Luigi Dallapiccola byl prvním z italských skladatelů, který se inspiroval možnostmi dodekafonie, jak ji poznal zejména u Albana Berga a Antona Weberna. Přijetím strukturovaných tónových řad jako základní metody kompozice však Dallapiccola nikdy neztratil cit pro melodii – natolik zůstal Italem – takže ani z této operní aktovky Vězeň se Dallapiccolovi zcela nevytratil smysl pro lyrismus a zpěvnost melodické fráze.
Tonalita, pokud o ní lze vůbec hovořit, je ovšem velmi vratká a volatilní. Dallapiccolovo rozčarování z Mussoliniho režimu mělo vliv i na změnu jeho kompozičního stylu: po etiopském tažení prohlásil, že jeho skladby již nikdy nebudou tak lehké a bezstarostné jako dříve (což zcela potvrdil ve Vězňovi). Toto jeho nejznámější dílo, byť silně politicky laděné, se stalo Dallapiccolovou výsostně osobní zpovědí, jíž vládne téma vězení a nespravedlnosti. Komponoval je v letech 1944–48 a vypráví mrazivý příběh politického vězně, jehož vězeňský dozorce mu v ďábelsky falešném gestu bratrství umožní uprchnout z cely. V okamžiku, kdy se ocitne na svobodě, však zjistí, že se stal obětí krutého žertu, když narazí přímo do náruče velkého inkvizitora, který ho s úsměvem vede k planoucí hranici. La libertà – to je poslední slovo, jež v opeře zazní, pronesené s velkým otazníkem, jako výraz totální existenciální skepse.
Dallapiccolova hudba je zcela na výši svého velkého tématu. Je ve výraze velmi silná, drásající svým příkrým zvukovým hávem nejen sluch, ale především duši člověka, jenž jí naslouchá. Italský tvůrce zde podal mohutný důkaz velké umělecké síly, že i moderní hudba dokáže být nositelem silné výpovědi a být přitom maximálně sdělná.
Devizou Pappanova nastudování, jež zaznělo v české premiéře, byli renomovaní zahraniční sólisté. Beze zbytku to platí o americkém barytonistovi Brianu Mulliganovi, dávno již úspěšně zavedeném na prknech MET v klíčových rolích wagnerovských a straussovských, který se zhostil role Vězně. Stejně tak španělská sopranistka Ángeles Blancas Gulín – výrazná Kostelnička v inscenaci Roberta Carsena, i Emilie Marty, kterou jsme mohli ocenit na brněnském Festivalu Janáček v roce 2022 – silným dramatickým výrazem naplnila roli Matky.
Ukrajinský tenorista Valentyn Dytjuk mne již tolik nenadchnul, ale i on podal vcelku seriózní výkon. Zmínit nutno i Pražský filharmonický sbor, v nastudování Simona Halseyho, který se zaskvěl dramatickými vstupy a několika sóly, byť v opeře nemá tolik prostoru. Sir Antonio Pappano, končící šéf londýnské Covent Garden, kde působil v letech 2002 až 2024 (a nyní šéfdirigent London Symphony Orchestra), pojal dílo jako monumentální dramatickou fresku, s až zničujícím, bezvýchodným vyzněním. Evidentně se zde cítil jako ryba ve vodě, operní momenty partitury zkušeně vyzdvihl a sklenul s obřím provozovacím aparátem dobře vystavěný oblouk, uvozený zoufalým výkřikem Matky: Ti rivedrò, mio figlio! a zakončený, po bezmála hodinovém proudu drásavé hudby, do mrazivého ticha, ještě beznadějnějším vzdechem Vězně: La libertà? Ne, v roce 1944 se po prožitém šílenství dvou válek nedalo psát jinak. Líbezná kantiléna neměla šanci ani v postfašistické Itálii. Zněla by falešně, jako z jiného světa.
Myslel jsem toho večera na Dona Carlose a Fidelia. Dallapiccolův Vězeň mi zněl jako agonizující atonální protějšek těchto dvou veleděl. Tematická spřízněnost s Beethovenovou vizí svobody je nabíledni, avšak s tím podstatným rozdílem, že Florestanovo sladké blouznění zde nedochází své katarze: po 130 letech jsme již dál a tato opera nic než zmar a marasmus tudíž nabídnout nemůže a nesmí. I námět, jímž se libreto inspirovalo, povídka La Torture par l’espérance de l’Isle-Adama, prozrazuje ponuré aluze schillerovské z Dona Carlose: Orrenda pace! La pace è dei sepolcri! Tak končí i Dallapiccolův Vězeň. Tma jako v hrobě.
Už jen na okraj, silný dojem z provedení narušila mizerná úroveň českých titulků. Překládala to patrně umělá inteligence – a chtěl bych se vsadit, že nikoli z italského originálu, ale z angličtiny. AI dnes přeloží kompletní drama za pár vteřin, ale svěřit jí tento náročný úkol bez pozorné kontroly je velmi naivní. Slova méně frekventovaná, se zvláštním citovým nábojem, adekvátně přeložit ještě nedokáže – naštěstí pro lidské překladatele, kteří se tak zatím nemusejí obávat o svou živnost.
