Mezi rekviem představuje ten Verdiho určitou výjimku
Závažný středověký text za zemřelé známý pod různými označeními Missa pro defunctis, Missa defunctorum, Missa da Requiem a nejčastěji Requiem, jehož datace a autorství jsou stále předmětem dlouholetých výzkumů, přilákal ke zhudebnění řadu skladatelů známých i méně známých jmen. Odhaduje se, že skladeb na tento text existuje okolo čtyř tisíc a jejich kompozicí se zabývalo dva až tři tisíce skladatelů. Nejstarší zhudebnění pocházejí z poloviny 15. století (Johannes Ockeghem), ale nejznámější a nejpopulárnější kompozice tohoto druhu přineslo 18. a 19. století (Jan Dismas Zelenka, Wolfgang Amadeus Mozart, vícekrát Luigi Cherubini, Hector Berlioz, Johannes Brahms, Giuseppe Verdi, Gabriel Fauré, Antonín Dvořák a další). Ve 20. století pak vznikly i významné skladby představitelů světové hudební moderny a avantgardy (György Ligeti, Alfred Schnittke, Krzysztof Penderecki, John Taverner a další).
Ne všichni skladatelé využili kompletní historický text, někteří určité části vypustili, případně zkrátili. Stejně tak sólistické obsazení variuje mezi sborem a jedním nebo několika pěveckými sólisty různých hlasových oborů. Jen menší část těchto skladeb zůstala v širším koncertním a provozovaném repertoáru, a bývá uváděna nejen v chrámových prostorách jako slavnostní skladby, ale často i jako ryze koncertní program. Bezesporu nejčastěji uváděnými rekviem zůstávají Mozartovy a Verdiho kompozice, ve frankofonních zemích je velmi oblíbené Faurého Requiem. Verdiho Messa da Requiem pak představuje určitou výjimku, opus bývá dosti často uváděn i v operních domech, a to jak koncertní formou, tak v představeních s větší či menší vizualizací. Děje se tak od scénické ilustrace pomocí projekcí nebo náznakové či úplné scénografie spojené s jevištní akcí až po baletní, plně choreografované verze (například Curych 2016, ve stejné choreografii Oslo 2023 nebo Queensland Ballet 2026). V letech 2004 až 2006 například proběhlo třináct představení scénické verze v Národním divadle v Praze (režie Jiří Nekvasil, scénografie Daniel Dvořák).
Vlastní vznik Verdiho Requiem je příběhem dosti komplikovaným, ve kterém ušlechtilé a idealistické Verdiho úmysly narazily na nečekané překážky. Původní záměr zkomponovat velkolepou skladbu po smrti Gioacchina Rossiniho ohlásil Verdi již krátce po jeho smrti v roce 1868. Verdiho záměr zněl skvěle: on a dalších dvanáct vybraných italských skladatelů zkomponují jednotlivé části zádušní mše, a to zcela bezplatně, a společná skladba bude provedena v Bologni u příležitosti prvního výročí Rossiniho smrti. Tato myšlenka byla zpočátku přivítána velmi vřele, ale první problémy nastaly již po zveřejnění seznamu oslovených skladatelů, mezi kterými byly jak dobově známá jména komponistů především operního žánru jako Saverio Mercadante, Alessandro Nini, Carlo Pedrotti, Federico Ricci, Lauro Rossi, Carlo Coccia či Antonio Cagnoni, tak skladatelé dnes již zcela neznámí. To vyvolalo nevoli především mezi nevybranými skladateli a projekt začal být v tisku kritizován. Ač byly všechny kompozice odevzdány, projekt byl v podstatě bojkotován impresáriem boloňského divadla, které mělo zajistit větší část prováděcího aparátu. I váhavý přístup koordinátora celého projektu a plánovaného dirigenta prvního provedení, tehdy ještě Verdiho přítele Angela Marianiho, přispěl k výslednému fiasku.
Dílo nebylo uvedeno k plánovanému výročí Rossiniho smrti, ale až roku 1988 po pečlivé ediční a muzikologické přípravě ve Stuttgartu spíše jako dobové hudební kuriózum. Verdi byl podle dochované korespondence selháním celého projektu velmi zklamán a po dalších neshodách se později s Marianim při přípravách na premiéru Aidy zcela rozešel. Nicméně si vyžádal vrácení závěrečné části Responsium (Libera me, Dies irae, Requiem aeternam, Libera me) zpět z Ricordiho archivu. Dalším zásadním impulzem se pro Verdiho pak stala smrt Alessandra Manzoniho, předního italského spisovatele a důležitého představitele Risorgimenta, politického a kulturního obrození jednotné Itálie. I jako k autorovi měl Verdi k Manzonimu blízko, zkomponoval na jeho text ódu Il cinque maggio (Patý květen) a v mladším věku také složil sbory ke dvěma Manzoniho dramatům. Manzoniho proslulý román Snoubenci, stěžejní dílo italské literatury, delší čas také figuroval na seznamu Verdiho operních plánů (bohužel zhudebnění zabránily jak problémy při tvorbě libreta, tak skutečnost, že látka byla vícekrát zhudebněna, například Amilcarem Ponchiellim v roce 1856 či Erricem Petrellou v roce 1869).
