Před koncertem si vždy dávám šlofíka, klidně pod pianem, prozradila klarinetistka Sharon Kam

Za pár dní přijíždí do Prahy, společně se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a dirigentem Tomášem Hanusem přednesou Weberův Klarinetový koncert č. 2 Es dur op. 74. Koncert se bude konat 4. a 5. prosince 2024 ve Smetanově síni Obecního domu. O přípravách na koncerty, rodině, pedagogice, nočních můrách, plánech do budoucna a klarinetovém repertoáru jsme si s Sharon Kam popovídaly v následujícím rozhovoru.

Do Prahy přijíždíte zahrát Weberův Klarinetový koncert č. 2 Es dur. Jeho koncerty máte ve svém repertoáru již desítky let. Jaký k nim máte vztah, neomrzí se vám někdy?
Neomrzí. Dávám si pozor, abych svůj repertoár dostatečně často obměňovala. Weberův Druhý klarinetový koncert, se kterým vystoupím v Praze, jsem hrála naposledy před rokem a půl. A tak nyní, když ho cvičím, je to, jako bych se sžívala s dávným přítelem. Je to pořád ten stejný člověk, a přece je něco na něm, něco mezi vámi, jiné. Každý dirigent, orchestr, koncertní sál navíc vnese do skladby něco nového. Moji interpretaci koncertů ovlivňují i moji žáci, se kterými skladby rozebírám, či nové muzikologické dobové poznatky.

Máte nějaké ustálené předkoncertní rituály?
Ano, dva. Nedám na ně dopustit. Každý den, ale platí to především v den koncertu, si potřebuji dát vydatný teplý oběd. Večeři před koncertem ani po koncertu nepotřebuji, ale bez oběda se neobejdu, bez něj bych byla nevrlá a bez energie. Tím druhým rituálem je spánek. Před koncertem si vždy dávám šlofíka, alespoň na dvacet minut. Když nemám čas vrátit se po zkoušce na hotel, zdřímnu si kdekoliv jinde, na gauči, na koberci, klidně i pod pianem. Po probuzení mám pak pocit, že začíná nový svěží den. Vše, co se událo předtím, ať to bylo jakkoli stresující či nepříjemné, se tak stává zapomenutou minulostí.

Dirigujete si někdy koncerty sama?
Ne, můj manžel je dirigent, snad i díky tomu mám opravdový respekt k dirigentské profesi. Jako hráčka potřebuji svobodu projevu. Nechci řešit, že druhý hoboj nenastoupil včas, nebo že smyčce nenastoupily společně s dechy. Nechci se ani zaobírat svým vlastním tempem a nástupy! Když si s dirigentem opravdu porozumíme, obohatí mě to a hraju pak ještě lépe. To se mi stalo například s francouzským dirigentem Alexandrem Blochem. Vystupovali jsme v Izraeli s Weberovým Prvním klarinetovým koncertem šestkrát během jednoho týdne a pokaždé jsme jej zahráli úplně jinak. Samozřejmě že občas je to těžké, někdy si s dirigentem nebo s hráči v orchestru naopak nesedneme, což umí být opravdu nepříjemné. Ale i s tím se člověk musí umět vyrovnat. Za těch téměř čtyřicet let, co se v této branži pohybuji, už dokážu vyhodnotit, do jakých sporů má cenu se pouštět a které naopak nechat plavat.

Kde čerpáte sílu, fyzickou i psychickou?
Starám se o sebe, kromě rodiny a přátel, kteří mě vždy dokážou podržet a udržet nohama na zemi, mám také svého osteopata i homeopata.

Pocházíte z Izraele. Máte ráda hudbu klezmer, hrajete ji někdy?
Ne, upřímně, moc ji nemusím.

