Za roky pořádání prošla soutěž několika změnami. V průběhu devadesátých let se finále účastnilo až osmnáct reprezentantů nejrůznějších evropských zemí, ročník 1989 dělil své vítěze do kategorií klasický balet a současný tanec (zde vyhrála budoucí étoile Pařížské Opery Agnès Letestu), v roce 2003 byla udělena výjimečná cena mladé poroty, kterou získalo české duo Monika Hejduková s Viktorem Konvalinkou. Z vítězů, kterým se na úspěch podařilo navázat v profesním životě, jmenujme dále například Nikolaje Hübbeho (vítěz ročníku 1987, bývalý sólista Královského dánského baletu a jeho současný umělecký šéf), Zenaidu Yanowsky (vítězka ročníku 1993, do roku 2017 1. sólistka Královského baletu v Lodnýně) či Holanďanku Milou Nuyens (vítězka ročníku 2005, působí v souboru Dánského tanečního divadla).
Letošního 15. ročníku se účastnilo pouze osm tanečnic a tanečníků (oproti deseti v roce 2015), kteří se před trojčlennou porotou, již tvořili izraelský choreograf Itzik Galili, finsko-italská choreografka a tanečnice Ambra Succi a česká primabalerína Daria Klimentová, ukázali jak v sólové variaci, tak ve společném tanci, pro nějž byli rozděleni do dvou skupin. Choreografii speciálně pro tuto příležitost na instrumentální, až filmově působící kompozici Kryštofa Marka vytvořil Petr Zuska a využil v ní plně toho, co umí nejlépe. Roztančil nejen prostor v muzikálním kvartetu, v němž mladé taneční naděje musely prokázat talent pro technickou práci s partnerem i schopnost navázat emocionální pouto mezi sebou. A ačkoli měli na přípravu a zkoušky pouhé čtyři dny, vedli si bez jediného zaváhání velice dobře.
Finálovým večerem, který živě přenášela Česká televize na svém kanálu ČT Art, provázel již podruhé Libor Bouček, tentokrát spolu s tanečnicí a choreografkou známou především z komerční scény Angeé Svobodovou, která zpovídala tanečníky v zákulisí hned po jejich vystoupení.
Jednoznačným pozitivem celého programu byla vyrovnanost a taneční i technická jistota soutěžících, kteří, byť stojí na samotném startu profesionální kariéry, dovedli druhdy předvést poměrně velmi vyspělé výkony. K diskuzi je pak nevyrovnanost choreografií sólových čísel. Uvědomíme-li si, že každý tanečník má k prezentaci slabé dvě minuty, choreografie bez jasného názoru, nápadu, či sdělení svému interpretovi hází pod nohy nemalé klacky. S takovými problémy se potýkala například hned úvodní These days v podání norské reprezentantky Anny Louise Amundsen, jež situaci zachraňovala svým výrazem a – snad přece jen trochu nadbytečnými – akrobatickými prvky. V případě dynamicky zcela plochého a emočně inertního sóla Esquiva nepomohla ani radostně roztančená Raquel Fidalgo.
V první polovině večera se ve svém jemně lyrickém sóle Desde Otello představil ještě německý tanečník Danila Kapustin a Malťanka Denise Buttigieg s choreografií Q.W. Výrazně rytmické sólo plné psychoticky nervní atmosféry a nezvykle lomených linií patřilo k nejosobitějšímu a nejzajímavějšímu, co finále přineslo, a svou interpretku alespoň v mých očích posunulo k závěrečnému duelu, v němž se měli utkat dva vybraní tanečníci o titul nejlepšího.
Druhou čtveřici tvořili dva chlapci a dvě dívky. Švédsko zastupoval Christoffer Collins, který ve svém medailonku působil bezprostředně extrovertním dojmem, ve svém Solo-X ovšem postrádal jiskru, jež by se od člověka, který chtěl být v dětství Spidermanem, tak nějak očekávala. Druhým mužským zástupcem byl český student Tanečního centra Praha Michal Vach, jenž zatančil choreografii Monologue, na jejíž tvorbě se podílel spolu s Lenkou Halašovou. Darie Klimentové v jeho prezentaci chyběla větší dynamika a osobnost, s čímž za sebe nemohu zcela souhlasit. Číslo mladého Čecha patřilo bezesporu k tomu lepšímu, co bylo během finálového klání k vidění, a tanečník na sebe může být po právu hrdý (ostatně v tak mladém věku se málokdy vidí absolutní rozsahy dolních končetin, které má jedinec skutečně pod kontrolou včetně nevychýlených boků a jejichž užití nepůsobí naprosto samoúčelně).
Dívčí část druhé skupiny zastupovaly reprezentantky Polska a Slovinska, které porota vybrala i pro závěrečný duel takříkajíc o všechno.
Polka Paulina Bidzińska jako jediná tančila ve špičkách a v choreografii Jacka Przybytowitze La certa s doprovodem árie Antonia Vivaldiho plně využila svých klasicky elegantních linií, silné techniky, vyspělého projevu a taneční sebejistoty. Byly to pak přesně tyto kvality, které jí přinesly konečné vítězství, cenu z rukou Petra Zusky a šek v hodnotě sedm tisíc eur.
Jako druhá se umístila Slovinka Patricija Crnkovič, devatenáctiletá tanečnice, která se Eurovizní soutěže účastnila již podruhé (poprvé to bylo roku 2013). Pro tento ročník si připravila vlastní sólovou choreografii s názvem Desintegration, jež byla svou křehce dojemnou citlivostí, hloubkou a upřímností charismatické interpretace naprosto mimořádným zážitkem.
Vítězka Paulina Bidzińska je v pořadí již druhou Polkou, která Eurovizní soutěž mladých tanečníků vyhrála. Před dvěma lety v Plzni to byla její krajanka Viktoria Nowak, jež si získala porotu atmosférickou choreografií Piece in Old Style rovněž s dílky Przybytowitze.
Během tiskové konference bylo s humorem naznačeno, že polským zástupcům by se mohlo líbit, kdyby se i budoucí ročníky této soutěže konaly v České republice, přinesla-li jim tato v posledních letech tolik úspěchu. Ať už se ovšem finále za dva roky bude konat kdekoli, zdá se, že v Polsku určitý recept vymysleli sami. Klasicky školená tanečnice, špičky, Jacek Przybytowitz… Snad jen pozor na nenápadně se vtírající pocit instantnosti a vykalkulovanosti, který se mi už letos objevil někde vzadu v mysli.
Eurovision Young Dancers 2017
Porota: Itzik Galili, Daria Klimentová, Ambra Succi
Účastníci: Anna Louise Amundsen, Denise Buttigieg, Paulina Bidzińska, Christoffer Collins, Patricija Crnkovič, Raquel Fidalgo, Danila Kapustin, Michal Vach
16. prosince 2017 Kongresové centrum Praha
