Předjarní hudební pohlednice z Lipska

Půlnoc před polednem
České koncertní a operní publikum, které si znovu po roce 1989 vyšlapalo cestu do nedalekých německých hudebních metropolí Drážďan a Berlína, by nemělo váhat s výpravou do Bachova, Mendelssohnova, Schumannova a Wagnerova Lipska, a to i když zrovna nejsou na programu v třiatřicet let staré budově lipského Gewandhausu díla jmenovaných domácích mistrů. Lipští se hlásí i k odkazu Gustava Mahlera, který byl v saské metropoli tři roky druhým kapelníkem a jehož odkazu se věnoval i jeden z kapelníků legendárního Orchestru lipského Gewandhausu Bruno Walter (1929–1933). Právě za Mahlerovou sedmou Symfonií e moll (premiéra 1908) jsem se do karnevalem hýřícího Lipska vypravil v předjarní neděli 2. března 2014, abych se dříve než asijské publikum, za nímž orchestr se svým uměleckým šéfem Riccardem Chaillym krátce nato vyrazil, přesvědčil o kvalitách jednoho z nejpřednějších německých orchestrů a připomněl si mahlerovské kreace jeho současného hudebního ředitele.Nedělní matiné Orchestru lipského Gewandhausu bylo o první březnové neděli zasvěceno Mahlerově sedmé Symfonii, která si svou premiéru odbyla v Praze za skladatelova řízení a v nastudování početně rozšířeného orchestru České filharmonie. Zatímco v Praze Mahlerova sedmá Symfonie nezaznívá bůhvíjak často, lipské publikum vyprodalo dopolední koncert a v egalitářské akustice už pár let nemoderního koncertního sálu bylo svými nepatřičnými projevy jediným rušivým elementem jinak nezvykle koncentrovaného koncertu v čase masopustního veselí. Mahlerova sedmá Symfonie je součástí Chaillyho lipského mahlerovského cyklu, postupně zveřejňovaného i na hudebních nosičích, připravena byla i pro zahraniční publikum a v nedělním matiné ji orchestr hrál již několikátý den za sebou, takže se hrálo na jistotu, bojovalo o detail a pominu-li opravdu nezdařená echa sordinového lesního rohu v první větě, úspěšně usilovalo o velkoorchestrální virtuozitu početného a extravagantně obsazeného mahlerovského orchestru (kytara, mandolina, tenorový lesní roh).

Již Chaillyho starší mahlerovské kreace, ať již zvukově zaznamenané, nebo dnes jen vzpomínané, zařadily dirigenta (přiznám se, že k mému povděku) mezi mahlerovské dirigenty-objektivisty, dokonce i ve srovnání s nedávno zesnulým Claudiem Abbadem, jehož byl Chailly v Mahlerových partiturách jediným žijícím italským konkurentem. Akustika nového lipského Gewandhausu dvakrát nepřeje nejnižší dynamice, kterou jsem občas v nastudování pro vyhrocení dynamických kontrastů postrádal, její absence však byla podle mě jedinou výtkou precizního, tempově i rytmicky ostře odstíněného Chaillyho nastudování.Hned první věta prezentovala dirigentovu věcnější koncepci Mahlerovy mozaikovité hudební fresky s nepřeslechnutelnými nočními konotacemi (kdo by nevzpomenul do omrzení připomínané Rembrandtovy Noční hlídky coby skladatelovy údajné inspirace?). Úsporná agogika, koncizní tempo, pevnější rytmus – tak vkráčela do ztišeného sálu Mahlerova sedmá Symfonie, doprovázena dirigentovým decentním projevem. Emociálním barometrem a spoludirigentem nastudování byl totiž koncertní mistr, který od prvního pultu prvních houslí, a zvláště v nádherných sólech ve druhé a čtvrté větě, odkrýval emocionální pozadí zvukově opulentního hudebního plátna. Podobná uměřenost, tempová, dynamická i rytmická, doprovázela dvojici nočních hudeb, druhou a čtvrtou větu, v nichž Riccardo Chailly rezignoval na zvuková kouzla mahlerovské instrumentace a spíše podtrhnul formální sevřenost pochodové věty druhé a čtvrté v duchu divertimentového dostaveníčka.

