Premiéra v ND: Don Carlo
Giuseppe Verdi se v Paříži prosadil hned zkraje své kariéry, v roce 1847 přepracoval svoji čtvrtou operu I Lombardi alla prima crociata (Lombarďané na první křížové výpravě) a pod názvem Jérusalem ji 26. listopadu 1847 uvedla pařížská Opera. Na objednávku Opery napsal Verdi svoji první původní operu pro Paříž, byly jí Les vêpres siciliennes (Sicilské nešpory). Premiéra byla 13. června 1855, v době Světové výstavy (Exposition universelle de 1855), v Théâtre Impérial de L’Opéra, výrazného úspěchu ale provedení nedosáhlo. Tato skutečnost a zejména komplikace provázející přípravy způsobily o deset let později Verdiho váhání s přijetím nabídky ředitele Opery Emila Perrina na novou operu. Ta měla být opět uvedena v období Světové výstavy umění a průmyslu (Exposition universelle d’Art et d’industrie 1867). Skladatele musel přemlouvat i jeho pařížský agent a přítel Léon Escudier. Ovšem prestiž Opery i její finanční možnosti Verdiho přiměly k úvahám o námětu nového díla. Na výběr mu byly předloženy tři předlohy: Kleopatra, Král Lear a Don Carlos. Zaujal ho Shakespearův Král Lear, jeho krásou, vznešeností i patosem, ale měl za to, že by neměl dost scénického lesku pro Operu. Nakonec zvolil hru Friedricha Schillera (1759-1805) Don Carlos, infant španělský z let 1782-1787. Z díla tohoto německé dramatika nevyšel poprvé, podle jeho dramat již zkomponoval Janu z Arku, Loupežníky, Luisu Millerovou a scénu z Valdštejnova tábora použil v Síle osudu. Volbu Perrinovi zdůvodnil v dopise z 21. července 1865: „Don Carlos je vynikající drama, ale chybí mu potřebné efekty. Ale výstup Karla V. je vynikající nápad, stejně jako část odehrávající se ve Fontainebleau. Rád bych měl – stejně jako u Schillera – malou scénu mezi Filipem a slepým, velmi starým inkvizitorem. Pan Escudier Vám mé důvody vysvětlí ústně. Kromě toho si přeji duet mezi Filipem a Posou. Co se týká Krále Leara – měl byste potíže s vhodným obsazením rolí; bylo by prakticky nemožné najít Cordelii. Navíc ani toto drama nemá dostatek scénických efektů, nicméně právě Král Lear je jedinečná látka a hluboce ji obdivuji.“
Libretistou Verdiho Dona Carlose se stal francouzský spisovatel, básník a dramatik Joseph Méry (1797-1866).
Jeho hra La battaille de Toulouse, ou un Amour espagnol (Bitva u Toulouse aneb Španělská láska) z roku 1836 posloužila jako předloha pro Verdiho operu La battaglia di Legnano (Bitva u Legnana) z roku 1849. Verdi se na podzim 1865 objevil v Paříži, aby podepsal smlouvu a zahájil práci na nové opeře. Setrval do března 1866, kdy se vrátil do Sant’Agaty. Ve stejném období pracoval Méry na libretu, práci mu však znemožňovala nemoc a nakonec smrt 17. června 1866. V jeho díle pokračoval Camille du Locle (1832-1903), zeť a asistent ředitele Perrina. S Verdiho dílem ho pojí také jeho překlady Simona Boccanegry a Síly osudu do francouzštiny a stál také za Verdiho kontaktem s egyptologem Augustem Mariettem, který navrhl první scénář Aidy. Ovšem práci na Donu Carlosovi nekomplikovala jen Méryho smrt, ale také nedobrý zdravotní stav samotného skladatele a politická situace válečného roku 1866, kdy proti sobě stály Prusko s Itálií na jedné straně a Rakousko s dalšími německými státy na straně druhé. Italské vojenské jednotky se shromažďovaly mimo jiné v blízkosti Verdiho usedlosti v Sant’Agatě, což zaznamenal v dopisech příteli Escudierovi: „Každý měsíc počítám s tím, že uslyším střelbu z děl, a jsem tak blízko u vojenských táborů, že by mě nepřekvapilo, kdyby jednoho rána mou místností proletěla dělová koule. […] Jestliže vypukne válka, musím odtud odjet, dům leží na příliš exponovaném místě, ale nepřenesu přes srdce, abych opustil Itálii!