Balet slavného choreografa Johna Neumeiera Liliom, jenž měl světovou premiéru v roce 2011, přenáší na scénu příběh divadelní hry Ference Molnára o nemožnosti vyjádřit lásku, lidském selhání a touze po vykoupení. „Vždycky jsem nejzamilovanější do toho, na čem právě pracuji. A i když se k některým dílům vracím, jako je tomu nyní v Praze s Liliomem, musím se do nich znovu zamilovat,“ říká John Neumeier.
„Je pro nás velkou ctí, že můžeme na jeviště Státní opery přivést dílo Johna Neumeiera – jednoho z největších choreografů současnosti. Liliom je hluboce lidský příběh, který prostřednictvím tanečního jazyka otevírá téma lásky, bolesti i naděje. Věřím, že diváci pocítí stejnou sílu a opravdovost, s jakou se k němu naši tanečníci odevzdali,“ zve umělecký ředitel Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz.
Dramatický balet Liliom
Předloha a inspirace Molnárova hra Liliom z roku 1909 se odehrává na pouti v Budapešti a patří k nejznámějším dílům evropské dramatiky. Mezinárodně se proslavila díky muzikálové adaptaci Carousel Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina z roku 1945. „Jako Američan jsem nejprve poznal muzikál, který považuji za jeden z nejvýznamnějších titulů amerického hudebního divadla,“ vysvětluje Neumeier. „Moje dílo se inspiruje jak Molnárovou hrou, tak muzikálem, ale zároveň se od obou liší.“ Neumeierova baletní verze zasazuje děj do období velké hospodářské krize a přenáší jej do prostředí zábavního parku, fiktivního amerického Playlandu. Liliom je příběh o nemožnosti vyjádřit lásku, lidské slabosti a hledání vykoupení. Neumeier jej vnímá jako nadčasovou reflexi lidské zkušenosti, která překračuje dobu i kulturní hranice. „Divadlo nemůže změnit svět, ale může nabídnout vizi světa, který je jiný. A tak může změna začít,“ uzavírá John Neumeier.
V centru příběhu stojí Liliom, charismatický, ale sebedestruktivní provozovatel kolotoče, a Julie, mladá žena, která se do něj zamiluje navzdory jeho temné povaze. Julie ztrácí kvůli lásce k Liliomovi práci i domov, přesto s ním setrvává. Liliomova neschopnost uživit rodinu, frustrace a hrdost ho ženou do spirály násilí a zoufalství. Když se Julie dozví, že čekají dítě, situace vrcholí – Liliom se nejprve snaží představit si roli otce, nakonec se však zaplete do zpackané loupeže a spáchá sebevraždu. V magicko-realistické rovině pak příběh pokračuje – Liliom se ocitá před soudem v posmrtném životě a po šestnácti letech dostává možnost vrátit se na Zemi, aby napravil své chyby. Setkání se synem Louisem a finální gesto vůči Julii dodávají příběhu tragickou hloubku i křehkou naději. „Liliom mě zajímá proto, že je to příběh, který nás vede k empatii – k tomu, abychom v emocích postav rozpoznali něco, co jsme sami prožili,“ doplňuje Neumeier.
Legendární choreograf
John Neuneier je bezpochyby jedním z nejslavnějších tanečních tvůrců posledních padesáti let. Narodil se 24. února 1939 v Milwaukee, kde začal navštěvovat první baletní lekce. Ve studiu tance pokračoval v Chicagu a také v Kodani a na Královské baletní škole v Londýně. Vystudoval též současně anglickou literaturu a divadlo na Marquette University. V roce 1963 se stal členem souboru Stuttgartského baletu. Roku 1969 nastoupil na pozici šéfa Frankfurtského baletu, od roku 1973 působil v Hamburku jako ředitel, hlavní choreograf a umělecký šéf Hamburského baletu, kde svou činnost ukončil na konci sezony 2024/2025. Je současně zakladatelem Školy Hamburského baletu, která spatřila světlo světa v roce 1978. Neumeier je autorem více než stovky děl, mezi nejznámější narativní balety z jeho tvorby patří Dáma s kaméliemi (1978), Romeo a Julie (1971), Hamlet Connotations (1976), Sylvia (1978), Malá mořská víla (2005), Liliom (2011) či Nižinskij (2000), stejně jako nové režijní verze klasických titulů Louskáček (1971), Iluze – jako Labutí jezero (1976) nebo Spící krasavice (1978). Vytvořil rovněž celou řadu symfonických baletů, mimo jiné na hudbu G. Mahlera (Zpěv země, Symfonie č. 1, č. 3–6, č. 9) a děl inspirovaných náboženskou tematikou jako Mesiáš (1999), Legenda o Josefovi (1977) a Matoušovy pašije (1981).
