Pražský filmový orchestr obstál v konkurenci těles hrajících hudbu stříbrného plátna

Sváteční večer 5. července 2024 přizval na nádvoří brněnského hradu Špilberk milovníky filmové, seriálové a herní hudby. Pražský filmový orchestr, respektive jeho smyčcová garnitura, vsadil na osvědčené kusy i díla, která v uších posluchačů teprve dozrávají. Pod vedením dirigenta Jiřího Korynty podali hráči výkon, který může bezpochyby konkurovat četným souborům věnujícím se této oblasti hudební produkce.

V porovnání se symfonickými koncerty konanými na stejném místě zabíralo pódium filmového večera na Špilberku už na první pohled menší prostor. Pražský filmový orchestr zde totiž nebyl ve své plné síle, jak jej můžeme znát například z koncertů v Besedním domě, ale v již zmíněném komornějším obsazení smyčcového ansámblu doplněného o bicí nástroje a (elektronické) piano. Byl jsem tedy zvědav, jak se podařilo pro toto obsazení zaranžovat díla Johna Williamse, Alana Silvestriho a dalších skladatelů, kteří rádi a hrdě využívají plného zvuku symfonického orchestru.

Druhá věc, která byla patrná hned od počátku, byla absence plátna nad orchestrem. Nutno říct, alespoň z mého pohledu, že toto zjištění bylo povznášející. Stalo se totiž již tradicí, že koncerty filmové hudby doprovázejí projekce filmových úryvků, které sice pro mnohé diváky dotvářejí atmosféru, ovšem mnohdy vyplňují místa, kde hudba není motivicky ani instrumentačně výrazná. To je úskalí filmové hudby hrané koncertně. Existuje velké množství hudby, která je koncertně naprosto kompatibilní a skladatelé, jako již zmíněný John Williams, s jejím použitím mimo filmové plátno tak nějak dopředu počítají. Není to ale pravidlo a mnohdy se dramaturgie filmových koncertů takříkajíc urve a servíruje posluchačům minuty, ne-li desítky minut hudby, která by bez vizuální opory neuspěla, protože ve filmu plnila doprovodnou funkci, dokreslovala dialog a byla tedy záměrně nevýrazná. Ale zpět k projekčnímu plátnu. Byl jsem rád, že jsme se mohli plně soustředit na živou hudbu, ne na obrázky. Ať už se snažíme sebevíc, stejně nás projekce dříve či později upoutá více než hráči a dirigent, z koncertu se pak stává, jak s oblibou říkám, velice drahé kino.

Vedle projekce bývá také častým nešvarem filmových koncertů používání kostýmů a rekvizit. Ano, Darth Vader, světelný meč namísto taktovky, Jack Sparrow improvizovaně pobíhající po pódiu či mezi diváky, to vše jsme viděli tolikrát, že už to zkrátka není zábavné. Koncert na Špilberku se sice těmto estrádním doplňkům zcela nevyhnul, ale nutno říct, že páteční podání bylo ještě docela střízlivé.

Večerem provázela moderátorka Michaela Štrausová, jejíž projev působil nenuceně, uvolněně a občasné humorné historky a četné odkazy na brněnské reálie určitě nikoho neurazily.

Program koncertu sestával z osvědčených děl filmového mainstreamu, několika herních soundtracků i seriálové tvorby. Jako první zazněla Williamsova hudba k filmům Hvězdné války, Jurský park a Indiana Jones. Klasické trio, které nechybí prakticky na žádném koncertě podobného ražení. Už při tomto prvním medley bylo znát, že se skladeb ujal zkušený aranžér, jehož jméno však není z dostupných zdrojů dohledatelné. Skladby zněly v omezeném instrumentáři kompaktně a nic důležitého jim nechybělo. Některá místa byla oproti originálu zjednodušena, jiná transponována do jiné tóniny, ale nemělo to vliv na celkový dojem. Neplatilo zde tedy to, co bývá slyšet z mnohých úst, a to že bez žesťů nelze hollywoodskou hudbu hrát.

Celkově se bohužel koncert nesl v dominanci bicích nástrojů, které někdy doslova přehlušovaly zbytek orchestru. Je pravda, že hollywoodský zvuk si na bicích nástrojích zakládá, ale zde se jednalo spíše o špatný odhad zvukařů, kteří zkrátka dovolili bicí sekci na mnoha místech vyniknout až příliš. Týkalo se to i zvonkohry, která hrála „Hedvičino téma“ v potterovském čísle.

Dobře znějící aranžmá a jeho výborné provedení se týkalo rovněž dalších čísel. Zazněla hudba z válečného seriálu Pacifik (Hans Zimmer, Blake Neely/Geoff Zanelli), české herní klasiky Mafia: The City of Lost Heaven (Vladimír Šimůnek), další trojice filmů s hudbou Johna Williamse Harry Potter a Kámen mudrců, A.I. Umělá inteligence a Patriot. Nechyběl ani výběr z hudby Howarda Shorea k Pánu prstenů: Společenstvo prstenu a Hunger Games skladatele Jamese Newtona Howarda.

Teprve úprava vesmírného eposu Christophera Nolana Interstellar, ke kterému psal hudbu jeho dvorní skladatel Hans Zimmer, mně osobně nepřipadala příliš zdařilá. Bylo dobře, že zvuk elektrického piana postupně vystřídal zvuk kostelních varhan, coby dominantního nástroje celého soundtracku, ale myslím, že se z aranžmá dalo vytěžit mnohem více. Nehledě na to, že Zimmer v původním znění víceméně nepoužil o moc více nástrojových barev, než které měly k dispozici Smyčce PFO.

První polovina koncertu byla zakončena „hitovkou“ v podobě Pirátů z Karibiku Klause Badelta. Souhra byla příkladná, všechna rytmická úskalí zvládl orchestr na výbornou.

Po přestávce byl návštěvníkům prezentován pestrý mix hudby z hollywoodských trháků, mezi nimiž nemohl chybět Gladiátor Ridleyho Scotta s hudbou Hanse Zimmera. Zde si orchestr připravil tematické entrée s bicími nástroji a skandováním jména „Maximus“ coby odkaz na jméno hlavního hrdiny v podání Russella Crowea. Nato přišel dirigent Jiří Korynta s gladiátorskou maskou a po vzoru filmu se zeptal publika „Are You Not Entertained?“. Reakce dávala tušit, že hosté pobaveni určitě byli. Dalšími zahraničními ukázkami byly také Hra o trůny (Ramin Djawadi), instrumentální verze písně How Far I’ll Go z filmu Moana, respektive Odvážná Vaiana: Legenda o konci světa (Lin-Manuel Miranda), kde by možná mohlo být příjemným zpestřením, kdyby byla interpretována v původní, zpívané verzi, dále duo „hvězdoválečných“ seriálových spin-offů Obi-Wan Kenobi (John Williams) a Mandalorian, pro který psal hudbu jeden z nejúspěšnějších současných hollywoodských skladatelů, držitel dvou Oscarů Ludwig Göransson.

Vedle filmových soundtracků byla druhá polovina koncertu neméně bohatá na herní hudbu, tentokrát z úspěšného českého počinu Kingdom Come: Deliverance s hudbou Jana Valty, jehož děj se odehrává v našich zemích na počátku 15. století. Druhou herní ukázkou byla v programu nezmíněná Stray (Yann van der Cruyssen), zvláštní postapokalyptická hra, ve které hraje hlavní roli toulavá kočka.

