Před devadesáti lety zemřel titán opery Karel Burian

Osobnosti české opery 

Dne 25. září 1924 zemřel tenorista Karel Burian, pěvec, který dobyl svět v operní interpretaci. V mužských hlasech bezesporu operní umělec, který stanul na samém vrcholku pomyslného pěveckého Olympu. Držitel trojitého německého titulu Kammersänger, rytířského řádu Albrechtova, řádu císaře Františka Josefa, velké zlaté medaile Ludvíka Bavorského pro vědy a umění v Německu, v Paříži pak řádu Officier de l’Instruction Publique za roli Heroda Straussovy Salome (spolu s Emou Destinnovou). Vypracovaný, nádherný dramatický tenor, neobyčejného kovového lesku, který dokázal projíždět davem jako elektrická jiskra. A jehož silný umělecký výraz fascinoval svět.Poměrně solidně si všímáme doby zlaté éry české operní interpretace, což je doba od konce války v roce 1945 po zhruba počátek sedmdesátých let. Je to jistě výborné. Ale trochu zapomínáme na slavnou éru české opery let předchozích. Na dobu posledních dekád Rakouska-Uherska, kdy se český národ plně emancipoval kulturně. A také na dobu po vzniku Československé republiky v letech 1918–1938. To byla doba bratrů Burianových, Emy Destinnové, Otakara Mařáka. Pěvců světových ve skutečně plném slova smyslu tohoto adjektiva.

Karel Burian, největší český tenorista všech dob, se narodil 12. ledna 1870 v Rousínově u Rakovníku. Absolvoval proslulé Akademické gymnázium v Praze, kam se jeho rodiče přestěhovali a kde si pronajali již tehdy proslulou kavárnu Slávii na tehdejší Ferdinandce (dnes Národní třídě). A jali se kavárničit. Tím se mladičký Karel Burian dostával do styku s mnoha zajímavými osobnostmi. Ocitl se tak jednoho dne dokonce u pedagoga operního zpěvu Konráda Wallersteina, kam ho přivedl Zdeněk Babor, člen orchestru Národního divadla. Byl to tehdy excelentní pedagog, jeho soukromá škola byla velmi úspěšná. Ve svém mládí byl Karel Burian typicky lyrický tenorový typ v hlasu i v postavě. Vypadalo to, že má před sebou kariéru výškového lehkého tenoru. Po debutu v Brně, kde se prezentoval Smetanovým Jeníkem, ale již i Verdiho Manricem a Mascagniho Turiddem v pouhých dvaadvaceti letech (!), požádal o řádné předzpívání v Národním divadle v Praze. Zvláštní, jak se Burianovo předzpívání ve zlaté kapličce odehrálo v podobné negativní režii jako u Emy Destinnové… Mořic Anger poukázal po dvou áriích, které vyslechl, že prý při vysokých tónech červená v obličeji… Když si Karel Burian dovolil podotknout, že snad pod líčidlem to červenání nebude tolik znát, četl na brunátné tváři páně ředitelově: „Ani do sboru vás nechci“ (dle pozdějších vzpomínek).

