Před premiérou operní rarity v Salcburku: Schubertův Fierrabras

Už dnes zažije Salcburský letní festival další ze svých operních premiér. Na jevišti festivalové budovy, nazvané Haus für Mozart, ožije tentokrát titul, který do obecného povědomí vstoupil teprve před čtvrtstoletím. Přitom se nejedná o žádnou soudobou novinku, ale o „hrdinsko-romantickou operu o třech dějstvích“ z roku 1823 s názvem Fierrabras. Jejího autora Franze Schuberta (1797–1828) si však s tvorbou pro hudební divadlo operní příznivci spojují jen okrajově. Ostatně není divu: ze dvanácti jevištních děl (která lze podle jejich charakteru označit za opery, singspiely a melodramata) se Schubert za svého krátkého života dočkal uvedení pouze jediného, zpěvohry Die Zwillingsbrüder (Dvojčata) v roce 1819. Prosadit se na operním poli bylo přitom Schubertovým životním snem, a zdálo se, že právě s Fierrabrasem se skladatel přiblížil jeho vyplnění téměř na dosah.Roku 1822 totiž obdržel coby renomovaný autor symfonií, církevních a komorních skladeb i stále populárnějších písňových cyklů mimořádně lukrativní zakázku. Pro prestižní vídeňskou scénu, jíž bylo Theater am Kärntnertor (Divadlo U Korutanské brány), měl napsat efektní operu v němčině ve stylu Weberova Čarostřelce, který vzbudil o pouhý rok dříve doslova evropskou senzaci. Zárukou uvedení i patřičné péče o hudební a scénické nastudování měl být fakt, že o libreto se postará sám divadelní ředitel Josef Kupelwieser. Jeho text, vzniklý na motivy starofrancouzkého eposu Fierabras, Calderónovy hry La puente de Mantible a ságy Eginhard und Emma, Schuberta okamžitě zaujal. Do zhudebnění se tedy pustil s nebývalým zápalem pro věc i s vědomím důležitosti této kompozice pro svou další kariéru, takže už v říjnu 1823 byla partitura tříaktové opery i s předehrou připravena k nastudování.

Sezona 1823–1824 však navazovala na předchozí, po níž obrazně řečeno nezůstal v divadle U Korutanské brány kámen na kameni. Od roku 1822 zde totiž nový italský impresário Domenico Barabaja uváděl za obrovského nadšení publika jednu Rossiniho operu za druhou. Vídeňané, kteří už z dřívějších let důvěrně znali Lazebníka sevillského, Italku v Alžíru i Tankreda, se tentokrát těšili z dlouhodobé osobní přítomnosti italského génia ve městě a „rossiniovskou“ sezonu přijali jako nebývalou senzaci. Franz Schubert a Josef Kupelwieser tedy měli se svým heroickým singspielem uspokojit diváky, zhýčkané Zelmirou, Richardem a Zoraidou, Corradinem, Alžbětou, královnou anglickou a Strakou zlodějkou.V divadle, do nějž byli tou dobou angažováni především italští pěvci, zkrátka nebyla pro nasazení nového německého titulu ta pravá doba. Přesvědčit se o tom měl už záhy nikoli Schubert, ale jeho zmíněný kolega Carl Maria von Weber, jehož Euryantha s libretem Helminy von Chézy dostala před Fierrabrasem přednost dne 25. října 1823. Na slabé hudební nastudování radikálně zkrácené verze díla reagovalo publikum více než chladně a opera byla záhy stažena z repertoáru. Zahořklý ředitel Kupelwieser na svůj post ještě v průběhu října rezignoval, a Schubertův sen o uvedení jeho mistrovského díla na jevišti se tak ze dne na den rozplynul…

Teprve sedm let po jeho smrti, v květnu 1835, bylo několik scén z Fierrabrase nastudováno jiným vídeňským divadlem, Theater in der Josefstadt. Historii provozování různě zkrácených, pozměněných a doplněných inscenací Schubertovy poslední opery zahájil v únoru roku 1897 dirigent Felix Mottl v Karlsruhe. Sporadicky se pak dílo v průběhu dvacátého století nejen nahrávalo, ale i uvádělo, například v roce 1978 v Perugii, v roce 1980 pak Cáchách nebo Filadelfii.