Při poslechu Chaillyho druhé věty Mahlerovy symfonie bylo všem v sále ihned jasné, že jde o pochod, těm poučenějším před vnitřním sluchem vyvstávaly reminiscence Schubertovy Symfonie C dur D 944 a jeho posledních klavírních sonát s rozlehlými sonátovými větami v pochodovém rytmu. Snad jen ve scherzu Mahlerovy sedmé Symfonie jsem zalitoval Chaillyho akurátního zacházení s Mahlerovou partiturou, když zvukově skurilní a přízračné scherzo nahradilo rytmicky ostře akcentované, pravidelně odměřované, spíše motorikou à la Stravinský než zvukovou přeludovostí zneklidňující scherzo. Finální ritornel – spektakulárnější než finále všech Čajkovského symfonií dohromady – pojal dirigent jako ohňostroj, rej karnevalových masek, které finálním accelerandem vehnaly téměř půldruhé hodiny trvající Mahlerův a Chaillyho stroj na noční sny do zaslouženého, dlouhotrvajícího potlesku ve stoje. Ovace patřily orchestru, jeho uměleckému šéfovi, stále inspirativnímu mahlerovskému interpretovi, i jednotlivým hráčům u pultu wagnerovské tuby, první violy, první flétny a skupiny bicích nástrojů.

Senecovo Res severa verum gaudium – Pravá radost je vážná věc, stojí napsáno nad varhanami lipského Gewandhausu. Když k tomu posluchač připočte do poslední biletářky usměvavý personál, posluchačský komfort a reprezentativní prodejnu hudebních nosičů nejen vlastní produkce, kterou se bohužel nemůže pochlubit jediný český orchestr, strávit nedělní poledne v lipském Gewandhausu je svátek. Svátek s příjemnými českými konotacemi, když vzpomenu nedalekou Pražskou ulici a pány kapelníky Franze Konwitschneho a Václava Neumanna, kteří po druhé světové válce formovali Orchestr lipského Gewandhausu v jedno z nejlepších německých symfonických těles. A svátkem budou jistě i letošní pozdně jarní oslavy Richarda Strausse (3. dubna – 4. června 2014), kdy se domácí orchestr, ale i hostující Vídeňští filharmonikové s Christophem Eschenbachem a Lang Langem, představí v úctyhodném průřezu Straussovou orchestrální a symfonickou tvorbou. Zváno a vítáno je i české publikum.

Hodnocení autora recenze: 95 %
***

Lipská lekce komořiny
Neodolal jsem a po návštěvě Bachova a Mendelssohnova muzea a Bachových působišť v kostelích svatého Tomáše a Mikuláše jsem se nechal zlákat večerní nabídkou Mendelssohnova sálu, komorního sálu lipského Gewandhausu, k návštěvě koncertu, který byl večerem návratů i obnovených premiér. Opěrnými pilíři dvouhodinového komorního koncertu byli pánové Rolf-Dieter Arens (klavír) a Jürnjakob Timm (violoncello), první rodák z Cínovce, lipský žák Paula Badury-Skody, výmarský hudební profesor a tamtéž rektor Vysoké hudební školy Franze Liszta, druhý sólovioloncellista Orchestru lipského Gewandhausu, člen legendárního Lipského smyčcového kvarteta (1977–1993) a od roku 1993 sólovioloncellista Orchestru Bayreuthských slavnostních her.Pánové Timm a Arens spolu vystupují již léta, přesto mělo jejich nedělní vystoupení 2. března 2014 charakter shledání u příležitosti nastudování v Lipsku dlouho neuváděných komorních děl. Vstupním byla Brahmsova první violoncellová Sonáta e moll op. 38, která sice v Lipsku prvně zazněla s Carlem Reineckem u klavíru již v roce 1871, pak se však v koncertech lipského Gewandhausu na téměř století odmlčela, aby znovu zazněla v letech 1979, 1983 a 1997, vždy v nastudování pánů Timma a Arense. Robustní tón violoncella a klavíru mě sice v prvních taktech vstupního Allegra non troppo v podání respektovaných lipských umělců zaskočil hlomozným vibratem „starých zlatých časů“, jak se však v průběhu večera (naštěstí) ukázalo, patřilo jen k brahmsovské interpretační představě sehrané komorní dvojice. Vzpomínka na kreace Pietera Wispelweye nebo Stevena Isserlise byla nepatřičná, pánové Timm a Arens zkrátka hrají Brahmse jinak, robustně, zatěžkaně.

