Přerušování skladby neubralo na kvalitách interpretace Janáčkova tria

Další položkou letošní sezóny Českého spolku pro komorní hudbu se stalo matiné Janáčkova tria, které proběhlo v Sále Martinů pražské HAMU 17. února 2024. Soubor hrál ve složení Irena Jakubcová – housle, Jan Keller – violoncello a Markéta Janáčková – klavír.
Janáčkovo trio (zdroj Česká filharmonie)
Janáčkovo trio (zdroj Česká filharmonie)

Do programu koncertu byly vybrány skladby Bohuslava Martinů a Johannese Brahmse. Obohatila jej také recitace Jana Přeučila. V první polovině koncertu přednesl kromě veršů Jaroslava Vrchlického především výňatky z dopisů Bohuslava Martinů Vítězslavě Kaprálové. Matiné se setkalo s velkým zájmem veřejnosti. Publikum si po skvělém výkonu Janáčkova tria vyžádalo přídavek a soubor jeho přání vyslyšel.

Janáčkovo trio je souborem velmi kvalitních hráčů, kteří vedle své velké technické i výrazové kompetence mají výtečný cit pro interpretaci komorní literatury. Z provedení všech skladeb současně vyzařovala velká péče o přípravu koncertního výkonu, perfekcionismus v souhře i v jednotě frázování, také však osobní angažmá všech protagonistů.

Dramaturgie matiné konfrontovala hudebníky s nestandardní situací, kdy v první polovině akce do interpretace pěti kratších vět cyklické skladby Bohuslava Martinů Bergerettes byly vkládány poměrně rozsáhlé recitační vstupy, což přinášelo nepřirozené skokové změny pro činnost jemné motoriky rukou, stejně tak nepřirozené mezery v hráčské koncentraci pracující za normálních okolností na větších časových plochách.

Nenechme se mýlit, nebyl to literárně-hudební pořad, kdy hudba do určité míry nezávazně vyplňuje mezery v umělecké deklamaci. Zde šlo hlavně o hudbu a její stoprocentní realizaci. Soubor i za takto změněných podmínek podal vynikající a zanícený výkon. Nebudu hodnotit vystoupení herce Jana Přeučila. Omezím se pouze na konstatování, že se ve své umělecké deklamaci věnoval především láskyplným dopisům Bohuslava Martinů Vítězslavě Kaprálové, v závěru pak vzpomínce Bohuslava Martinů na mladou skladatelku, která zemřela v roce 1940. Uvedená skladba vznikla v roce 1939 a texty se k ní časově přibližovaly.

Termín bergerette označoval původně francouzské písně s pastorální či milostnou tematikou. Historicky představovaly bergerette typ ustálené světské formy 15. století v poezii i hudbě, která vykazovala rysy trojdílnosti s návratem. Ve dvacátém století mohl být model bergerette využíván jen ve formě, stejně jako mnoho jiných historických žánrů. Obsah moderního zpracování mohl dostat odstín, jenž se již silně vzdaloval od původního zaměření žánru. Vzpomeňme si jen na madrigaly či ricercary Bohuslava Martinů.

Janáčkovo trio svým strhujícím výkonem ukázalo, že cyklus Bergerettes přináší hravou a pozitivní hudbu Martinů jen zdánlivě a že atmosféra války je patrná i v této kompozici. Za hravými giocosi odhalilo provedení temná zákoutí, stejně tak najednou zabolelo i zpěvné Andantino. Poslední věta má s písňovým původem cyklu již pramálo společného. Svojí naléhavostí a expresí podnítila vzpomínku posluchačů na náladu začátku dětské, avšak sociálně apelativní opery Kominíček Benjamina Brittena. Obsahového dobarvení skladby Bohuslava Martinů docílil soubor posílením naléhavosti zpěvných linií (Irena Jakubcová v první větě), záměrným dynamickým zvýrazněním některých harmonických spojů (Markéta Janáčková ve třetí větě) či robustností basového hlasu ve větě závěrečné (Jan Keller).

