Před 200 lety zemřel Antonio Bartolomeo Bruni, houslista a skladatel z období Velké francouzské revoluce

Antonio Bartolomeo Bruni (28. ledna 1757 – 6. srpna 1821) pocházející z Piemontu (dnešní součásti Itálie), byl jedním z předních francouzských skladatelů přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Tento polozapomenutý houslový virtuóz je dodnes ceněn pro jeho učebnici hry na violu. Působil hlavně v Paříži, kde složil velké množství komických oper a řadu instrumentálních skladeb, zejména pro housle a violu.

Antonio Bartolomeo Bruni (zdroj The Frick Collection, New York)
Antonio Bartolomeo Bruni (zdroj The Frick Collection, New York)

Byl výborným houslistou, po příjezdu do Paříže v roce 1780 se živil jako sólový hráč. Hrál ponejvíce vlastní skladby, jeho prvním vydaným dílem pak byl soubor šesti houslových duetů. Složil ještě celou řadu koncertů jak pro housle, tak pro violu, několik duet, trií a kvartet, vše s důrazem na housle a violu. Postupně se usadil v opeře, stal se hráčem v pařížském divadle Comédie-Italienne. Operní svět ho postupně vtáhl, až začal komponovat vlastní díla. V roce 1785 tak měla premiéru jeho první opera Coradin, která započala sérii dalších bezmála dvaceti oper, přijatých francouzským publikem více méně s úspěchem. Jeho díla reflektují hlavně soudobé francouzské poměry, obvyklá témata a události spjaté s revolucí, s výjimkou asi dvou děl, například mytologické opery L’Isle enchantée (Začarovaný ostrov) z roku 1789.

Ačkoliv byl poměrně úspěšný i za „starého režimu“, měl velké sympatie k francouzskému revolučnímu hnutí. Za revoluce se přidal k republikánům, v roce 1794 se stal součástí „Prozatímní komise pro umění“ a v roce 1795 dostal dokonce za úkol sestavit soupis konfiskovaných hudebních nástrojů, které zbyly po popravené či vyhnané francouzské aristokracii. Tento seznam, čítající přes tři sta nástrojů, má dodnes velkou vypovídající hodnotu o hudebním životě francouzské společnosti.

Pro republikánskou věc skládal též hudbu, pro koncert hraný dokonce Robespierrovi složil hymnus O Dieu puissant. Revoluční tematika se promítla i do jeho operní tvorby, například v jednoaktové opeře Claudine, ou Le Petit Commissionnaire (Claudine, aneb malý komisař) z roku 1794. V roce 1801 se stal ředitelem Italského divadla v Paříži, kde působil až do roku 1806, kdy se rozhodl k návratu do rodného Cunea v Piemontu, tou dobou připojeného k Francouzské republice.

V roce 1814 se pokusil o návrat na operní scénu, uvedl dvě nové opery, například La régne de deux heures ou le Calife complaisant (Dvouhodinová vláda aneb samolibý kalif), ty již ale neměly příliš pozitivní ohlas. Jako republikán se po porážce Napoleonových vojsk v obavě z restaurace vlády Bourbonů raději z Francie stáhl a odstěhoval se zpět do Piemontu. Pobýval pak ve své vile nedaleko rodného Cuena, kde roku 1821 zemřel ve věku 64 let.

Ačkoli je jeho operní tvorba v dnešní době prakticky zcela opomíjena a jeho instrumentální kompozice se hrají sporadicky, dodnes je ceněna a vydávána jeho metodika hry na violu (Metodo per viola seguito da 25 studi), soubor violových cvičení.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments