Franz Lehár se narodil 30. dubna 1870 v rakousko-uherském Komárnu. Krátce po jeho narození se rodina přestěhovala do Bratislavy (tehdejšího Prešpurku), v roce 1875 do Šoproně a o pět let později do Budapešti. Osobně se cítil býti spíše Maďarem, neboť v maďarském prostředí vyrůstal a vychovávala jej jeho matka maďarského původu.
Jeho otec pocházel z českého Šumvaldu u Uničova a byl kapelníkem rakousko-uherské armády. Zúčastnil se vojenských tažení na italském území a proti Prusku a v roce 1868 byl přeložen do Komárna. V té době dosahovaly rakousko-uherští vojenští kapelníci slušné umělecké úrovně. Matka Christine, rozená Neubrandtová, pocházela z maďarsko-německé obchodnické rodiny. Prarodiče Franze Lehára byli skláři nebo rolníci. Měl celkem tři sourozence: Eduarda, Annu Marii a Antala.
Lehár projevoval známky hudebního talentu již ve svých čtyřech letech. Jeho otec mu byl přísným učitelem. V Budapešti studoval gymnázium a nepatřil zrovna mezi premianty. Současně chodil do hudební školy, kde se učil hrát na klavír.
Studium na Pražské konzervatoři, jež započalo v roce 1882 – Lehárovi bylo pouhých 12 let, mu umožnilo učit se od těch nejlepších. Hru na housle ho učil spoluzakladatel Českého kvarteta Antonín Bennewitz, skladbu jeden z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů Antonín Dvořák a teorii skladatel, dirigent a varhaník Josef Foerster. Také se tajně (školní řád konzervatoře zakazoval soukromé hodiny komponování) soukromě vzdělával u nejvýznamnějšího představitele generace české hudby 2. poloviny 19. století Zdeňka Fibicha. Po zhlédnutí Lehárových skladeb Antonín Dvořák a později i Johannes Brahms konstatovali, že by měl housle odložit a věnovat se naplno komponování.
V roce 1888 ukončil školu absolventským koncertem v Rudolfinu a vydal se do města Elberfeld-Barmen, kde byl v místním divadle zaměstnán jako 1. houslista. Zanedlouho odcestoval do Vídně, aby nastoupil do otcova orchestru jako asistent kapelníka.
Ve svých dvaceti letech, v roce 1890, se dostal do čela malého vojenského orchestru 25. pěšího pluku v Lučenci a stal se tak nejmladším vojenským kapelníkem Rakouska-Uherska (dříve držel rekord jeho otec, který se stal kapelníkem ve 24 letech). V roce 1894 ukončila jeho působení v Lučenci hádka s jedním majorem, kterému odmítl zahrát oblíbenou píseň. Nadřízení požadovali Lehárovu omluvu, on však raději podal výpověď.
Následně se mu podařilo ze 120 uchazečů vyhrát konkurz do námořního orchestru v Pule, kde v roce 1896 zkomponoval operu Kukuška, kterou uvedlo městské divadlo v Lipsku. Odehrálo se pouze sedm představení.
Později působil v historickém Vídeňském divadle jako dirigent. 21. listopadu 1902 se zde odehrála premiéra jeho vlastní operety Vídeňské ženy (Wiener Frauen). 20. prosince téhož roku měla v Carltheater premiéru další Lehárova opereta – Dráteník (Der Rastelbinder).
Nejčastěji komponoval operetní díla, z nichž nejčastěji hraným autorovým dílem se stala Veselá vdova (Die lustige Witwe), která slavila úspěšnou premiéru v roce 1905. Během následujících pěti let se tato opereta odehrála více než 20.000 krát.
Mezi další úspěšná díla můžeme zařadit operety Paganini, Země úsměvů nebo Carevič. Významnou roli v Lehárových operetách sehrál tenorista Richard Tauber, kterému své hlavní postavy doslova „ušil na míru“.
Komponoval i symfonické básně, valčíky, sonáty a pochody. V roce 1902 zkomponoval valčík pro kněžnu Paulinu Metternichovou pod názvem Zlato a stříbro (Gold und Silber).
Po nástupu Hitlera k moci se muselo Vídeňské divadlo v roce 1935 uzavřít a majitelka divadla Lehárovi odcizila peníze. Poněvadž chtěl mít Lehár absolutní kontrolu nad svými autorskými právy, založil 25. února 1935 své vlastní vydavatelství pod názvem Glocken-Verlag (Vydavatelství u zvonu). Následovalo krušné období, neboť Lehárova manželka Sophie byla židovského původu. Poněvadž si velice oblíbil rakouské prostředí, na rozdíl od mnoha jiných umělců váhal s emigrací. V noci z 11. na 12. března 1938 vtrhla německá vojska do Rakouska a Lehár byl následně zatčen. V létě 1939 si přišlo gestapo pro manželku Sophii, kterou ovšem zachránil Lehárův telefonát s říšským místodržitelem Josefem Brüchlem a do jisté míry i fakt, že se opereta Veselá vdova velice líbila Adolfu Hitlerovi, který Lehára dokonce ocenil Goethovou medailí. Franz se Sophií tak mohli strávit zbytek války doma.
V roce 1947 manželka Sofie zemřela. Franz Lehár zemřel v 78 letech dne 24. října 1948 ve své vile v Bad Ischlu u Sazlburgu, kde je taktéž pochován.
Podle jeho poslední vůle se jeho dům i se zařízením zachoval a stal se muzeem. Po Lehárovi je pojmenovaná ulice v holandském městě Leidsche Rijn.
