„Představte si, voni mě vypískali!“

O koncertech a věcech kolem s Karlem Ančerlem
Texty Ivana Medka (140)

Nedlouho po nedožitých 109. narozeninách dirigenta Karla Ančerla (11. 4. 2017) připomínáme některé z pořadů, které s ním před půlstoletím – v roce 1967 – natočil Ivan Medek. Týkaly se především dirigentových zkušeností s orchestry a s publikem. Z tuzemska i ze zahraničí.

Minule jsme tak mohli číst o nespokojenosti Karla Ančerla ohledně toho, že na koncerty v Československu tehdy chodilo málo mladých lidí. Rozhodně se to tak jevilo ve srovnání s jinými zeměmi, kde toto intenzivně podporovala organizace Jeunesses Musicales, „která je prakticky úplně v rukou mladých, a kde si organizují sami svoje koncerty, svoje podniky a ty jsou většinou úplně plné. Já mám nejkrásnější zkušenosti například z Vídně. Tam je přímo nutností, jste-li tam pozván jako hostující dirigent, zadirigovat nejméně jeden koncert pro tuto organizaci mládeže. Už tam jezdím řádku let a nikdy jsem na takovémto koncertu neviděl prázdné sedadlo. (…) Ale nejenom v Evropě, i jinde je po této stránce o mládež víc postaráno než u nás. Tak například v Austrálii. Je nemyslitelné, jste-li pozván jako hostující umělec, abyste ne jeden, ale několik koncertů v každém městě neprovedl výhradně pro mládež. To jsou večerní koncerty s velmi závažnými programy. Liší se jenom tím, že dirigent nebo sólista je povinen mládeži něco říct o skladatelích a hraných skladbách. Oproti tomu v Japonsku jsem nezažil žádný speciální koncert pro mládež. Ale viděl jsem z pódia, nebo byl-li jsem v obecenstvu, že nejméně 60 procent obecenstva tvoří mládež.“
***

IVAN MEDEK:
A víte, na co jsme zapomněli při těch typech obecenstva? Na jeden důležitý typ, který se ovšem u nás nevyskytuje vůbec. To jest: nevyskytuje se vůbec v pořadech symfonických koncertů. Je to typ, o kterém s takovým nadšením vypravoval Josef Suk, když se vrátil z Berlína, kde České kvarteto hrálo poprvé jeho Druhý smyčcový kvartet. To bylo v době kolem první světové války a v té době to byla skladba neobyčejně náročná, moderní, expresivní. Suk přijel a říkal tady každému na potkání: „To bylo obrovské. To bylo něco. Představte si: voni mě vypískali! Půlka publika pískala, půlka tleskala. Tam jsou ještě lidé, kteří se na koncertech hádaj vo muziku!“

KAREL ANČERL:
To je fakt. Naše obecenstvo se o hudbu anebo o své hudební lásky nepere. Připomíná mně to jednu historku, kterou jsem zažil s Ervínem Schulhoffem, jehož První orchestrální svita měla při premiéře v Berlíně velký úspěch. Schulhoff se vrátil do Prahy a byl z toho úspěchu celkem dost nešťastný, protože žádný „škandál“ při provedení nebyl. Tak aby prostě nějaký vyprovokoval, připsal do partu různé nehudební nástroje: autohoukačky a já nevím co všechno. S těmito zvuky potom byla svita provedena v Německu za děsného „škandálu“ a pískotu. Schulhoff se vrátil úplně šťastný, spokojený, a mluvil jenom o tom, že takový úspěch v životě neměl. Lidi řvali, pískali a div ho tam neztloukli.

IVAN MEDEK:
Já myslím, že to je obecná psychologická zkušenost z každé práce před větší masou lidí. Je prostě nutno něčím zaujmout a vzbudit pozornost.

Vy jste se zmínil o obecenstvu v Japonsku. Máte své osobní zkušenosti se dvěma festivaly. S  festivalem pro nás jaksi nejvzdálenějším, v japonském městě Ósaka. A zase naopak se slavným festivalem pro nás nejbližším, a tím je Salcburk. Jaké jsou na nich rozdíly v obecenstvu?

KAREL ANČERL:
Rozdíly jsou to diametrální. V Ósace je totiž obecenstvo prakticky národní, to znamená japonské. Je tam celkem málo cizinců. Rozhodně víc účinkujících cizinců než poslouchajících. Kdežto Salcburk je světový festival, velmi nákladný. Jet do Salcburku na festival znamená mít plnou peněženku. Protože nejenom lístky stojí velmi mnoho, ale také samozřejmě – pokud jsou to zámořští účastníci – i jízdenka je drahá. Ovšem v Salcburku se sejde obecenstvo, které je zvyklé na špičkové výkony, protože si může zaplatit cestu za tím nejlepším kamkoliv. Tudíž jakýkoliv úspěch, úspěšné účinkování při Salcburském festivalu, má pro světové měřítko úrovně hudby toho kterého národa tím větší význam.

V Japonsku tak jako v Salcburku žije festivalem celé město, ale situace je jiná právě tím, že obecenstvo je národní, a tak si japonské obecenstvo svůj festival zkonzumuje samo. Kdežto o Salcburku je známo, že Salcburčan se prakticky na žádné představení operní nebo koncertní nedostane.

IVAN MEDEK:
To ovšem znamená, že v  Japonsku je cizinec, který tam přijede, vlastně středem pozornosti publika a veřejnosti vůbec. I mimo koncertní sál.

KAREL ANČERL:
No jistě. Japonci jsou totiž vášniví fotografové. Snad nikde na světě se tolik nefotografuje jako v Japonsku. Fotografují prostě pořád a všecko. Takže když tam přijedete, už na nádraží je stovka fotografů a druhý den jsou snímky v novinách. V Japonsku se popularita každého veřejně činného člověka šíří tak rychle, že vás lidi na ulici poznávají, což někdy může být dost nepříjemné, respektive pracné.

Mně se stalo právě v Ósace, že jsem si šel do velkého obchodního domu koupit ovoce. Prodavačka, když mě uviděla, nechala ovoce ovocem a utekla. Za chviličku mě obklopilo asi šedesát prodavaček s bílými kapesníčky a všem jsem je musel podepisovat. Tam totiž sběratelé autogramů sbírají podepsané kapesníčky.

IVAN MEDEK:
To je docela hezký zvyk, ale těžko by se asi u nás uplatňoval.

KAREL ANČERL:
Jistě. Nebo když jsme odjížděli z hotelu v Ósace, ve kterém jsme bydleli, celé ženské osazenstvo, které bylo na koncertě, nás doprovázelo a poházelo autobusy konfetami, jejichž konce držely v rukou tak dlouho, dokud to ty konfety vydržely. Takže jsme odjížděli v záplavě barevných fáborů a za povyku a mávání zaměstnanců hotelu, ve kterém jsme bydleli.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy