Pražští symfonikové zakončí 89. sezónu Mahlerovým Vzkříšením

„Už jako čtrnáctiletý jsem snil o tom, že bych chtěl jednou dirigovat Mahlerovo dílo. Vedla k němu ovšem dlouhá cesta. Nejprve jsem nepřijímal nabídky dirigovat Mahlerovy symfonie. Cítil jsem, že čas dozraje, že není kam spěchat. Nicméně už jsem se po té cestě vydal a musím říci, že je plná povznášejících zážitků. Cítím nesmírnou úctu a hlubokou vášeň k Mahlerovu dílu.“ prozradil šéfdirigent FOK Tomáš Brauner. „Mahlerova 2. symfonie je pro mě nejen hudebním dílem, ale také hlubokým spirituálním a filozofickým vyjádřením lidského života, smrti a naděje na věčný život. Její bohaté hudební textury a emocionální síla ji činí jednou z nejvíce působivých symfonií v historii hudby. Zároveň vyjadřuje pro mne nesmrtelnou naději, s níž se chceme symbolicky překlenout do 90. sezóny, kterou v září zahájíme taktéž Mahlerovou monumentální symfonií – Symfonií tisíců,“ dodal.

Gustav Mahler o symfonii jako hudební formě jednou prohlásil: „Symfonie je jako tvoření světa všemi dostupnými technickými prostředky.“ Tento výrok vystihuje právě Symfonii č. 2 zvanou „Vzkříšení“. Je to první ze skladatelových symfonií, v nichž použil hlas, slova a orchestr dohromady, a první dílo, které mu definitivně otevřelo cestu ke svébytnému stylu rozměrných, originálních filozofických výpovědí. Ty se následně staly jeho odkazem. Zapojení vokální složky se rovněž stává od druhé symfonie přirozenou součástí Mahlerova symfonického stylu. Symfonie č. 2 je také kompozicí, která přinesla Mahlerovi slávu a po premiéře 13. prosince 1895 se stala opravdovým začátkem jeho skladatelské kariéry.

Slovo dramaturga FOK Martina Rudovského: „Uvedení kterékoli z Mahlerových symfonií je vždy velkou událostí. Platí to zejména pro Druhou symfonii ‚Vzkříšení‘ s jejími vysokými nároky na provedení vzhledem k počtu hudebníků, účasti sboru a sólistů. Mahler se netajil inspirací Beethovenovou Devátou a od začátku zamýšlel použít sbor. Nakonec šel ale ještě dál a své hluboce filozofické dílo koncipoval spíše jako symfonickou kantátu o pěti větách zahrnující čtvrtou část s altovým sólem a finále se sborem i pěveckými sóly. Závěrečný koncert sezóny nám tak poskytne komplexní hudebně-filozofický zážitek a do začátku té další budeme mít o čem přemýšlet.“