A co současná hudba? Ujala jste se například premiéry klarinetového koncertu, který Krzysztof Penderecki složil (přepsal svůj Flétnový koncert pro klarinet) ke stému výročí České filharmonie.
To je pravda, mám tento koncert moc ráda, dodnes ho hraji. Také Sinfoniettu č. 2, která je přepisem jeho Klarinetového kvartetu, často hrávám s komorními orchestry. Premiérovala jsem také například klarinetové koncerty od Herberta Williho, Ivána Erőda a Petera Ruzicky.

Máte mezi současnými skladateli nějaký „nový objev“, někoho, kdo vás zaujal?
Ano, například španělská klarinetistka a skladatelka Patricia Gil Jimenez, která složila soutěžní skladbu pro Mezinárodní klarinetovou soutěž v Gentu. Tento originální kus pro klarinet a elektroniku pojmenovala Rhythms and Tones for the angels (Rytmy a tóny pro anděly). Je technicky náročná, plná multifonik a accelerand, které není jednoduché sesynchronizovat s elektronickou nahrávkou, ale je tak dobře promyšlená a zvukově podmanivá, že mi stojí za to se ji naučit a zařadit do svého stálého repertoáru – když už se jednou nějakou skladbu naučím, chci ji hrát dlouhodobě a neustále ji zdokonalovat.

Zmínila jste, že se věnujete i učení. Je to novinka?
Tak trochu, poslední dva roky učím klarinet na Hochschule für Musik, Theater und Medien v Hannoveru. Ale své žáky často neučím jen hře na klarinet. Jsou velmi mladí, je jim kolem osmnácti let, často přichází ze zahraničí a potýkají se s různými úskalími v osobním životě. Snažím se je celkově povzbuzovat, aby se cítili i po psychické stránce klidní a sebevědomí, což se pak samozřejmě promítne i do jejich hry na klarinet. Moje vlastní děti už jsou větší, tolik mě nepotřebují, takže jsem nyní tak trochu mámou pro své studenty.

Máte někdy hudební sny?
Ano, zrovna dneska jsem prožila noční můru, naprostý hudební chaos. Vlastně se mi zdají noční můry pokaždé přesně čtrnáct dní před vystoupením. V bdělé realitě se na koncerty vždy pečlivě připravuji, snažím se vše důkladně zorganizovat, ale ve snech se mi pak například zdá, že vcházím na pódium a najednou zapomínám, jakou skladbu mám hrát a podobně. Jako by se moje podvědomí snažilo vyrovnat se všemi možnými katastrofami, abych je pak nemusela prožít ve skutečnosti.

Klavíristé hrají často i ve svých osmdesáti či devadesáti letech, u dechařů to zvykem nebývá. Jak to vnímáte?
Skončit s profesionální dráhou je těžké, člověk se na to musí psychicky dopředu důkladně připravit. Například klarinetistka Sabine Meyerová nyní plánuje své poslední koncerty a zhruba za rok chce klarinet pověsit na hřebík, stejně jako to udělal její manžel Reiner Wehle.

Nebo moje matka, ta odešla v šedesáti sedmi letech do důchodu, celý život hrála na violu v orchestru. Přišla domů, položila violu pod postel a nikdy už na ni nehrála. V té době jsem to nechápala, ale nyní už je mi to jasnější. Nechtělo se jí cvičit každý den a věděla, že bez cvičení by hrála stále hůř a hůř, a to by nechtěla poslouchat.

Myslím si, že u mě to nebude jiné. Určitě se nevzdám hudby, ale začnu se učit na jiný nástroj, pravděpodobně na saxofon, který mi už nyní leží pod pianem a čeká na mě, až se nadobro rozloučím s klarinetem. Hrát na saxofon pro mě naopak bude povzbuzující, můžu se na něj jako začátečník zlepšovat i bez každodenního cvičení. Těším se, že si budu pouštět cédéčka a hrát za doprovodu těch nejlepších jazzových kapel.
Děkuji za rozhovor, těším se na vaše pražské vystoupení!