Zajímavou vsuvkou byla dvě seriálová okénka, a to z žánrů poměrně netradičních. První bylo věnováno úvodním znělkám českých seriálů Ulice (Petr Malásek), Comeback (Brutus) a Ordinace v růžové zahradě (Kamil Peteraj/Miro Žbirka). Nutno uznat, byl to dobrý vtip. Chybělo už jen, aby se dirigent při poslední písni otočil k publiku a pokynul ke zpěvu. Naštěstí se tak nestalo. Druhým okénkem byla hudba ze tří českých animovaných večerníčků (Mach a Šebestová, Bob a Bobek – králíci z klobouku a Pat a Mat).

Oficiálně poslední položkou v programu bylo ústřední téma superhrdinské skvadry Avengers z dílny matadora filmové hudby Alana Silvestriho. Energií nabité dílo s výrazným (až rockovým) partem pro bicí soupravu se rozhodně hodí pro závěr koncertu. Orchestr jej zahrál jaksepatří. Dlouhotrvající potlesk vestoje však přiměl hráče ne k jednomu, ale hned ke třem přídavkům. Prvním byla hudba z on-line počítačové hry World of Warcraft, konkrétně tavernová hudba Lion’s Pride (Jason Hayes), svěží, dobře zaranžovaná a zahraná. Následoval fenomenální titulní hit seriálu (a později i filmů) o Addamsově rodině (Vic Mizzy). Zde si vzal delší slovo také Jiří Korynta a prosil publikum o spolupráci v podobě ikonického luskání. Motivací byl, dle jeho slov, žebříček úspěšnosti a hudebního nadání diváků napříč republikou. Zde by se hodilo podotknout, že Korynta by si měl rozhodně na koncertech brát slovo častěji.

Úplný závěr se nesl v duchu snad ještě populárnější znělky z animovaného seriálu Kačeří příběhy (nově My z Kačerova). Zde už se většina osazenstva kolektivnímu zpěvu neubránila. Naštěstí měli všichni pod kůží původní znění v podání Viléma Čoka, nikoli novější verzi zpívanou Davidem Uličníkem. Jakkoli je textově bližší originálu a nehledě na Uličníkovy pěvecké kvality, klasika je klasika.

Hudební večer v příjemném prostředí tak byl zakončen v duchu všeobecného veselí a nejednoho dodatečného popěvku „Kačer… Ú-u“ a Pražský filmový orchestr mohl svoji brněnskou zastávku bezpochyby považovat za úspěšnou.

Smyčce PFO na Špilberku
5. července 2024, 19:00 hodin
Hlavní nádvoří hradu Špilberk

Program
John Williams: Star Wars; Jurassic Park; Indiana Jones
Blake Neely/Hans Zimmer: The Pacific
Vladimír Šimůnek: Mafia – The City of Lost Heaven
John Williams: Harry Potter; A.I. Artificial Intelligence; The Patriot
Howard Shore: The Lord of the Rings
Jeremiah Fraites, James Newton Howard, Wesley Schultz: The Hunger Games
Hans Zimmer: Interstellar
Klaus Badelt: Pirates of the Caribbean – The Curse of the Black Pearl
Jan Valta: Kingdom Come: Deliverance
Hans Zimmer: Gladiator
Petr Malásek: Ulice
Brutus: Comeback
Kamil Peteraj/Miro Žbirka: Ordinace v růžové zahradě
Luboš Fišer: Mach a Šebestová
Petr Skoumal: Bob a Bobek – králíci z klobouku
Petr Skoumal: Pat a Mat
Lin-Manuel Miranda: How Far I’ll Go (Moana)
Yann van der Cruyssen: Stray
Ramin Djawadi: Game of Thrones
John Williams: Obi-Wan Kenobi
Ludwig Göransson: The Mandalorian
Alan Silvestri: The Avengers
Jason Hayes: World of Warcraft
Vic Mizzy: The Addams Family
Mark Mueller: Duck Tales

Účinkující
Pražský filmový orchestr (Smyčce Pražského filmového orchestru)
Jiří Korynta – dirigent

Michaela Štrausová – moderátorka