“ V červnu se měl vrátit do Paříže, ale z Itálie se mu nechtělo: „Představa, že mám nyní opustit Itálii, tíží moje svědomí, i když nejsem sice dost mladý, ani dost silný, abych šel do války.“ Zároveň v červnu Escudierovým prostřednictvím žádal o více času: „Již jsem to řekl – a nyní to jen opakuji; žádám o to Vás, místo abych sám šel k panu Perrinovi a abych mu řekl, že ho prosím o milost, abych zde směl zůstat déle, než bylo sjednáno. Kromě toho bych – kdybych nyní odcestoval do Paříže – asi sotva operu dokončil. Především – jak víte – nemohu v Paříži pracovat. Kdybych během celé doby, kterou jsme tam strávili, skládal, byla by nyní opera hotova. Ale já jsem tam pracoval pohříchu málo: pak bolesti krku, nyní válka. Zkrátka a dobře, tato opera se nachází uprostřed chaosu, a z tohoto důvodu buď bude lepší než jiné, nebo strašná. Proto Vás ještě jednou žádám (a prosím Vás, abyste se v této záležitosti přimluvil), abyste poprosil pana Perrina o trochu více času, abych zde mohl operu dokončit; mohl bych možná – alespoň doufám – čtvrté dějství dokončit do konce měsíce.“
Verdimu bylo vyhověno, do Paříže se měl dostavit až 1. srpna. Po příjezdu pokračoval v práci a zároveň už začaly hudební zkoušky. Záhy vyvstaly animozity mezi některými interprety, z nichž nejkurióznější je žárlivost basisty Belvala, vlastním jménem Jules-Bernard Gaffiot, obsazeného do role Velkého inkvizitora na part Fillipa II. Dokonce požadoval, aby partituru přezkoumal soud, což Verdi striktně odmítl, pod pohrůžkou, že dílo stáhne ze zkoušek. Provedl však několik úprav včetně zkrácení titulního partu, aby vyšel vstříc možnostem jeho interpreta tenoristy Jeana Morèra. V první polovině září také dokončil páté jednání. Příteli Arrivabenemu 10. prosince napsal: „Nyní, kdy je instrumentace konečně hotova a kdy již nehrozí nebezpečí, že se hudba nebude hodit k textu, mohu říci, že je opera skutečně dokončena – až na balet; a že zkouškové práce pravidelně postupují, že nyní začínají zkoušky na inscenaci a že doufám, že se může premiéra konat v druhé polovině ledna. Vidíš, jakým zbořeništěm tahle Opera je!“ V odhadu termínu premiéry se Verdi poněkud unáhlil, ke generální zkoušce totiž došlo až 24. února. O jejím průběhu, nebo lépe o délce opery referoval korespondent listu Gazetta musicale di Milano: „Představení začalo večer v sedm hodin a skončilo kolem půlnoci. Přestávky mezi jednotlivými dějstvími byly sice delší než obvykle, ale i když jsou zkráceny na nejmenší možnou míru, je opera stále ještě příliš dlouhá. V Paříži je délka opery přesně stanovena, a toto pravidlo nelze porušit. Představení nesmí trvat déle než do půlnoci, protože poslední vlaky do předměstí a přilehlých oblastí odjíždějí v 0.35. Okamžik, v němž se opona zvedá, nesmí být rovněž uspíšen, protože není možné po návštěvnících opery chtít, aby spěchali se svou večeří. Všechny tyto úvahy nebo spíše tlaky, jestliže ne přímo otrocké podmínky, nutí