Pravou revoluci ve vnímání Fierrabrase však způsobili dirigent Claudio Abbado a režisérka Ruth Berghaus roku 1988 na festivalu Wiener Festwochen. V jejich společné inscenaci zazněla Schubertova partitura poprvé celá a bez jakýchkoli pozdějších retuší. Hudební svět rázem užasl: pod Abbadovou taktovkou jako by se Fierrabras znovu narodil. Mistrovsky instrumentovaná opera s řadou snadno zapamatovatelných melodií, rafinovaně koncipovaných scén, které plynule přecházejí jedna v druhou, i nečekaně dramatických pasáží se následně v roce 1990 objevila i na skvělé živé nahrávce. Dirigent a The Chamber Orchestra of Europe na ní doprovázejí skutečně hvězdnou pěveckou sestavu v čele s Karitou Mattilou, Cheryl Studer, Josefem Protschkou, Robertem Gambillem a Thomasem Hampsonem.

Už tehdy však chápání Fierrabrase jako celku naráželo na zmatené a komplikované libreto, jež představuje jeho možná jedinou, ale zato podstatnou slabinu. Ruth Berghaus pochopila romantickou rytírnu z dob Karla Velikého v podstatě jako mezigenerační konflikt a v programu k vídeňskému uvedení vysvětlila svou koncepci následovně:

„Opera vypráví o pěti mladých lidech, spojených pouty lásky a přátelství, ale zároveň neustále rozdělovaných společenským postavením a nepřátelstvím jejich otců. Spojení jim umožňuje jedině válka – nebezpečný most vedoucí z jednoho domova do druhého.

Válka však probíhá i v jejich rodinách: jeden otec bojuje se synem, jiný zase s dcerou.

Láska k vlasti v nich živí touhu a bolest. Naděje a strach ženou děti na jistou smrt ve válce a zároveň do náručí svých milovaných.

Namáhavá cesta, již musí projít jejich povaha, podrážděnost vyvolávaná bezohledným poroučením a poučováním otců, zatajování pravdy, záliba v tajnůstkářství – to vše určuje povahu příběhu. Na této opeře je nové to, že se vnitřní dění, abych tak řekla, stává dějem samo o sobě; charaktery jsou jinak dosti zmatené a totéž platí i o zápletce. Ta je předivem nadějí, smutků, bolesti a toužení, jaké zná jen mládí…“

Vzhledem k tomu, že v češtině není děj Fierrabrase běžně dostupný (nenajdeme ho ani v oblíbené Velké encyklopedii opery, vydané Mladou frontou v roce 1996, kde se nacházejí pouze obsahy Schubertových děl Alfonso a Estrella, Čtyřletá stráž a Spiklenci), neuškodí si ho připomenout.

Opera se odehrává ve Francii a ve Španělsku v dobách Karla Velikého.

Předehra
1. dějství: Dámské křídlo královského hradu
Zatímco muži válčí s pohany, ženy a dívky zpívají své písně, jimž však schází radost a naděje. Dcera franckého krále Karla Velikého Emma (soprán) se budoucnosti obává i z osobních důvodů. Miluje rytíře Eginharda (tenor), který je sice urozeného původu, ale nemá majetek a u krále je v nemilosti. Právě však přichází a přináší zprávu o králově návratu z boje s Maury. I on si zoufá nad marnými vyhlídkami svého vztahu k Emmě. Ta však doufá, že Eginhard upoutá královu pozornost rytířskou zdatností a oba milenci se pak budou moci ke své lásce otevřeně přiznat.Král (bas) a jeho franští rytíři zvítězili v bitvě s Maury a vítězoslavně vstupují do hradu. Hrdinný Roland (baryton) v boji zajal Fierrabrase (tenor), který je synem maurského panovníka. Karel Veliký rozhoduje, že vyšle své rytíře včetně Eginharda jako vyslance do tábora zajatcova otce s návrhem na uzavření míru, ovšem pod podmínkou, že Mauři přijmou křesťanství a franckou svrchovanost.