Během své kariéry spolupracoval Neumeier se všemi významnými baletními soubory na světě, původní díla vytvořil kromě svého domovského Hamburského baletu mimo jiné pro Stuttgartský balet, pařížskou Operu, Královský dánský balet nebo Vídeňskou operu. Jeho díla dále uvedla divadla jako ABT, Mariinské divadlo, Velké divadlo v Moskvě, Kanadský národní balet ad. Je držitelem celé řady ocenění, například Benois de la Danse za nejlepší choreografii roku 1992 a za celoživotní přínos tanci (2016), Nijinsky Award (2006) a Prix de Lausanne (2017) za celoživotní dílo či Dance Magazine Award a Deutscher Tanzpreis. Dánská královna Markéta II. mu v roce 2021 udělila řád Ingenio et arti pro mimořádné osobnosti z oblasti umění a vědy.
Hudba pro balet Liliom
Hudbu k baletu složil světově proslulý francouzský skladatel, dirigent a jazzový pianista Michel Legrand. Hudba je koncipována jako originální dialog mezi orchestrem v orchestřišti a big bandem na jevišti. Někdy se jejich hlasy střídají, jindy soupeří, a v klíčových okamžicích zní v dokonalé souhře. Tato inovativní hudební architektura podtrhuje kontrasty příběhu – mezi realitou a snem, láskou a násilím, pádem a nadějí. John Neumeier vzpomíná: „Michel byl při tvorbě nádherně zapálený. Jeho hudba dokázala vystihnout postavy a dát jim emocionální hloubku.“
Michel Legrand (24. 2. 1932 v Paříži – 26. 1. 2019 v Neuilly-sur-Seine) působil jako skladatel, dirigent, pianista, zpěvák, spisovatel a producent napříč žánry: jazz, klasika i easy listening. Po absolvování studia kompozice a klavíru na pařížské konzervatoři (mj. u Nadii Boulangerové) začal pracovat mimo jiné jako klavírní doprovazeč šansoniérů. Svoji první filmovou hudbu složil v roce 1955 pro film Les Amants du Tage (Henri Verneuil). Krátce poté se díky hudbě k filmům Jeana-Luca Godarda, Agnès Vardové, Françoise Reichenbacha a Jacquese Demyho stal jedním z protagonistů mladé francouzské kinematografie.
V roce 1964 vytvořil hudbu k Demyho filmu Paraplíčka z Cherbourgu – dnes považovanému za revoluční muzikál, který byl kompletně zpívaný. Úspěch v kinech se stal základem jeho mezinárodní kariéry. Následně složil hudbu mimo jiné k filmům Thomas Crown je nepřístupný (1968, Norman Jewison) a k Lesterovým Třem mušketýrům (1973 a 1974). V 80. letech následovaly filmy Yentl (1983, Barbra Streisand) a bondovka Nikdy neříkej nikdy (1983, Irvin Kershner), později pak Prêt-à-Porter (1994, Robert Altman) a And now… Ladies and Gentlemen (2002, Claude Lelouch).
Legrand byl celkem třináctkrát nominován na Oscara a několikrát na Zlatý glóbus. Třikrát Oscara získal: za hudbu k filmům Summer of ’42 (1971, Robert Mulligan) a Yentl a v kategorii Nejlepší píseň za The Windmills of Your Mind. Skládal také pro televizní produkce a muzikály a produkoval jazzová alba. Spolupracoval s hudebníky jako Neil Diamond, Barbra Streisand, Jessye Norman, Miles Davis, Ella Fitzgerald, Frank Sinatra, Kiri Te Kanawa, Perry Como či Ray Charles. Jako dirigent stál v čele významných orchestrů a jako pianista nahrál mimo jiné díla Erika Satieho. Jeho poslední filmová hudba vznikla v roce 2018 pro film J’ai Perdu Albert.
Scénografie a vizuální symbolika
Scénu pro Státní operu vytvořil Ferdinand Wögerbauer. Výrazný je kontrast mezi realistickým prostředím doby krize a magickými obrazy, které přináší Muž s balónky – postava ztělesňující nadčasovou a transcendentní dimenzi. Významným symbolem inscenace je růžový balonek, jejž Liliom na pouti daruje Julii a který se stává znakem jejich lásky i křehkosti lidského štěstí. Ferdinand Wögerbauer se narodil v Salzburgu a studoval scénografii na Mozarteu. Do roku 2003 pracoval jako asistent a vedoucí výpravy na Salcburských festivalech. Spolupracuje zejména s Peterem Steinem a vytvořil scény pro divadelní a operní inscenace po celém světě (např. Onkel Wanja, Faust 1, Don Giovanni, Macbeth). Pracoval také s Johnem Neumeierem na baletech (Messias, Orpheus) a s dalšími významnými umělci.
Světelný design zajistil James French, specialista na taneční a divadelní produkce i firemní a charitativní akce. Pro Liliom navrhl světelnou složku tak, aby podporovala kontrast mezi realitou a magickými prvky inscenace. French spolupracoval s předními choreografy a umělci, například Crystal Pite, Benjamin Millepied, Hofesh Shechter, Jo Strømgren, Alexander Ekman nebo Twyla Tharp. Jeho práce byla uvedena u významných souborů a divadel, například San Francisco Ballet, Ballett Basel, Cedar Lake Contemporary Ballet, Hubbard Street Dance Chicago či LA Dance Project, a to ve 25 zemích a 36 státech USA.
