Česká filharmonie oslnila premiérami Jiřího Temla a Richarda Blackforda

Jiří Teml: Labyrint paměti

K devadesátým narozeninám skladatele Jiřího Temla připravila Česká filharmonie premiéru jeho symfonického obrazu Labyrint paměti. Provedení nového díla potvrdilo prestižní postavení tohoto autora v české hudbě. Výlučná pozice, které Jiří Teml na domácí soudobé kompoziční scéně požívá, je vybudována jeho poctivou kompoziční prací vyjádřenou množstvím skladeb, jež si přirozenou cestou díky svému hudebnímu kouzlu prorazily cestu na hudební pódia. Jiří Teml vždy projevuje živý zájem o domácí tvorbu, často sedává v poloprázdných sálech Dnů soudobé hudby a s velkým zájmem sleduje práce svých přátel a kolegů z různých částí naší vlasti, přestože by spíše mohl svůj um plnými hrstmi rozdávat. Bylo by nejvýše záhodno, aby na židle koncertů české či světové soudobé vážné hudby vedle něj usedli studenti, pedagogové a také mnozí kolegové. Valná většina z nich však chodí výlučně jen na svá vlastní provedení a jiná je nezajímají. A tak na premiéře Temlovy skladby byli opět všichni jiní než česká skladatelská veřejnost a studující mládež. Kdo tento stav vyléčí, nevím. Jisté je, že řešení je v nedohlednu.

Skladba Labyrint paměti Jiřího Temla odráží paměťové procesy, kdy jakoby v mlhovině vysvítá objekt, věc či příběh, aby v postupné krystalizaci získal pevný obrys. Výsledek nemusí vždy kopírovat realitu minulého, to však neubírá na ostrosti vykreslení představy. Jiří Teml si v práci dramaturga plzeňské a pražské státní rozhlasové stanice vycvičil paměť sluchovou, která byla sycena i bohatým samostudiem hudby všech etap a žánrů. S paměťovými stopami publika počítá i ve své nové skladbě a klade mu bezděky poslechové otázky, na jaká stylová či osobnostní tvůrčí specifika vlastně navazuje. Poslech Temlovy skladby vám nakonec přinese uklidňující odpověď, že je krásná a že je to vlastně jedno, jestli jste v hloubání ve svých virtuálních poslechových knihovnách rychle nic nenašli. Ona je totiž Temlova skladba úžasná jen tak, bez intelektuálních myšlenkových eskapád. Počíná ze stylizované aleatoriky ušlechtilých zvuků bicích, doladěných i nedoladěných, vždy však v nebolestivých průřezech, aby její tvar zpevněl do jímavých či capricciosních romancí. Je to vlastně vygradované rondo, kdy se střídá mlhovina náladových oparů a pevnost homofonních odstavců. Jednotlivé díly přinášejí vždy moderní zvuk a velmi promyšlenou práci s rytmem, barvou a melodicko-harmonickým materiálem. Závěr skladby je tvořen názvuky starých hymnů vyšňořených do prázdných kvint, tak, jak to měli rádi Kabeláčovi žáci, především jejich plzeňská skupina sdružená v rozhlase (Zdeněk Lukáš, Jan Slimáček, Jan Málek a též jejich nerozlučný přítel Jaroslav Krček). Jim asi tato hudební ilustrace patří. Skladba Labyrint paměti je stejně ušlechtilá, jako se vždy choval Jiří Teml k českému hudebnímu prostředí. Labyrint paměti vyznívá do stupnic, jejich závěrečným tónem však není osmým stupněm po sedmém, uhýbá do klastrových skvrn, jako by naznačoval, kolik zajímavých tvůrčích detailů lze v české soudobé hudbě očekávat. Jen jí věřit. Bravo, Jiří! Provedení premiéry Českou filharmonií zachytilo všechny nakomponované hudební idiomy, bylo ve všech etapách souhry i polyfonie ujednocené, v quasi aleatorických částech dostatečně improvizující. Tomáš Netopil realizoval pevný řád ve struktuře. Skladba tedy tímto počinem dostala zelenou ke svému dalšímu životu.

Richard Blackford: Koncert pro violoncello a orchestr „Zrození ráje“

Violoncellový koncert Zrození ráje britského skladatele Richarda Blackforda byl dramaturgicky citlivě vybraným dílem, navazujícím na moderní jazyk Jiřího Temla. Též zde byl znát svébytný, přesvědčivý, a přitom sdělný moderní rukopis autora, též u provedení této skladby šlo o světovou premiéru. Violoncellového partu se chopila s neopakovatelnou energií charismatická americká violoncellistka Alisa Weilerstein. Blackfordovo dílo má svůj název odvozen z dojemného příběhu malého městečka Paradise v oblasti Sierra Nevada, jež bylo po sérii požárů v roce 2018 obnoveno za přispění obětavé práce všech občanů. Richard Blackford poznamenává: „Obnova tohoto města je dojemným důkazem lidské odolnosti, laskavosti a sounáležitosti. Je to příběh o společenství, aby se sjednotilo, aby se zotavilo z katastrofy.“ Možná, že ani autor v době komponování díla netušil, jak nadčasová a globální budou jeho slova v dnešní době. První věta nového violoncellového koncertu s názvem Ďábelské vichry v Santa Fe evokuje hrůznou sílu větrných smrští, které přispěly k sérii ničivých požárů v Kalifornii. Druhá věta Plač, spálená země přináší moderní lamentaci nad zničenými krajinami Kalifornie, Austrálie, Indie či Řecka. Třetí část Rým a rytmus deště má svůj původ v autorově pozorování radosti indických dětí za monzunových dešťů. Jejich radost se bohužel změní v návaly hrůzy z ničivých povodní. Závěrečná část Zrození ráje vypráví příběh občanů Paradise. Vznikl tak poutavý koncertantní cyklus, jenž končí v duchu mimohudebního programu ve smírném rozuzlení hudební zápletky. Blackfordova hudba má v této skladbě silný emocionální podtext. Autor pracuje s hlubokými kontrasty mezi větami i v rámci jejich stavby. Pro vyjádření svých hudebních idejí využívá konvencionalizované melodické i harmonické prostředky, jejich konkrétní konstelace je však neotřelá a svěží. Například stupnicové melodické tvary se zastaví, přeznívají a vytvoří mnohozvuk. To je v klasicko-romantické řeči vyloučeno. Buď jak buď, zvolený rezervoár kompozičních výrazových prostředků navazoval kontakt s posluchačem, a ten se ještě s pomocí mimohudebních představ ve skladbě dobře orientoval. Přiznám se, že mi trochu vadilo poněkud schématické využití zvětšeného kvintakordu v modulačních pasážích a jejich časté aplikace v hudebním průběhu, ale v převaze hudebních atraktivit to není podstatné.

Hlavní roli v provedení skladby sehrála sólová violoncellistka Alisa Weilerstein. Nejsem asi úplně objektivní, ale mám pro tuto umělkyni slabost od té doby, co jsem ji slyšel poprvé zahrát sólový part v Rokokových variacích pro violoncello a orchestr od Petra Iljiče Čajkovského. Naprosto mě tehdy elektrizovala svým eruptivním muzikantstvím, realizujícím technické i lyrické pasáže výrazovou silou, která spaluje vše, co se jí postaví do cesty. První větu nového Blackfordova koncertu, běsnění živlů, ovládla ohnivým tempem prstové a smyčcové techniky, uvedená schopnost našla poté své uplatnění v „deštivé“ větě třetí. Zpěv jejího nástroje ve všech polohách pak dominoval v rozlehlých lyrických pasážích v roztodivných výrazových odstínech. Violoncellistka Alisa Weilerstein opět oslnila. Česká filharmonie jí byla spolehlivým partnerem, nikde její hru nekryla a dobarvovala zvuk její kreace. Instrumentace orchestru měla své svébytné kouzlo například v úvodu třetí věty s bicími nástroji, avšak i v mnoha dalších nástrojových sestavách. Pod taktovkou Tomáše Netopila zaznamenalo dílo nebývalý ohlas. Alisa Weilerstein po nadšeném potlesku přidávala jednu z částí Bachovy svity pro sólové violoncello.

Claude Debussy: Moře

Večer soudobé hudby pokračoval neméně odvážným dílem, jež svými hudebními idejemi má co říci i k dnešku. Debussyho Moře, tři symfonické skici, mělo sice premiéru v roce 1905, ale mohou se z něj i dnes učit mnozí, kteří v komerční hudbě ohlupují své posluchače zvukovými sestavami pohybujícími se stále na jednom místě, bez pohybu center vpřed. Debussyho cyklus je neuvěřitelně pestrý nejenom barvami impresionistické hudební palety, ale i rytmickými a harmonicko-melodickými zvraty. Je to opus ikonický svojí drobnokresbou i makrostrukturou. Je prověrkou interpretační ušlechtilosti a technické dovednosti každého hráče symfonického tělesa, pro dirigenta pak představuje nemalý úkol, jak z malých ploch vytvořit přesvědčivý celek. Tomáš Netopil se ke kompozici postavil se zkušenostmi znalce francouzské hudby. Pod jeho vedením zazněla v jednotě i pregnantním zvuku. Probíráme-li se různými nahrávkami, zjistíme, že někteří dirigenti více akcentují éteričnost symfonických barev, jiní pak prezentují konkréta jednotlivých vrstev. Tomáš Netopil byl při interpretaci skladby více příznivcem transparentní sluchové diferencovatelnosti jednotlivých linií. Vznikla tak plastická zvuková verze, která našla mezi posluchači ve zcela zaplněné Dvořákově síni neskrývané sympatie.

Česká filharmonie • Alisa Weilerstein
5. února 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Jiří Teml: Labyrint paměti (světová premiéra)
Richard Blackford: Koncert pro violoncello a orchestr „The Recovery of Paradise“ (světová premiéra)
Claude Debussy: Moře

Účinkující
Alisa Weilerstein – violoncello
Česká filharmonie
Tomáš Netopil – dirigent