Balogh, když po tomto příběhu sáhnul. Poprvé před čtyřmi lety v ani ne hodinové komorní skice, letos pak ve verzi celovečerní. Působivější předlohu pro své taneční drama by si přitom sotva mohl přát: je plná nečekaných dějových zvratů a emocí, hlavní hrdinka se zmítá mezi svými romantickými tužbami a snahou o emancipaci, mezi láskou ke svému muži – také malíři Diegu Riverovi a současně i záští vůči němu kvůli jeho nekonečným milostným avantýrám, prochází zvraty mezi svými vnitřními démony a současně má úpornou snahu najít „lepší“ svět.

Je přitom dobře, že se Roberth Balogh nenechal při zpracování Fridina příběhu zlákat celou řadou dalších, jinak bezpochyby divadelně vděčných momentů z její biografie, které zcela pominul nebo jen vzdáleně naznačil (například Fridino velmi aktivní angažování se v komunistické straně či umělecká řevnivost vůči Diegovi, ve které tvrdě prohrávala). Balogh správně cítil, že méně i v tomto případě zcela jistě znamená více; i tak se bylo dvě hodiny rozhodně na co dívat, resp. i dějově „osekané“ životní peripetie Fridy poskytly dostatek materiálu pro působivé taneční divadlo. Scén, které zůstanou diváku v paměti, je tak celá řada – například hned úvodní, nesmírně působivě a přitom jednnoduše ztvárněná havárie autobusu, při níž Frida utrpí velmi vážná zranění, se kterými se pak potýká prakticky po celý svůj další život, anebo obě scény, ve kterých se znovu učí chodit, či moment milostného sblížení s Diegem a také situace, kdy jej Frida přistihne v posteli se svojí sestrou. Robert Balogh jako choreograf přitom velmi zručně pracuje s divadelní zkratkou a důrazem na detail, charakterizující tu kterou situaci, coby režisér pak skvěle kouzlí se světlem, když našel geniálního spolupracovníka ve scénografovi Janu Duškovi. To vše s výtečně vybranou a zručně poskládanou hudbou Elliota Goldenthala, Astora Piazzolly, Garyho Burtona, Richarda Galliana, Bennyho Goodmana či Keitha Jarretta. Jistě, dalo by se debatovat o tom, zda se některým dějovým zvratům dostalo v libretu, resp. choreografii adekvátní plochy – větší prostor by si podle mého názoru zasloužila například scéna Fridina potratu, naopak některé obrazy ve druhé půli působily tak trochu nastavovaným dojmem; to ale rozhodně nic nemění na konstatování, že olomoucká Frida je – najmě v poměrech oblastního souboru – velmi zdařilým počinem.

Zásluhu na tom pochopitelně také má až překvapivě sourodý olomoucký soubor v čele s Renátou Mrózkovou v titulní roli. Tato letos osmadvacetiletá tanečnice, která má na svém kontě mimo jiné už dvě širší nominace na Thálii, je hned od prvního pohledu charismatickou osobností, vyzrálou po technické i výrazové stránce. Svojí Fridou dokázala i přes její jakkoli vzdálenou odlišnost od zvyklostí doby a společnosti, ve které žijeme my, tlumočit především i dnes tolik potřebný optimizmus i v těch nejsložitějších situacích, nezbytnou víru v lepší dny příští i v těch nejkrkolomnějších okamžicích, sílu postavit se na nohy i v těch zdánlivě zcela bezvýchodných chvílích. Inscenace, za kterou by se rozhodně nemuselo stydět ani pražské Národní divadlo.

Frida
Taneční obrazy ze života surrealistické malířky Fridy Kahlo
Libreto, choreografie a režie: Robert Balogh
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Klára Vágnerová
Asistent choreografie: Dana Krajevská

Hudba:
Elliot Goldenthal: Frida, Music from The Motion Picture
Astor Piazzolla&Garry Burton: The New Tango (Vibraphonissimo, Nuevo Tango, Operation)
Richard Galliano: Love Day – Los Angeles Sessions (Sérénité, Aria)
Arvo Pärt: Tabula Rasa pro dvoje housle, smyčcocý orchestr a preparovaný klavír
Arvo Pärt: Miserere pro pět sólových hlasů, sbor a osm nástrojů
Benny Goodman: The Benny Goodman Story (Down South Camp Meetin, And The Angels Sing
Keith Jarrett: Lausanne

Premiéra 18.března 2011 v Moravském divadle Olomouc
(psáno z reprízy 23.9.2011 ve Stavovském divadle v Praze)

Frida – Renáta Mrózková
Rivera – Ivo Jambor
Kristina – Lucie Martináková
Matka – Dana Krajevskaja
Otec – Vadim Tsepelev
Smrt – Michal Kováč
Smrtka – Michaela Tsepeleva
Bolest – Andrej Šarajev, Tomáš Kubinec
Měsíc – Jelena Iliina
Slunce – Mikina Kawamura
Čínská fotografka – Lucie Rojková
Milenky Rivery – Ema Krajčírová, Lena Kuzněcovová, Dita Salayová

www.moravskedivadlo.cz

foto Moravské divadlo Olomouc