skladatele, aby partituru o čtvrthodiny zkrátil. Nejtěžší přitom je, jak má být opery zkrácena. Všechno je přesně vypočítáno na stupňování scénického efektu a na požadavky hudebního dramatu. Duet mezi Sassovou a Guéymardovou, tedy mezi španělskou královnou a princeznou z Eboli, se již stal obětí zkracování. Co je ještě možno vyškrtnout, když se to nemá udělat metodou ‘jeden takt tady – jeden zase tam’! Nyní, zatím co píši tyto řádky, věnuje se Verdi právě tomuto nevděčnému úkolu. Jaká smutná nezbytnost, která obětuje harmonický celek díla takovýmto banálním podmínkám. Jak je možné zkrátit čtvrt hodinu hudby, zvláště v opeře, k jejímž přednostem patří rychlost toku děje? Verdi nemá zálibu v opakování týchž frází, jak to dělali dřívější skladatelé a rovněž mnoho jeho současníků. Protože se nechává vést především dramatickým dějem, věnuje mu zvláštní pozornost a neprotahuje jej do délky stereotypními triky, které používá mnoho skladatelů: neobětuje dramatickou věrohodnost pomíjivým hudebním efektům.“ Verdi tedy operu zkrátil vypuštěním preludia k prvnímu jednání, části duetu Filipa a Rodriga v druhém jednání, duetů Filipa a Carlose a duetu Alžběty a Eboli ve čtvrtém jednání.
K dlouho připravované premiéře došlo 11. března 1867 v Théâtre Impérial de l’Opéra v Salle Le Peletier. V hlavních rolích vystoupili: Louis-Henri Obin (Filip II.), Marie-Constance Sass (Alžběta z Valois), Jean Morère (Don Carlos), Jean-Baptiste Faure (Rodrigo), Pauline Guéymard-Lauters (Eboli), Joseph David (Velký inkvizitor), Armand Castelmary (Mnich), Leonia Levielly (Tebald). Dirigentem byl Francois-Georges Hainl, sbormistry byli Léo Delibes a Victor Massé, scénu vytvořili Charles Cambon, Philippe Chaperon, Edouard Despléchin, Jean-Baptiste Lavastre, Auguste Rubé a Joseph Thierry, kostýmy Alfred Albert, choreografii vytvořil ředitel Baletu pařížské Opery Lucien Petipa. Nová opera byla přijata bez většího nadšení, ale o neúspěchu se také mluvit nedá, protože bylo provedeno 43 repríz.
Opera Národního divadla uvádí pozdější Verdiho čtyřaktovou verzi díla, poprvé uvedenou v milánské La Scale v roce 1884. Revize díla přinesla kvůli překladu do italštiny drobnou změnu v názvu, místo Don Carlos se u tohoto znění začalo užívat Don Carlo.
Giuseppe Verdi:
Don Carlo
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Režie: Manfred Schweigkofler
Scéna: Walter Schütze
Kostýmy: Heidi Wikar
Choreografie: Lotta Kuusisto a Olga Kyndlová
Sbormistr: Blanka Juhaňáková
Orchestr a sbor Státní opery
(koprodukce Národní divadlo Praha – Suomen Kansallisooppera Helsinki)
Premiéra: 28. a 31. března 2013 Státní opera Praha
Filippo ll. – Štefan Kocán / Peter Mikuláš / Jiří Sulženko
Don Carlo – Michal Lehotský / Marcelo Puente
Rodrígo – Jiří Brückler / Miguelangelo Cavalcanti / Vladimír Chmelo
Elisabetta di Valois – Anda-Louise Bogza / Dana Burešová / Adriana Kohútková
Eboli – Monika Fabianová / Eva Urbanová
ll Grande lnquisitore – Oleg Korotkov / Zdeněk Plech / Luděk Vele
Un frate – Miloš Horák / Zdeněk Plech
ll Conte di Lerma / Araldo – Václav Lemberk / Radek Prügl / Martin Šrejma
Tebaldo – Erika Jarkovská / Jana Horáková Levicová
Voce dal cielo- Jana Sibera / Yukiko Šrejmová Kinjo
Autor je dramaturgem Opery Národního divadla v Praze
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