Po přestávce přišlo Světlo. Rozsvítil je islandský pianista Víkingur Ólafsson. Dnes jeden z nejžádanějších pianistů nejen své generace vystupoval již s předními orchestry, včetně Los Angeles Philharmonic, Philharmonia Orchestra, New York Philharmonic, Berliner Philharmoniker, Royal Concertgebouw, London Philharmonic Orchestra, Cleveland Orchestra, Tonhalle Orchestra, Orchestra di Santa Cecilia. V Praze je již podruhé, po bachovském recitálu loni na jaře, také s Českou filharmonií.
Mladému Islanďanovi zní vše báječně, jeho hra je nápaditá i přemýšlivá současně. Severský temperament se tu poddává atmosféře chvíle, kontextu večera, stavu nástroje a jeho možností, ale zároveň je v rozumné vyváženosti i jasně slyšet, že většině rozhodnutí předcházela uvážlivá příprava. Jeho přístup k tak repertoárově vytěžovanému dílu je střízlivě inovativní, s jasným autorským vkladem, spíše v detailu, avšak respektující zákony beethovenovského klasicismu a jeho hudební řeči.
Teď již detailněji: zaujalo mne např., s jakou jemností a úhozovou rafinesou mu vystupují z perlivých kaskád jednotlivé tóny, které prominují jako opěrné body širších celků zcela přirozeně, není to takové to polopatické vypichování, jak to často slýchat u pianistů, jejichž ambicí je zaujmout za každou cenu novým přístupem.
Vezměme jen třeba znění vedlejšího tématu prvé sonátové věty. Zde se génius Beethovenův prozradil nesmírně sofistikovanou fakturou, kde pizzicata na lehkých dobách jsou komplementárně doplňována levičkou šplouchající do pauz své rozverné kvinty lesních rohů a nad tím se vznáší trioly v pravé ruce. Ty jsou většinou hrané jako výplň, Ólafsson však i zde objeví jakousi melodii, tím, že příslušné tóny nenápadně vytáhne do popředí, takže mohou dialekticky konkurovat těm kvintám lesních rohů – a máme tu rázem melodický kontrapukt, vtipný a půvabně synkopický. Úžasné místo.
Stylově působí i mírné agogické zvrásnění, ritenuto na vrcholech vzedmutých frází, kdy se melodie zase obrací směrem dolů. Stejně lahodně Ólafssonovi vycházejí nenásilné počkáty (abych použil žertovný termín Viléma Kurze), jako by tu k nám promlouval mužně zkrocený vikinský cit, vespod tepající horkou krví. Když Islanďan udělá chybičku (jedinou za celý večer), tak se z toho šoku celý otřese a vypadá chvíli, jako by to nejradši zahrál znovu a bez chyby.
Ólafssonův přístup ke koncertantnímu partu je velice náročný a dá se i říci, že pianista si věci trochu zbytečně komplikuje. Možná by pomohla úvaha, zda místa artikulovaná s takovou extrémní, minuciézní křehkostí, jsou vhodná pro velký sál jako v Rudolfinu. Je to krásně vymyšleno, ale ten detail je už možná na hranici slyšitelnosti – psáno z 11. řady uprostřed – a zcela určitě pro publikum na balkoně. Také některá místa hraná subito p už prostě nevycházejí, stejně jako příliš uspěchaná formulace hlavního tématu Ronda, kde je ta vtipná pointa zahozena zbytečnou ukvapeností. To jsou však jen zcela detailní poznámky.
Vážnějším problémem byla souhra mezi sólistou a orchestrem. Ten v tomto Koncertu často dialogicky vpadá, přerušuje sólový part, nebo naopak razantně podtrhuje metricky velevýznamný akord a Koncert je po této stránce velmi náročný. Pappano je však příliš vychován operou, je patrně zvyklý dívat se jen před sebe, na zpěváky, za sebe se neohlíží (tam je přece v Covent Garden jenom publikum). Pak je ovšem těžké, aby se sólistou sešel, i přes veškerou snahu pianisty hledajícího marně vizuální kontakt. Přes tyto drobné výtky to byl krásný večer a to zářivé světlo, radostně planoucí z Císařského koncertu jsme opravdu potřebovali. S takovou vitální chutí a vervou jsem tento Koncert už dlouho neslyšel.
Nadšeně aplaudujícímu publiku pak Islanďan ještě přidal Bachovu cembalovou transkripci Adagia z Hobojového koncertu, op. 1 Alessandra Marcella a Le rappel des oiseaux, č. 6 ze Suity e moll, RCT 2 od Jean-Philippe Rameaua.
Česká filharmonie a Antonio Pappano
26. listopadu 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Luigi Dallapiccola: Vězeň, koncertní provedení jednoaktové opery (česká premiéra) (50′)
— Přestávka —
Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op. 73 „Císařský“ (38′)
Účinkující
Brian Mulligan – Vězeň
Ángeles Blancas Gulín – Matka
Valentyn Dytjuk – Žalářník / Velký inkvizitor
Víkingur Ólafsson – klavír
Pražský filharmonický sbor
Simon Halsey – sbormistr
Česká filharmonie
Antonio Pappano – dirigent