Chtěl bych se ještě pozastavit nad faktem, že průběh cyklické skladby Bergerettes Bohuslava Martinů byl přerušován, do mezer byly vloženy recitační vstupy. Nepokládám to za malichernost, protože jde o zásah do původního záměru skladatele. Z hlediska druhu cyklu, který klavírní trio Bergerettes představuje, k tomu nemělo dojít. Existují totiž různé druhy cyklických forem a jen ty nejuvolněnější umožňují samostatný život jednotlivých částí. To znamená, že ztráta kontextu z cyklu pro ně nehraje roli. Případ Bergerettes to rozhodně není. Jde o svitu, kde je řazení vět dramaturgicky plánováno. Počítá s působností nakomponovaných kontrastů mezi větami, tedy s dopadem takzvaných myšlenek relačních (vztahových). Jde o cyklus v užším slova smyslu, kde významnou hodnotu přináší též dramaturgie celku. Ta však byla recitací přetrhána. Škoda, že mluvní vstupy neproběhly až po odeznění celé skladby. Tím by její koncíznost nebyla narušena.

Po přestávce zazněl stejně závažný opus Johannese Brahmse Klavírní trio č. 1 H dur. Janáčkovo trio zvolilo pro svoje provedení výrazně přepracovanou verzi skladby z autorova mládí. Za ilustrující fakta lze považovat, že původní varianta vznikla v roce 1854 a přepracovaná až o třicet sedm let později. Jde tedy o zralou strukturu aplikovanou na témata mladého skladatele. Po zásazích zralého tvůrce vzniklo okouzlující, rapsodicky laděné dílo.

Brahms zde zpracovává rozevlátá, až heroická témata, též však horoucí témata milostná. Ani jeden typ z uvedených témat však v dalších vrcholných skladbách již nehledá. Janáčkovo trio v této skladbě rozvinulo romantickou interpretaci do výrazové šíře. Obsahově výmluvně působila barevná pianissima v klavíru Markéty Janáčkové. Ta byla zapojena do několika vět. Na velkém prostoru pak probíhala evoluce myšlenek pro housle a violoncello v oktávovém unisonu za doprovodu klavírní figurace či samostatného klavírního protihlasu.

Typický formát instrumentace romantických trií byl realizován Irenou Jakubcovou a Janem Kellerem ve vysoké kvalitě, především s ohledem na společnou strategii ladění a na celkové dynamické dávkování nástrojů. Docházelo tedy k přesvědčivé symbióze. Ve volné větě pak svá zpěvná sóla představili samostatně s vysokou intenzitou i jednotliví hráči. Vedli spolu poté i plastický dialog. Skladbu soubor zakončil ve zvukově hutném finále. Brahms ve své nové verzi posílil její formovou jednotu. Ta zaujala dokonce i Arnolda Schönberga.

Výkon Janáčkova tria si na konci matiné vysloužil bouřlivé ovace publika. Posluchači velmi ocenili delší přídavek. Trio zahrálo první větu z Klavírního tria č. 4 „ Dumky“ od Antonína Dvořáka. Zde soubor rozezněl pronikavou údernost patetické úvodní hudby i ohnivou interpretaci v rychlých částech. Skladbu též efektně zakončil. Svůj podíl na oslnivém provedení slavného „hitu“ přinesli rovným dílem všichni členové souboru. Koncert tak získal přesvědčivou tečku. Obecenstvo se pak se s Janáčkovým triem loučilo upřímnými ovacemi.

Český spolek pro komorní hudbu • Janáčkovo trio
17. února 2024, 10:30 hodin
Sál Martinů HAMU

Program
Bohuslav Martinů: Bergerettes, klavírní trio, H 275
Johannes Brahms: Klavírní trio č. 1 H dur, op. 8

Účinkující
Janáčkovo trio
Jan Přeučil – recitace

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
4.5 2 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments