Pražské Múzy 2017 v kostele sv. Vavřince

Čtenáři Opery Plus blogují

Oslavující bohyně Kleió se stala 15. března patronkou koncertu cyklu Pražské Múzy jistě ráda. Kdo by také nechtěl oslavit letošního jubilanta Mariana Lapšanského, skvělého klavíristu a významného organizátora slovenského hudebního života. Psát o jeho pozoruhodném interpretačním umění by vyplnilo celou stránku oslavných přívlastků, nebudu tedy “nosit dříví do lesa” a podělím se o svůj osobní dojem z koncertu s objevnou dramaturgií a okouzlujícím umělcem. Osobnost Mariana Lapšanského zasvěceně přiblížil v úvodu večera Jiří Štilec, stejně tak i výtvarně zdařile vybavený program s portréty účinkujících.

Měl jsem trochu pochybnost, zda dvě Intermezza Johannesa Brahmse (b moll, op. 117 č. 2 a es moll, op. 118 č. 6) před rozsáhlým výběrem z Nálad, dojmů a upomínek, op. 41 Zdeňka Fibicha nebudou příliš závažným vstupem k niterným skladbám Fibichovým, ale již při prvních tónech Brahmsova Intermezza jsem pochopil, že v neokázalém, přesto však virtuozním pojetí Mariana Lapšanského jsou skvěle voleným úvodem koncertu. Málokterý český klavírista by si dovolil do svého recitálu zařadit tak obsáhlý výběr z rozměrného cyklu klavírních miniatur, jako jsou právě zmíněné Nálady, dojmy a upomínky Zdeňka Fibicha.

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl být v letech 1995-1997 jako hudební režisér spoluúčasten nahrávky tohoto vpravdě monumentálního díla, které bylo zaznamenáno na celých dvanácti cédéčkách. Během té doby se stal Marian mým vzácným přítelem a já jeho obdivovatelem. A nyní, po více než dvaceti letech, jsem byl znovu přítomen onomu zázraku zrození hudby, která se stala jedinečným svědectvím Fibichova milostného vzplanutí k jeho mladičké žačce Anežce Schulzové. Nálady, dojmy a upomínky jsou právem považovány za skladatelův milostný deník. Jaroslav Jiránek v bookletu k nahrávkám vystihl charakter tohoto Fibichova díla vpravdě poeticky: „Dojmy jsou snad nejoriginálnější částí celého cyklu, protože Fibich se zde pokusil vystihnout hudbou onen nejmilostivější dar přírody, který představuje ženské tělo a jeho půvaby. Nazval tuto část správně “dojmy”, neboť hudebník nemůže podat ženský akt přímo jako malíř či sochař, nýbrž jen prostřednictvím vlastních dojmů, které se mu proměňovaly v hudbu. Zobrazuje svůj vztah k nim jako vztah umělce a milence, projevující se v jeho lásce, zájmu, radosti, obdivu, touze ...” Z těchto Dojmů také čerpal výběr pro uvedení na koncertu.

Po vstupním Anežčině portrétu následuje řada žánrových obrázků – Dlaň, známou jako Prsty, Nervy… až k části Večery s Anežkou na Žofíně – Lento des moll, známou jako Poem, která se pak stala součástí jeho symfonické básně V podvečer. Její interpretace svádí k přeromantizovanému pojetí, jemuž se Lapšanský mistrně vyhnul a zahrál Poem s onou okouzlující prostotou, s níž dokázal i v ostatních částech strhnout posluchače v sále k bouřlivým ovacím. Po přestávce vystoupil Jan Pohunek z etnografického oddělení Národního muzea v Praze. Škoda, že jeho poutavé vyprávění bylo špatně srozumitelné, což bylo zaviněno především rychlým spádem řeči přednášejícího v akustice kostela mluvenému slovu příliš nepřející. Následující Malá suita s passacagliou pro klavír, op. 3 Eugena Suchoně nemohla mít interpreta vstřícnějšího k Suchoňově hudbě, která přes nízký opus nesla charakteristickou hudební mluvu svého tvůrce. Jako bonbónek na závěr zvolil Marian Lapšanský výběr ze Španělské suity Iberia Isaaca Albénize. Oslňující ohňostroj vášnivé smyslnosti závěrečné Castilly doslova elektrizoval celý sál k takovým ovacím, že pokud by po posledním přídavku nezavřel víko klaviatury jako rozhodnou tečku, musel by snad hrát až do rána. Nezbývá, než poděkovat pořádající agentuře Pražské Múzy ’17 za zprostředkování tak mimořádného hudebního zážitku a umělci popřát k životnímu jubileu ještě mnoho tak úžasných koncertů.

I váš text v této rubrice rádi uveřejníme. Naše adresa: [email protected]