Před devadesáti lety zemřel titán opery Karel Burian

Osobnosti české opery 

Dne 25. září 1924 zemřel tenorista Karel Burian, pěvec, který dobyl svět v operní interpretaci. V mužských hlasech bezesporu operní umělec, který stanul na samém vrcholku pomyslného pěveckého Olympu. Držitel trojitého německého titulu Kammersänger, rytířského řádu Albrechtova, řádu císaře Františka Josefa, velké zlaté medaile Ludvíka Bavorského pro vědy a umění v Německu, v Paříži pak řádu Officier de l’Instruction Publique za roli Heroda Straussovy Salome (spolu s Emou Destinnovou). Vypracovaný, nádherný dramatický tenor, neobyčejného kovového lesku, který dokázal projíždět davem jako elektrická jiskra. A jehož silný umělecký výraz fascinoval svět.Poměrně solidně si všímáme doby zlaté éry české operní interpretace, což je doba od konce války v roce 1945 po zhruba počátek sedmdesátých let. Je to jistě výborné. Ale trochu zapomínáme na slavnou éru české opery let předchozích. Na dobu posledních dekád Rakouska-Uherska, kdy se český národ plně emancipoval kulturně. A také na dobu po vzniku Československé republiky v letech 1918–1938. To byla doba bratrů Burianových, Emy Destinnové, Otakara Mařáka. Pěvců světových ve skutečně plném slova smyslu tohoto adjektiva.

Karel Burian, největší český tenorista všech dob, se narodil 12. ledna 1870 v Rousínově u Rakovníku. Absolvoval proslulé Akademické gymnázium v Praze, kam se jeho rodiče přestěhovali a kde si pronajali již tehdy proslulou kavárnu Slávii na tehdejší Ferdinandce (dnes Národní třídě). A jali se kavárničit. Tím se mladičký Karel Burian dostával do styku s mnoha zajímavými osobnostmi. Ocitl se tak jednoho dne dokonce u pedagoga operního zpěvu Konráda Wallersteina, kam ho přivedl Zdeněk Babor, člen orchestru Národního divadla. Byl to tehdy excelentní pedagog, jeho soukromá škola byla velmi úspěšná. Ve svém mládí byl Karel Burian typicky lyrický tenorový typ v hlasu i v postavě. Vypadalo to, že má před sebou kariéru výškového lehkého tenoru. Po debutu v Brně, kde se prezentoval Smetanovým Jeníkem, ale již i Verdiho Manricem a Mascagniho Turiddem v pouhých dvaadvaceti letech (!), požádal o řádné předzpívání v Národním divadle v Praze. Zvláštní, jak se Burianovo předzpívání ve zlaté kapličce odehrálo v podobné negativní režii jako u Emy Destinnové… Mořic Anger poukázal po dvou áriích, které vyslechl, že prý při vysokých tónech červená v obličeji… Když si Karel Burian dovolil podotknout, že snad pod líčidlem to červenání nebude tolik znát, četl na brunátné tváři páně ředitelově: „Ani do sboru vás nechci“ (dle pozdějších vzpomínek).

Co se dalo dělat, Praha nevyšla, tak přijal náhodnou nabídku do ruských baltských zemí – do Révalu neboli Tallinu (dnes Estonsko). Vše zlé bývá pro něco dobré, neúspěch audience v Národním divadle byl osudový moment, který Buriana de facto přivedl na mezinárodní dráhu. Již po roce dostal pozvání do Lipska, tehdy i dnes velkého a významného německého divadla. Ale kupodivu, nedařilo se mu příliš, třiadvacet let, kolem prsou jen sedmdesát, spíš zjevem studentík než primo tenore amoroso anebo dokonce eroico, jak sám po letech vzpomínal. Vedle obrovských hlasů tehdy v Lipsku angažovaných, jako byli Schelter, Doxátová, Peron, trochu zanikal. Sice ho kritika brala na milost, leč velký ředitel Max Staegmann mu pravil: „À propos, ten hlas. To je nefalšovaný vídeňský operetní hlásek, hezkého zvuku jako stříbrná nitka, hlásek, který vám při dobrém vedení zaručuje slušnou kariéru operetní, na niž vás krom toho poukazuje váš jistě ne klasický obličej, o vašem nosu ani nemluvě…“ (tuto citaci ze vzpomínek Emila Františka Buriana převzal do své knihy Bel canto a moderní hlasová pedagogika i pražský pedagog Robert Rosner).Neobyčejně houževnatý a pilný Karel Burian později řekl: „Dřel jsem deset let, Bůh tomu chtěl a já se stal hrdinným tenorem na dvorní opeře v Drážďanech.“ Mezitím byl ale sólistou v Kolíně nad Rýnem jako lyrický tenor. Ale hnal se vytrvale za svou vizí dramatického oboru do Hannoveru. Z Městského divadla do Královského divadla! Jenomže tamní ředitel kupodivu nenáviděl Wagnera, takže vidiny tenora eroico se ani zde Burian nedočkal, ač zde slavil úspěchy jako Canio v Komediantech. Ale jeho vizí, za kterou kráčel, byla především stylová interpretace Wagnera. Po Brémách se mu poštěstilo vyzpívat si nabídku na angažmá v Hamburku, kde nastoupil v roce 1898. K oboru tak kýženého hrdinného tenoru se dostal čistou náhodou, když zpíval lyrický part Walthera von der Vogelweide ve Wagnerově Tannhäuserovi. Představitel titulní role Birrenkoven ale po druhém dějství zcela oněměl z překřiknutí… Co dělat? Ředitel Pollini poprosil Buriana, zda by nezaskočil. Karel Burian znal roli jen z poslechu a z prohlížení si partitury… Trochu málo, ale vyhověl a představení dokončil. Později vylíčil situaci: „Kdyby všichni, dirigent, ředitel, sám Demuth tolik neprosili, nebyl by mě nikdo nikdy přivedl k tak riskantnímu kousku.“