Roland s dalšími mladými rytíři krále prosí, aby zajatce propustil. Karel jejich prosbě vyhoví a svěří Fierrabrase, o jehož statečnosti a ušlechtilosti je ze všech stran přesvědčován, pod Rolandovu ochranu.

Emma věnuje Rolandovi vítězný vavřínový věnec a pečetí přátelství obou bývalých nepřátel. Fierrabras však v králově dceři ke svému překvapení poznává dívku, s níž se před čtyřmi lety setkal v Itálii a zamiloval se do ní (aniž by o tom ovšem věděla).

Když zůstanou o samotě, svěří se Fierrabras Rolandovi se svým tajemstvím. Přítel na oplátku prozradí Fierrabrasovi to své: byl v Římě v téže době jako on, setkal se tam tehdy s jeho sestrou Florindou a okamžitě k ní zaplál láskou. Fierrabras se rozhodne zůstat v zemi Franků a schvaluje Rolandovo přání setkat se během mírových jednání s Florindou znovu, tentokrát na maurském dvoře. Přátelé se s nadějí v srdci rozloučí.

Noční zahrada pod hradními zdmi
Eginhard zpívá pod Emminými okny serenádu a obává se, že se takto vyznává své lásce naposledy. Dívka však nezoufá – prokáže-li mladík, že je hrdina, král ho konečně uzná za hodného, aby ji pojal za manželku. Poté Emma tajně vpustí Eginharda do své komnaty.Zatímco právě příchozí Fierrabras uvažuje nad nemožností naplnění svého vztahu k Emmě, je Eginhard zpozorován, jak opouští Emmin pokoj. Milenci mají z prozrazení svého tajného vztahu strach, a Eginhard se proto snaží uprchnout, aniž by byl poznán. Při útěku před pronásledovateli narazí na Fierrabrase. Maur, přestože rovněž zamilován do Emmy, Eginhardovi nezištně pomůže nalézt úkryt. Na pátravé otázky králových zbrojnošů však Fierrabras následně odmítá odpovídat. Karel proto pokládá za svůdce své dcery právě jeho a nechává jej uvěznit.

Eginhard se bojí přiznat pravdu a s nečistým svědomím se přidává k ostatním rytířům, kteří se chystají s poselstvím na maurský dvůr. Slavnostní rozloučení je tedy v ostrém protikladu k úzkostem a obavám, které sužují  Emmu, Eginharda, Fierrabrase i krále.

2. dějství: Otevřená krajina za francouzskou hranicí
Rytíři překračují hranici své země. Roland doufá, že se znovu setká s Florindou, Eginhard touží po smrti. Prosí přítele, aby ho nechal chvíli o samotě. Roland souhlasí a radí mu, aby dal v případě nebezpečí znamení zatroubením na roh, načež pokračuje s ostatními rytíři v cestě.Eginhard se rozhoduje, zda se přiznat ke zradě na Fierrabrasovi, anebo zemřít. Překvapí ho však Mauři a zajmou ho.

Komnaty v paláci maurského panovníka Bolanda v Agrimoreu
Dcera maurského panovníka Florinda (soprán) uvažuje o tom, že je připravena opustit otce i vlast a vydat se hledat Rolanda, muže, jehož miluje. Nedbá na varování své důvěrnice Maragondy (soprán), že jen pouhé pomyšlení na takovou věc se rovná velezradě.

Před Bolanda (baryton) je následně předveden zajatý Eginhard. Přiznává se, že ublížil Fierrabrasovi, a panovník rozhodne o jeho uvržení do vězení.Franckým rytířům se cestou do Bolandova tábora podařilo zdolat Maury a dosáhli toho, že se bez odporu obrátili na jejich víru. Nyní za zpěvu Zní-li radostné písně, musí kvést i palmy slavnostně vjíždějí do tábora. Roland očekává, že se podrobí i panovník, zvláště když jeho syn Fierriabras už „bez donucení… přísahal věrnost naší víře“. Boland však syna odvrhne jako zrádce a odpadlíka a odsoudí francké rytíře k trestu smrti.

