Pražští symfonikové křižují Německem (5)

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK zveřejnil v pondělí v Praze program své 81. sezony. Byl to de facto vzkaz domů z cest, protože orchestr samotný pobývá v těchto dnech na německém turné. Je to po lednovém Španělsku letos podruhé, kdy se karavana s názvem FOK uvedla do pohybu a vydala do zahraničí.

Koncerty5 a 6: Mannheim a závěrečná tečka v Regensburku
Koncertem v Cáchách se turné rychle láme do svého finále. Přesun do Mannheimu je sice další vydatná porce kilometrů, přejezd je ale kratší než předchozí den, na trase nás nebrzdí žádné dopravní zácpy, v hotelu jde všechno hladce a především: bydlíme na jedné straně náměstí a sál Rosengarten je na straně druhé. Dojít se dá pěšky a procházka přes náměstí Friedrichsplatz je velmi příjemná.

Pohled z okna hotelu na náměstí v Mannheimu. Uprostřed dominuje vodárenská věž, za ní vykukuje budova s koncertním sálem Rosengarten

Podobně hladký je i přesun na poslední koncert v Regensburku. Přejeli jsme Dunaj, a jsme skoro doma. Ve městě, které všichni důvěrně znají, kam mnoho Čechů přijíždí i za prací nebo nákupy. Na celé naší výpravě je už cítit proměna nálady s blížícím se návratem domů. Opadá stres, a i když nic nelze až do posledního koncertu zakřiknout, už víme, že turné bude hodnoceno jako úspěšné. Nakonec, odvážíme si pozvání na další.

Rosengarten Mannheim sál pohledem koncertního mistra

Důležité je, že ani mimo pódia se nepřihodilo nic vážného, nikoho neokradli, nikdo neemigroval, všichni jsou zdraví. Abych byl přesný, třeba klarinetista Jan Mach se neobešel bez antibiotik, ale nesl to statečně a stále hrál. Christian Arming se poranil při posledním koncertě v úvodu při tancích z Prodané nevěsty taktovkou, byl ale promptně mezi skladbami ošetřen, takže nikdo nic nepostřehl, a tedy ani tato drobná nehoda koncert neohrozila.

Koncert v Rosengartenu

Po celou dobu turné nás svými výkony uchvacoval Boris Giltburg. Na otevřené scéně mu tleskali po třetím přídavku v Regensburku i členové orchestru. A to jsou přitom kvalifikovaní  soudci.

Boris Giltburg zdraví čtenáře Opery Plus. Ze zkoušky v Regensburku


Osmkrát Taras Bulba v deseti dnech
Počínaje koncerty v Praze odehrál Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK osmkrát Tarase Bulbu v posledních deseti dnech. Interpretace očividně procházela vývojem, podání se usazovalo. Vývojem jsem procházel i já jako zaujatý posluchač, který si Tarase Bulbu šel osmkrát poslechnout do sálu. Věděl jsem o místech, kterým věnoval pozornost dirigent při zkouškách, o obtížných místech, na která poukazovali sami muzikanti, i o místech, která jsem sám pro sebe vnímal jako esenci skladby. A s každým dalším provedením a s proniknutím do každého dalšího detailu těšil jsem se a byl v o to větším napětí, zde vše opět klapne, jak má. Jako ztrémovaný rodič, který sleduje své dítě. Měl jsem radost, jak vše dopadlo a v autobusech cestou zpět mi bylo potěšením všem členům orchestru poděkovat.

Předodjezdový kvas v Regensburku. V popředí autobusy, za nimi kamion převážející nástroje

Jak se muzikanti zdraví
Jdete ráno na hotelovou snídani a potkáte půlku orchestru. Dobrý den. Dobré ráno přeji. Hezký den. Všichni se zdraví. Nikdo pozdrav neodbývá. Snídaní to začíná. Pak se potkáváte celý den, u autobusu, v cestovní pauze, na chodbě hotelu, za pódiem, ve městě. Později odpoledne už ztrácíte přehled, koho jste dnes už pozdravili třikrát a koho jste snad ještě dnes nepotkali nebo zda to vlastně nebylo včera. Ten pozdrav otevírající den i ten permanentní celodenní rituál je ovšem dobrým základem večerní souhry.

Až přijdete zase do Obecního domu, všimněte si nenápadného gesta těsně předtím, než hudebníci odejdou z pódia: podají si ruku jako výraz vzájemného poděkování spolupráce při koncertě. Tím se den uzavírá.

Trochu osobního vyznání
Poslední zaklapnutí kufru, rychlá kontrola, zda v hotelovém pokoji nezůstalo nic zapomenuto, odevzdat klíč k pokoji na recepci a odjezd. Dnes už domů. Tím také končí mé zápisky z tohoto turné.

V Německu jsem nějakou dobu žil a pracoval. Zejména na severu v Hamburku a historickém Lübecku. Vždycky, když jsem sedal do auta a odjížděl na skok do Prahy, ptal se některý z kolegů, jak dlouho pojedu a jak je to daleko. Kolem šesti set kilometrů, říkával jsem. A byl jsem pak překvapen, že oni jsou překvapeni, to je blíž než do Mnichova. Jsme sousedé, ale přesto o sobě nevíme dost. Jsem si proto jistý, že má stále velký smysl ukazovat našim německým sousedům, jak zní česká hudba a že my jsme oficiální orchestr města, které je tu tak oblíbené, ale mnozí ho dlouhá léta nenavštívili.

Pro Operu Plus z Mannheimu a Regensburku
Daniel Sobotka

Foto FOK

Mohlo by vás zajímat