Ástor Pantaleón Piazzolla se narodil 11. března 1921 v argentinském městě Mar del Plata italským emigrantům. Většinu dětství však strávil mimo svou domovinu v New Yorku. „Můj otec stále poslouchal tango a vzpomínal na Buenos Aires, na svou rodinu a přátele – bylo to pořád jen tango, tango, tango,” vzpomínal později Piazzolla.
Jako chlapce jej tango příliš nepřitahovalo. Piazzolla hrál od malička na klavír, nejraději prý jazz a Bacha. Když mu bylo osm let, darovali mu rodiče bandoneon, ale Ástor na něj zpočátku cvičil hlavně proto, aby udělal otci radost. V roce 1937 se však rodina Piazzollů přestěhovala z New Yorku do Buenos Aires a Ástor se do tanga zamiloval, když uslyšel v rádiu hrát ansámbl Elvino Vardaro. V tu chvíli si uvědomil možnosti, které tento žánr má.
Piazzolla však měl ambice být „seriózním“ skladatelem vážné hudby a byl přesvědčen, že tango v jeho budoucnosti nemělo místo. V roce 1954 dostal stipendium ke studiu v Paříži, kde měl možnost zahrát své kompozice slavné Nadie Boulanger. Ta jeho klasickými skladbami, které považovala za imitace Stravinského a Bartóka, nebyla příliš nadšená. Když jí však Piazzolla po značném naléhání zahrál své tango Triunfal, Boulanger byla nadšena a pronesla osudovou větu: “Tohle je ten opravdový Piazzolla – už ho niky neopouštěj.” Skladatel později vzpomínal: “Myslel jsem si, že hraní tanga po kabaretech mě řadilo mezi hudební spodinu, ale díky Boulanger jsem si uvědomil, že to je můj styl.”
Když se v roce 1955 vrátil do Argentiny, založil soubor Octeto Buenos Aires, ve kterém účinkovala elektrická kytara. V tradičním světě tanga bylo něco takového nevídané, Piazzolla však chtěl tango zmodernizovat a předefinovat. Říkával, že jeho tango nebylo k tančení, ale k poslouchání. Zakomponoval do něho prvky jazzu a folklorní hudbu, experimentoval s dodekafonií a zužitkoval i svou dlouholetou lásku ke klasické hudbě. A tak se zrodil zcela nový hudební styl – takzvané Tango nuevo.
Publikum v jeho rodné Argentině bylo pobouřeno a na Piazollu se snesla vlna kritiky. „Máme nové prezidenty, nové biskupy, nové hráče fotbalu, všechno se mění… Ale tango? Ne! Tihle lidé chtějí, aby tango zůstalo zastaralé, nudné a navždy stejné,” stěžoval si skladatel.
Piazzolla se negativními reakcemi nenechal zastrašit, skládal a koncertoval a pomalu budoval pro své tango mezinárodní uznání. V Argentině se ale opravdu všechno měnilo – v roce 1973 byl prezident Hector Cámpora po měsíci ve funkci sesazen a moci se ujala pravicová frakce péronistů. Vše, co Piazzolla symbolizoval – moderní rafinovanost, zdánlivá neúcta k tradici – bylo teď politicky nežádoucí. I proto se Piazzolla v roce 1973 po překonání infarktu rozhodl přestěhovat do země svých předků, Itálie. Do Argentiny se pak nevrátil více než deset let.
Brzy poté se Piazzolla stal skutečně mezinárodním umělcem a hrál turné po celém světě. V roce 1974 napsal jednu ze svých nejznámějších skladeb, Libertango. Společně s jeho dalšími díly jako La muerte del angel, Tristezas de un doble A a Oblivion je Libertango považováno za mistrovské dílo tanga nueva.
Bohužel v době největší slávy začalo Piazzollovi vypovídat zdraví. V roce 1990, když byl v Paříži, prodělal těžkou mozkovou příhodu, která jej zanechala v kómatu. Sám tehdejší president Argentiny, Carlos Menem, nechal skladatele převézt do Buenos Aires. Během posledních dvaceti let se totiž Argentina s inovátorem tanga nejen smířila, ale dokonce ho začala považovat za národního hrdinu.
Skladatel se ještě ke konci roku 1990 probral z kómatu, kvůli následkům mrtvice ale nemohl hrát ani komponovat. Ástor Piazzolla zemřel v roce 1992 ve věku 71 let ve své rodné Argentině.
„Věřím,“ řekl jednou skladatel, “že lidé budou mou hudbu poslouchat i v roce 2020 nebo 3000… Protože v roce 1955 zemřelo staré tango a zrodilo se nové – a já byl u toho se svým Octeto Buenos Aires.”