Florinda poznává Rolanda a rozhodne se, že bude o jeho život bojovat, i kdyby ji to mělo stát život.

Kobka ve vězení v hradní věži
Rytířů se ve vězení zmocňuje hrůza ze smrti. Roland zoufale touží po Florindě, Eginhard, který tuší brzký konec, se svým druhům přiznává, že zavinil Fierabrasovy útrapy.

Nato všichni jako ve snu spatří Florindu, jež právě vchází do jejich kobky s mečem v ruce, připravena je osvobodit a prchnout s nimi. Objeví je však Mauři a zdá se, že plán je prozrazen. Je tedy třeba bojovat – Florinda ví, kudy se dostat ke zbraním, a dá rytířům vše, co potřebují. Dívčina statečnost je povzbudí k zoufalému boji, který skončí jejich porážkou a dalším uvězněním. Útěk se zdaří jen jedinému muži: Eginhardovi.
3. dějství: Komnaty v královském hradu
Emma touží po setkání se svým milencem, jenž se právě vrátil z maurského zajetí. Karel Veliký, obávající se o osud svých vyslanců, zpozoruje, jak je jeho dcera sklíčená, a začne se jí vyptávat na příčinu. Emma se přizná nejen k lásce k Eginhardovi, ale prozradí i to, že Fierrabras statečně mlčel, aby nevyšlo najevo jejich tajemství. Král nechává pro Eginharda okamžitě poslat. Na přiznání viny je sice už pozdě, avšak přesto mu ještě zbývá čas, aby prokázal svou udatnost ve válce proti Maurům. Osvobozený Fierrabras mu dokazuje své přátelství odhodláním postavit se v boji po jeho bok.
Kobka ve vězení v hradní věži
Zatímco se uvěznění franští rytíři upínají k Eginhardovu útěku jako ke své jediné naději, nechává maurský vládce Boland postavit hranici, na níž má být upálen Roland. Jakmile to zjistí Florinda, přiznává se otci ke své lásce k Rolandovi a žádá, aby směla zemřít spolu s ním.

Boland souhlasí a poroučí, aby dceru a rytíře odvedli na smrt.

V tu chvíli však dorazí francké vojsko a Mauři jsou zdoláni rytíři v čele s Eginhardem a Fierrabrasem. Ten v zápalu boje na poslední chvíli zachrání otce před smrtí Rolandovou rukou.

Výsledek bitvy spojí milence Eginharda a Emmu i Rolanda a Florindu. Maurský panovník přijme křesťanskou víru, Karel Veliký se stává vítězem. Fierrabras zůstává sám…Jak si asi se zamotaným příběhem poradí salcburský tvůrčí tým v čele s dirigentem Ingo Metzmacherem a režisérem Peterem Steinem? Kromě tradičního přehledu popremiérových ohlasů z rakouského tisku chystá Opera Plus vlastní recenzi z reprízy 22. srpna. Záznam na DVD připravuje společnost Unitel, ale k vidění by měla být inscenace i 25. srpna na televizní stanici Classica a 4. října na kanálu 3sat. Doufejme, že je nač se těšit – Schubertův Fierrabras si své další jevištní vzkříšení každopádně zaslouží.

Salzburger Festspiele 2014
Franz Schubert:
Fierrabras
Dirigent: Ingo Metzmacher
Režie: Peter Stein
Scéna: Ferdinand Wögerbauer
Kostýmy: Annamaria Heinreich
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Světla: Joachim Barth
Vienna Philharmonic
Concert Association of the Vienna State Opera Chorus
Members of the Angelika Prokopp Sommerakademie of the Vienna Philharmonic
Premiéra 13. srpna 2014 Haus für Mozart Salcburk

Emma – Julia Kleiter
Florinda – Dorothea Röschmann
Maragond – Marie-Claude Chappuis
Fierrabras – Michael Schade
King Karl – Georg Zeppenfeld
Roland – Markus Werba
Eginhard – Benjamin Bernheim
Boland – Peter Kálmán
Brutamonte – Manuel Walser

www.salzburgerfestspiele.at

Foto archiv, Salzburger Festspiele / Monika Rittershaus