Pražští symfonikové dělali svému nastávajícímu šéfdirigentovi Tomáši Netopilovi pomyšlení

Koncert otevřela předehra Egmont Ludwiga van Beethovena. Pevně a přesně sázené úvodní akordy střídané jemně a zřetelně prokreslenou polyfonií svědčily o naprostém soustředění orchestru od prvního okamžiku. Nástup rychlého tempa působil energicky, zároveň však velmi ukázněně. I nejsilnější dynamické vrcholy měl dirigent plně pod kontrolou: celkový zvuk byl skutečně “klasický” a kultivovaný. Přehledné frázování a jasná artikulace prozrazovaly i znalost Tomáše Netopila historicky poučené interpretace (vzorné bylo například úsporné vibrato a přesné zakončování krátkých motivků v primech). Zcela jasná byla samozřejmě i celková stavba.

Pohoda při nedělním obědě byla odměněna bouřlivým potleskem

Slavnostní závěr Beethovenovy skladby vytvořil skvělý “nástupní prostor” pro očekávanou hvězdu večera, vynikajícího mladého švédského houslistu Daniela Lozakoviche, který si zvolil pro tento večer Koncert D dur Ericha Wolfganga Korngolda.

Nelze se divit, že Korngoldův koncert hrají houslisté rádi. Především lyričtěji založeným interpretům dává tato hudba velký prostor k uplatnění krásy a zpěvnosti tónu, aniž by chyběla i možnost blýsknout se technickou virtuozitou. Korngoldova hudba je také publiku přístupná a srozumitelná, znamenitě a barvitě instrumentovaná, příjemná. Chvílemi se však vtírá myšlenka, zda té “pohody po nedělním obědě” není už moc. I bez znalosti faktu, že se brněnský rodák Korngold proslavil jako autor hudby k hollywoodským filmům, je z jeho hudby cítit jistou “limonádovou příchuť”. Místy tato krásně barevně plynoucí hudba ve skutečnosti není ani příliš invenční. Například druhá věta – Romance je celá postavena na jediném tématu a při vší líbivosti tak působí trochu zdlouhavě.

Přes uvedené výhrady je nutno zopakovat, že nelze nechápat zálibu houslistů v tomto díle, zejména tehdy, kdy se interpret nechá lyrickými melodiemi upřímně okouzlit. A to bylo právě z podání Daniela Lozakoviche cítit. Zjevně se sám kochal kouzelným zvukem svých skvělých stradivárek, které nádherně zpívaly ve všech polohách i dynamických odstínech. Orchestr plnil svou úlohu oddaně a soustředěně (snad s jediným momentem, kdy v prvním úseku rychlejšího tempa souhra mírně zakolísala). Jak již bylo zmíněno, volnější tempa a lyrické nálady v Korngoldově skladbě převládají, ve třetí větě však Lozakovich mohl dostatečně předvést i svou suverénní virtuozní techniku. Bouřlivý potlesk odměnil sólista kantabilním přídavkem, v němž do absolutně ztišeného sálu nechal své stradivárky doslova vydechnout naprosto éterické tóny.

Tomáš Netopil přistoupil k Šostakovičovu dílu s plným pochopením

Pátá symfonie d moll Dmitrije Šostakoviče je opravdovou interpretační výzvou a i pro posluchače je skutečným přínosem znalost okolností jejího vzniku. Zasvěcené průvodní slovo v programu zde bylo opravdu velmi užitečné.

Tomáš Netopil přistoupil k Šostakovičovu dílu s plným pochopením. Od vstupních tónů bylo cítit nepolevující dramatické napětí a naprosté soustředění celého orchestru. Polyfonní utváření vstupního tématu evokuje takřka bachovský dojem. Ohlasy barokních a klasicistních inspirací jsou přítomné i v dynamicky kontrastních, jemně tkaných odpovědích dechových nástrojů (krásně zněla především sóla fléten a klarinetu). Dirigent však dokázal tomuto pečlivě propracovanému předivu vtisknout zvláštně mrazivou atmosféru a připravil si tak prostor pro nesmírně působivě vybudovanou gradaci do rychlého tempa, završenou zvukově téměř brutální karikaturou pochodu. S neutuchajícím napětím pak energičnost postupně odumírala. V motivu, připomínajícím Bizetovu Carmen, se uplatnila další vynikající sóla dechové sekce (zejména první horna a flétna). Znamenitě a při vší komplikovanosti přehledně vystavěná věta s jasně reprízovaným vstupním tématem dozněla ve vysloveně tajemné náladě.

Rozlehlé jezero, plné zadumané lyriky a smutku a smršť a bouře s ostrými šlehy akcentů

Druhá věta Šostakovičovy symfonie je valčíkem – přesněji řečeno, karikaturou valčíku. Netopil tuto atmosféru opět skvěle vystihl a zejména střední části dodala vědomě přehnaná agogika až “úlisný” charakter. Znamenitě vyrovnané byly také fortissimové bloky žesťů, stejně jako precizní pizzicata smyčců.

Třetí věta Largo připomíná rozlehlé jezero, plné zadumané lyriky a smutku. Polyfonní předivo, připomínající obdobné úseky první věty, je zde rozvinuto do maximální šíře. Výkon orchestru pod sugestivním Netopilovým vedením zde dosáhl skutečného vrcholu jemnosti a detailní propracovanosti. Dokonce ani tichá tremola smyčců nepůsobila jen jako “zvukové chvění”, ale byla z nich cítit přesná koordinace. Znovu a znovu se vynořovala krásně modelovaná dechová sóla. Nejtišší pianissimo pak málem nutilo posluchače zatajit dech. Rozměrná věta, která by při jen o trochu povrchnějším přístupu mohla působit zdlouhavě, tak ani na chvíli nepolevila v soustředěném tahu.

Smršť a bouře s ostrými šlehy akcentů – tak lze charakterizovat vstupní část finální věty. Následuje však obrovský kontrast dynamický i pohybový. Krásnými sóly se opět vyznamenala dechová sekce (horna, flétny, hoboj i fagot). Místo předpokládaného návratu bouřlivého allegra však pokračuje věta dlouhou, pozvolna budovanou gradací, kterou není snadné “utáhnout”. Tomáš Netopil zde dovršil svůj mistrovský výkon a krok za krokem vedl skladbu s neutuchajícím napětím k drtivě mohutnému vyvrcholení. Dokonalé porozumění budoucího šéfdirigenta s “jeho” orchestrem bylo odměněno nadšeným aplausem.

Tomáš Netopil
9. dubna 2025, 19:30 hodin Obecní dům, Smetanova síň

Program:
Ludwig van Beethoven: Egmont, předehra op. 84
Erich Wolfgang Korngold: Houslový koncert D dur op. 35
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 5 d moll op. 47

Účinkující:
Daniel Lozakovich: housle
Pražští symfonikové 
Tomáš Netopil: dirigent