Hluboká úcta k Manzonimu a zřejmě také Verdiho životní rekapitulace vedly k plánu zkomponovat vlastní zádušní mši, v níž chtěl použít již zkomponovanou část pro původní Messa per Rossini. Přistoupil k vlastní kompozici, jež započala v červnu 1873, spíše jako operní skladatel a hudební dramatik než pokorný věřící. Na výsledné skladbě jsou jasně slyšitelné vlivy (nejenom v orchestraci a vedení hlasů) Verdiho předchozí i budoucí tvorby, především Aidy, Dona Carlose a pak Otella. Za deset měsíců tak vznikla neobyčejně dramatická, zhruba devadesátiminutová skladba, v níž nejdramatičtější část Dies irae zabírá více než dvě pětiny vlastní kompozice. Verdi v sobě nezapře především jevištního autora, i když určité zkušenosti s chrámovou kompozicí měl již od třicátých let 20. století. Jeho Requiem budilo obdiv již od slavné premiéry v Miláně 22. května 1874, vyskytly se však i určité výtky ohledně necírkevního charakteru kompozice. Později si slavný irský spisovatel a dramatik (a též hudební publicista) neodpustil jeden ze svých bonmotů, ve kterém ale spíše obdivně označil Verdiho Requiem za jeho nejlepší operu.
Promyšlená interpretace převážila nad dílčími nedokonalostmi
S promyšleným smyslem pro výsostnou hudební dramatiku přistoupil také dirigent Tomáš Brauner ve spolupráci s Pražskými symfoniky k nastudování tohoto monumentálního opusu. Představil ucelený koncept, v němž dominovaly především dramatické části provedené v okázalém pojetí, snad trochu na úkor lyričtějších pasáží, které v celé koncepci někdy místy zanikaly. V některých pasážích také zvuk působil až příliš robustně a bez jemnosti nástrojových detailů (Sanctus). Soustředěné nastudování ve většině případů ale adekvátně tlumočilo partituru, určité drobné nepřesnosti se například objevily při vystoupení sólových trubek (umístěných na balkón) nebo ve zvuku sólově traktovaných fléten (Agnus Dei). Velmi dobře dirigent a orchestr spolupracoval se zpěváky a se sborem. Český filharmonický sbor Brno přistoupil k náročnému úkolu velmi zodpovědně, ale ani jemu se nevyhnuly drobné problémy s nástupy mužských hlasů a někdy malou srozumitelností zpívaného textu (k čemuž může ale přispívat i problematická akustika sálu a konkrétní recenzentovo místo).
Pro náležité vyznění této zádušní mše je zcela nezbytné špičkové obsazení vokálního kvartetu, náročného zejména v mezzosopránovém a sopránovém partu. Pro koncert se však podařilo spojit čtyři pěvce s mezinárodními kariérami, kteří ve vzájemné interakci vystupovali velmi spolehlivě. Sopránového sóla se ujala bulharská pěvkyně Krassimira Stoyanova, dlouhodobě spojena především s Wiener Staatsoper, ale i mnoha dalšími světovými scénami či salcburským festivalem. Vynikající interpretka zejména rolí Giuseppe Verdiho a Richarda Strausse zůstává i po hvězdné kariéře domácímu publiku takřka neznámá. Ač její hlas již trochu ztratil nádherný hedvábný témbr, stále je nutno obdivovat vokální kulturu a vynikající schopnost kantilény i smysl pro verdiovský styl. Ostatně sopránový part ve Verdiho Requiem patří k jejímu repertoáru již řadu let.
Mezzosopranistka Ester Pavlů opět přesvědčila, že patří k největším domácím nadějím operního světa. Řada zahraničních angažmá tomu také nasvědčuje. Part vybavila krásným témbrem, temným zabarvením, výbornou artikulací a frázováním a poučením z verdiovských vášnivých a vznešených partů jako je Eboli nebo Amneris. Hvězdného tenoristu Pavla Černocha nezastihl koncert právě v ideální hlasové kondici. Vedl svoje hlasové prostředky zřejmě v zájmu vytvoření co nejušlechtilého tónu až k určitému zúžení výšek a celkový výraz jeho projevu zněl pak poněkud plačtivě, uměle a bez vášně. Německý basista Patrick Zielke zaujal profondnějším a sonorním hlasovým materiálem a basový part zazpíval bez větších obtíží a s adekvátním dramatickým nasazením.
Verdi – Requiem
14. ledna 2026, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň
Program
Giuseppe Verdi: Requiem pro sóla, sbor a orchestr.
Účinkující
Krassimira Stoyanova – soprán
Ester Pavlů – alt
Pavel Černoch – tenor
Patrick Zielke – bas
Český filharmonický sbor Brno
Pražští symfonikové
Tomáš Brauner – dirigent
