Poutavý program byl sestaven opravdu reprezentativně: na úvod zazněla Sinfonietta La Jolla Bohuslava Martinů, následoval Koncert pro housle a orchestr Samuela Barbera a po přestávce jedna z nejslavnějších symfonií světa – Beethovenova Pátá.
Od prvních tónů byla cítit naprostá koncentrace celého orchestru, který opravdu dokonale cítí se svým šéfdirigentem. Barevná vyváženost úvodu první věty Sinfonietty La Jolla s precizně probleskujícími akcenty dechů vyústila v přesvědčivý nástup hlavního tématu, v jehož vyznění se perfektně snoubila nesentimentální přesnost synkop s vláčnou zpěvností smyčců. Skvělé kontrasty, gradace a proměny nálad nedaly posluchačům ani na okamžik polevit v pozornosti.
Sinfonietta La Jolla Bohuslava Martinů bývá často prezentována jako příležitostná, na objednávku vzniklá skladba odlehčeného neoklasického charakteru – mistrovsky ztvárněná, avšak bez hlubšího obsahového záměru. Nápadná příbuznost první věty s tématy autorovy 4. a 5. symfonie, jdoucí téměř na hranu autocitátů, naznačuje však něco jiného: jako by zde Martinů využil příležitostné objednávky k bilancování a tříbení dříve vyslovených myšlenek před novým tvůrčím vzepětím (však také již rok nato započal s prací na Symfonických fantasiích – jednom z absolutních vrcholů světové symfonické tvorby).
Druhá věta úvodními akordy vzdáleně naznačuje příbuznost s Dvojkoncertem pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, ale brzy se rozvine do elegantně zpěvné, vtipně rytmicky „kulhající“, takřka valčíkové nálady. Jenže pak postupně začne narůstat dramatický tlak, který už naznačenou spřízněnost s Dvojkoncertem nemůže zapřít. Orchestru se opět podařilo toto napětí znamenitě vybudovat. Nesnadné úlohy na pomezí sólistického a zároveň ukázněně komorního partu klavíru se v průběhu celé skladby skvěle zhostil Stanislav Gallin. Jeho výkon dokonale zapadal do celkově znamenité barevné vyváženosti orchestru.
Třetí věta Sinfonietty začíná nejodlehčeněji jak ve smyslu charakteru hudby, tak i v absencí znatelných autorských reminiscencí. Před závěrem však přichází překvapení: lehce a radostně běžící tep skladby najednou ústí do pomalého, zpěvného úseku, jehož melodika patří k těm „nejčeštějším“ projevům v hudbě Martinů. Autor zde nadobro odkládá masku, pod kterou své myšlenky v předchozích dvou větách trochu skrývá. Orchestr se zde rozezpíval bez přehnaného sentimentu, ale přesto s upřímnou vřelostí. Emmanuel Villaume zjevně dokonale pochopil autorovu výpověď a neokázalým, ale citlivým přístupem odkryl skutečnou hloubku díla.
Houslista Blake Pouliot si umí získat sympatie publika už svým vstupem na pódium: z celé jeho osobnosti vyzařuje pocit, že hudba jej zkrátka nesmírně baví.
Barberův Houslový koncert není snadno uchopitelným dílem. Jeho hudební řeč je sice v zásadě velmi tradiční co do melodiky a harmonie, ale stavba dvou prvních vět vyžaduje promyšlený přístup. Ačkoli je první věta pojmenována Allegro, převažuje v ní pomalé tempo. Hravé synkopované téma se objevuje až dlouho po úvodu. Rozmáchlý gradační oblouk této věty, gradující uprostřed do vyloženě patetických náladových poloh, pak právě toto téma nechává postupně dohasínat. Sólové housle sice nastupují bezprostředně od počátku, ale téměř nikde se v této větě neuplatní vyloženě virtuosně: jejich úloha tkví po celou dobu především v expresivním výrazu.