Co se dalo dělat, Praha nevyšla, tak přijal náhodnou nabídku do ruských baltských zemí – do Révalu neboli Tallinu (dnes Estonsko). Vše zlé bývá pro něco dobré, neúspěch audience v Národním divadle byl osudový moment, který Buriana de facto přivedl na mezinárodní dráhu. Již po roce dostal pozvání do Lipska, tehdy i dnes velkého a významného německého divadla. Ale kupodivu, nedařilo se mu příliš, třiadvacet let, kolem prsou jen sedmdesát, spíš zjevem studentík než primo tenore amoroso anebo dokonce eroico, jak sám po letech vzpomínal. Vedle obrovských hlasů tehdy v Lipsku angažovaných, jako byli Schelter, Doxátová, Peron, trochu zanikal. Sice ho kritika brala na milost, leč velký ředitel Max Staegmann mu pravil: „À propos, ten hlas. To je nefalšovaný vídeňský operetní hlásek, hezkého zvuku jako stříbrná nitka, hlásek, který vám při dobrém vedení zaručuje slušnou kariéru operetní, na niž vás krom toho poukazuje váš jistě ne klasický obličej, o vašem nosu ani nemluvě…“ (tuto citaci ze vzpomínek Emila Františka Buriana převzal do své knihy Bel canto a moderní hlasová pedagogika i pražský pedagog Robert Rosner).Neobyčejně houževnatý a pilný Karel Burian později řekl: „Dřel jsem deset let, Bůh tomu chtěl a já se stal hrdinným tenorem na dvorní opeře v Drážďanech.“ Mezitím byl ale sólistou v Kolíně nad Rýnem jako lyrický tenor. Ale hnal se vytrvale za svou vizí dramatického oboru do Hannoveru. Z Městského divadla do Královského divadla! Jenomže tamní ředitel kupodivu nenáviděl Wagnera, takže vidiny tenora eroico se ani zde Burian nedočkal, ač zde slavil úspěchy jako Canio v Komediantech. Ale jeho vizí, za kterou kráčel, byla především stylová interpretace Wagnera. Po Brémách se mu poštěstilo vyzpívat si nabídku na angažmá v Hamburku, kde nastoupil v roce 1898. K oboru tak kýženého hrdinného tenoru se dostal čistou náhodou, když zpíval lyrický part Walthera von der Vogelweide ve Wagnerově Tannhäuserovi. Představitel titulní role Birrenkoven ale po druhém dějství zcela oněměl z překřiknutí… Co dělat? Ředitel Pollini poprosil Buriana, zda by nezaskočil. Karel Burian znal roli jen z poslechu a z prohlížení si partitury… Trochu málo, ale vyhověl a představení dokončil. Později vylíčil situaci: „Kdyby všichni, dirigent, ředitel, sám Demuth tolik neprosili, nebyl by mě nikdo nikdy přivedl k tak riskantnímu kousku.“

Ale co platno, někdy risk je zisk, což platilo i pro tento záskok. Karel Burian dostal po tomto záskoku smlouvu na kýžený hrdinný tenorový obor. O této shodě okolností napsal: „Toto představení zcela rozhodlo o mém osudu. Byl mi určen Smetanovým Daliborem a party Wagnera. Oba byli pro mne géniové téže doby, nejinak než Goethe a Schiller.“  Říkal to pěvec s mimořádným intelektem, obrovským rozhledem, jazykově natolik nadaný, že nejen zpíval v několika jazycích, ale dokázal z nich výtečně překládat do češtiny. V němčině, francouzštině, italštině i maďarštině se pohyboval zcela suverénně. Přeložil všechny Wagnerovy opery a Straussovu Salome do češtiny. A naopak díla velikého českého básníka Jaroslava Vrchlického překládal do němčiny.Zvláštní kapitolou je Burianovo krátké angažmá v Národním divadle v Praze v éře Karla Kovařovice, kde se stal oporou šéfa na krátký čas. Kvůli Národnímu divadlu dokonce odmítl i atraktivní berlínskou nabídku. Aktivně se podílel na Smetanově cyklu v roce 1909, kde mohl předvést exceletní, moderní interpretaci Smetanova Dalibora. Zažil zde ale tolik nepřátelství, intrik, anonymních dopisů, že přerušil pražské angažmá v roce 1911. Uchýlil se do Budapešti, kde šéfoval tehdy sám přední maďarský skladatel Ferenc Erkel. Pod Erkelovou taktovkou nastudoval Wagnerova Tristana a provedl s grandiózním úspěchem dokonce čtrnáct repríz, o kterých se ihned rozletěla ohromná pověst do celého německého operního světa. A okamžitě se ozvaly Drážďany, pro které Burian nastudoval vůbec první premiéru Straussovy Salome, je tedy historicky prvním Herodem v tomto operním veledíle dvacátého století. Karlu Burianovi vynesla tato role prvořadé jméno moderního pěvce a herce v dějinách světového umění. V Paříži zpíval rovněž v premiéře Salome Heroda spolu s Emou Destinnovou v titulní roli. Sám skladatel Richard Strauss vícekráte ocenil moderní interpretaci Karla Buriana v roli Heroda jako zcela jedinečnou. V Bayreuthu zpíval v roce 1908 sedmkrát titulní roli Wagnerova Parsifala, otevřela se mu tím dokořán cesta do Ameriky. V letech 1908 1913 sklízel obrovské úspěchy nejen v Met v New Yorku, ale také ve Filadelfii, Bostonu, Chicagu. Stal se prvořadým světovým interpretem Wagnerových a Straussových dramatických partů. V sezoně 1912–1913 byl vysoce ceněn za Wagnerova Siegfrieda ve Vídeňské dvorní opeře. Když první světová válka zmařila jeho cesty za oceán (obdobně jako u Emy Destinnové), soustředil se na hostování v metropolích monarchie, ve Vídni, Pešti, v Praze. Velikou oblibu publika dosáhl právě v Budapešti, kde byl nesmírně milován. Hostoval také ve Lvově, ale Budapešť mu zůstala věrná až do konce jeho velké kariéry.Velká kariéra měla ale smutný epilog. V Praze mu kdosi podstrčil skleničku čistého louhu místo jeho oblíbené minerální vody. Karel Burian se napil louhu a utrpěl těžké popáleniny úst a hlavně hltanu, částečně i hrtanu. Pěvec, jehož hlas byl tolik ceněn pro lehkost, nosnost, kovovou průraznost, začal pozvolna upadat. Zpíval v Praze, ve Vídni ho kritika napadla s arogancí a bezohledností, naopak Budapešť se k němu zase a opět zachovala taktně.