Brahmsovu první violoncellovou Sonátu e moll rámovala dvojice sympatických skladbiček pro dvě violoncella, v níž se k otci Jürnjakobovi připojil mladší syn Andreas Timm, zjevně talentovaný mladý německý instrumentalista, který ostruhy získané u Gustava Rivinia (Saarbrücken) pověsil na židli sólovioloncellisty Orchestru berlínského Koncertního domu. Více než vtipná, ale spíše instruktážní dua ruského Francouze Reinholda Glièra mě zaujala klasicistně minimalistická Sonáta pro dvě violoncella G dur Jeana-Baptisty Barrièra, duchaplná kompozice z dob na přelomu hudebního baroka a klasicismu. Naposledy jsem jeho kompozice slyšel v programu Schola Cantorum Basiliensis v podání Christopha Coina a českého violoncellisty Petra Skalky, kteří v přítomnosti Barrièrova potomka přibližovali stylový zlom z doby přechodu od gambových k violoncellovým kompozicím. Setkání se stručnou, ale haydnovsky duchaplnou Barrièrovou kompozicí bylo krátké, ukončené povzdechem, jak málo že je jeho díla slyšet v českých zemích.

Ve druhé polovině komorního večera vystřídal mladšího bratra Andrease poslední přítomný z rodu Timmů, Thomas Timm, od roku 2000 vedoucí skupiny druhých houslí v orchestru Berlínských filharmoniků. Více než velcí sóloví mistři houslí na staršího z bratrů Timmů zjevně zapůsobili komorní matadoři Hatto Bayerle, Thomas Kakuska nebo Walter Levin, nemluvě o pravidelné spolupráci s inspirovanými klavíristy Aimardem, Freirem nebo Vogtem. Příležitostné klavírní trio Timm-Arens-Timm si pro posluchačsky vděčný podvečer na křižovatce hudebních cest mezi Paříží a Moskvou či Hamburkem a Vídní připravilo lahůdku v podobě bez jediného krácení pietně nastudovaného Tria pro klavír, housle a violoncello Es dur D 929 Franze Schuberta ze skladatelova předposledního roku života. Přítomné publikum se zjevně zařadilo do zástupu Schubertových ctitelů, jimž bylo rozlehlé trio věnováno („toto dílo není dedikováno nikomu jinému než těm, kteří v něm naleznou zalíbení“), a vyslechli je v nábožné atmosféře, v níž jsem se zprvu zastyděl, že jsem pány Timma staršího a Arense házel při poslechu Brahmsovy sonáty do starých gramodesek. Zjevně jen chtěli prezentovat svou orientaci v různých stylových souřadnicích, když po robustním Brahmsovi a oddechových kompozicích Barrièrově a Glièrově do Mendelssohnova komorního koncertního sálu zadními dveřmi vpustili intimní svět Schubertova nitra. Dynamikou až extrémní, jemňounkými klavírními arpeggi, kontrolovanými dynamickými ohledy na ostatní komorní hráče a smyslem pro delikátní kantabilitu vymezili zvukový prostor, v němž se rozvinul mikrokosmos Schubertovy geniální partitury, která v koncertech lipského Gewandhausu zazněla nejpozději v roce 1849 s Carlem Reineckem u klavíru a Josephem Joachimem s houslemi v rukou. Inu, i Sasové Schubertovi rozumějí a vědí, že na schubertovskou pohlednici z lipského Gewandhausu patří známka s vídeňským panoramatem.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Gewandhausorchester
Dirigent: Riccardo Chailly
2. března 2014 11 hod. Velký sál – Gewandhaus Lipsko

program:
Gustav Mahler: Symfonie č. 7 e moll
***

Kammermusik
Jürnjakob Timm (violoncello)
Thomas Timm (housle)
Andreas Timm (violoncello)
Rolf-Dieter Arens (klavír)
2. března 2014 18 hod. Mendelssohnův sál – Gewandhaus Lipsko

program:
Jean-Baptiste Barrière: Sonáta pro dvě violoncella G dur
Johannes Brahms: Sonáta č. 1 pro violoncello a klavír e moll op. 38
Reinhold Glière: Sonáta pro dvě violoncella op. 53
= přestávka =
Franz Schubert: Trio pro klavír, housle a violoncello Es dur D 929

www.gewandhaus.de

Foto Gewandhaus, archiv