Krásně nosný tón Pouliotových stradivárek se dokonale uplatnil i díky vynikající vyváženosti orchestru: Emmanuel Villaume opět dokazoval svou citlivost pro barvu, dynamiku i neomylnou souhru, ačkoli sólista chvílemi přednášel svůj part s velkou uvolněností. Mezi krásné momenty závěru první věty patřil dialog houslí s hobojem, ale skutečně hvězdné chvíle hobojisty Jana Součka přišly s rozsáhlými sóly ve větě druhé. Stejně tak je nutno pochválit sóla klarinetu a lesního rohu. Tempově se druhá věta Barberova koncertu od té první příliš neliší. Přináší sice kontrast v jiných rovinách, ale udržet tah těchto dvou vět za sebou není snadné. Dokonale čistá hra sólisty se opět uplatňovala ve všech polohách od zářivých výšek až po temný a sytý spodní rejstřík. Patetické vzepětí před závěrem věty vybičovalo výraz na maximum, aby se poté zvuk takřka vytratil.
Třetí věta může vzbudit nejednoznačný pocit: na jednu stranu přináší konečně opravdu vítaný kontrast, na druhou stranu však působí skoro jako náhlý, ne zcela organický „skok jinam“. Svou stručností, logicky danou takřka nepolevující smrští rychlého pohybu, může oproti rozlehlým předchozím větám budit bezmála pocit pouhého virtuosního přídavku: ovšem virtuosního v té nejnáročnější možné podobě! Technická bravura s jednoznačným zápalem sólisty dovedla skladbu do skvělé tečky a výkřiky „bravo“ byly zcela na místě. Blake Pouliot se pak odvděčil publiku nenuceně půvabným přednesem Bachovy sólové Gavotty.
Po přestávce přišla na řadu Beethovenova 5. symfonie, zvaná „Osudová“.
Razantní nástup v plném zvuku sršel energií. Možná se celý orchestr nechal ostrým tempem trochu unést, a tak po nástupu zpěvného vedlejšího tématu, kdy se vstupní „osudový“ motiv promění na ostinátní pozadí, nezněly tvrdošíjně opakované tři tóny dostatečně zřetelně, avšak ihned při opakování exposice již i tento detail dirigent pečlivě kontroloval a ostinátní figury správně „ťukaly“. Energický a strhující ráz věty provázely krásné dynamické odstíny, zejména přesně odlišené rozdíly mezi forte a fortissimem. Plný, až opulentní zvuk orchestru přitom nikdy nepřekročil správnou míru.
Druhá věta zaujala jasnou výstavbou: dvě témata, která se v jednotlivých variacích střídají, tvořila „jednotu v rozmanitosti“, podpořenou kultivovaným zvukem ve všech složkách orchestru.
Třetí věta (Scherzo) začala opět s energickým nábojem, i když první takty jsou tlumené a záměrně tempově přerývané. Návrat pozměněného, ale okamžitě rozpoznatelného „osudového tématu“ z prvé věty nechal Villaume lesní rohy doslova „vypálit“ s drtivou razancí. Střední díl Scherza s náročnými běhy kontrabasů a violoncel přednesl orchestr s bravurní zřetelností, obměněný návrat prvního dílu v tlumeném pizzicatu pak působil zdrženlivě a tajemně.
Znamenitě tak připravil triumfální vstup 4. věty, v níž se přidávají další nástroje a zvuk orchestru se tak stává ještě plnější. I při výrazově nejvypjatějších momentech však zůstával skvěle vyvážený zvuk žesťů perfektně pod kontrolou. Geniální Beethovenův koncepční tah – totiž poslední ztišená reminiscence „osudového tématu“ – dirigent plně vystihl a triumfální závěr celé symfonie právem publikum nadchl. Prague Philharmonia se svým šéfem Emmanuelem Villaumem tak zahájila novou sezónu výkonem světové úrovně.
Martinů. Barber. Beethoven
4. září 2026, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha
Program
Bohuslav Martinů: Sinfonietta La Jolla pro komorní orchestr a klavír, H 328
Samuel Barber: Koncert pro housle a orchestr, op. 14
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5 c moll, op. 67 – „Osudová“
Účinkující
Blake Pouliot – housle
Stanislav Gallin – klavír
Emmanuel Villaume – dirigent