V roce 1922 zpíval naposledy svého fenomenálního Smetanova Dalibora a Wagnerova Tannhäusera na prknech Národního divadla v Praze. Česká kritika mu vytkla „překročený pěvecký zenit“. Poté se Karel Burian uchýlil do svých Senomat u Rakovníka. Pořádal koncertní turné. Psal paměti a vzpomínky na Emu Destinnovou, Karla Kovařovice, Richarda Strausse, Gustava Mahlera i Enrica Carusa. Jeho Paměti jsou čtivé, často žertovně psané, někdy se dostává satirou tam, kde vzpomínka bolela. Mají vysokou literární úroveň. Vždyť Karel Burian napsal mnoho vlastních básní! Byl rovněž zdatným překladatelem, ale také sběratelem lidových písní. Spolu se skladatelem Chodska Jindřichem Jindřichem vytvořili album písní, které nazvali Burianovo album. Když se dle vzpomínek Emila Františka Buriana, jehož byl strýcem, procházel již zlomený a předčasně zestárlý po bývalém Podskalského nábřeží v Praze, zastavil ho jakýsi pán, dlouze si ho prohlížel a poté oslovil: „Mistr Burian?“  Karel Burian se na něho chvíli nechápavě díval a pak odvětil: „Ne, mýlíte se. To už nejsem já.“ Bylo mu pouhých padesát čtyři let…Zemřel 24. září a zpopelněn byl 29. září v pražských Olšanech. Česká filharmonie mu příznačně zahrála smuteční pochod z Wagnerova Soumraku bohů, jakoby symbol úmrtí jednoho z největších Čechů, kteří dobyli svým uměním svět. Vedení Národního divadla nechalo se zpožděním vyvěsit jen v zadní budově zmuchlaný černý prapor. Také příznačné vůči umělci světové špičky, který byl pokládán za rovnocenného Enricu Carusovi, zpíval pod taktovkou Gustava Mahlera, Artura Toscaniniho, Richarda Strausse, Ernesta von Schuha. Pěvce, který spolu s Emou Destinnovou představuje absolutní špičku v české operní interpretaci.Pěvec, který zesnul roku 1924, zanechal sice řadu gramofonových nahrávek, ale zdaleka ne té kvality, jaké se mohou těšit pěvci poválečné zlaté éry. Přes fakt, že kvalita reprodukce je na omezené úrovni, jako u jeho kolegy i souputníka Enrica Carusa, můžeme právě jako u Carusa i tak rozpoznat mimořádnost jeho hlasu, ale i sílu jeho výrazového projevu. Ukazují to snímky ze Smetanova Dalibora a Dvořákova Dimitrije, zjevně demonstrující přednosti Burianova výjimečného, technicky bezvadně zvládnutého dramatického tenoru. Pro firmu His master’s voice natočil i řadu českých lidových písní, jakož i velkou árii Koziny z Kovařovicových Psohlavců.Výjimečný hlas, výjimečná osobnost, výjimečný intelekt i rozhled. To se ale v Čechách neodpouští. Zřejmě proto pozdě vyvěšený potrhaný a pomuchlaný černý prapor v zadní budově Národního divadla v den jeho pohřbu. Zpíval přece Němcům, německý repertoár, Wagnera, Strausse… Tak o něm hovořili v kuloárech Národního divadla. Že byl průkopníkem moderní interpretace díla Bedřicha Smetany na světové úrovni? Ale jděte, taková marginálie… „Tak svět odplácí, má lásko,“ říkal přece již Hamlet.

Foto archiv ND Praha