Přesvědčivý začátek pražské sezony

Zápisník Jindřicha Bálka (92)

Stalo se už pravidlem, že pražská sezona začíná Dvořákovou Prahou, přesto bychom neměli přehlédnout, s čím pak vstupují jednotliví stálí pořadatelé. Dvořákova Praha nabídla takovou světovou sezonu v malém – dirigenty od nejstarší generace po skoro nejmladší, sólisty, kteří budí zájem a zvědavost – a programovou jistotu s Antonínem Dvořákem. K tomu velmi pestrou komorní řadu. Přesto je pak příjemné se začít v sálech znovu potkávat se stálými návštěvníky koncertů, které nepřilákalo ani tolik festivalové haló jako prostě dlouholetý vztah k hudbě. A naopak Dvořákova Praha by mohla možná trochu myslet na to, že stojí před všemi pořadateli na začátku sezony, nerozbíhat se do šíře a občas naplánovat i něco v součinnosti s nimi, nejen s Českou filharmonií.

Všem pořadatelům se navíc letos povedlo začít něčím výrazným a všichni se chtěli představit se svými šéfy v plné kondici. Vedle České filharmonie, která dovede vždy získat největší pozornost, rozhodně stálo za to vypravit se na další otvírací koncerty. Rád bych v té souvislosti zmínil dva – Český národní symfonický orchestr a PKF.

Český národní symfonický orchestr s Liborem Peškem minulé úterý nabídl program slavnostní i atraktivní. Začal předehrou k Libuši, ze které znají všichni obvykle jenom prezidentskou fanfáru a musí být překvapeni, jak působivá, jemná, lyrická, a přitom vznešená hudba po fanfárách následuje. Vše se neslo v pomalém temporytmu a s přirozenou gradací od začátku do konce. Vida, jak se dá koncert začít originálně a přitom něčím dosti známým.Ivo Kahánek posléze hrál Čajkovského Klavírní koncert b moll – ten je podobný předehře k Libuši právě v tom, že všichni bezpečně znají prvních několik desítek taktů a následující, opět spíše lyrická než virtuózní hudba, si musí svou pozornost teprve získat. Kahánkovo provedení právě ty lyrické momenty podtrhlo.

Vrcholem programu ovšem byla Janáčkova Sinfonietta, a to díky neotřelému a přitom naprosto logickému pojetí. Dvaaosmdesátiletý Libor Pešek opět podtrhl slavnostní ráz, ale celé provedení se neslo v duchu klidného spočinutí a ohlédnutí za bohatě prožitým životem. Janáček se častěji dává v pojetí dravém a vášnivém, tohle provedení naopak zaujalo smiřujícím klidem a velkou vnitřní radostí. Přitom vyzní všechna drobná sóla a instrumentační nápady. I Peškova starší anglická nahrávka Sinfonietty zaujme velkou mírou romantismu, jaký najdeme u Suka nebo Dvořáka. I když ve stručnější podobě. A po letech se z noblesního a překvapivě citového provedení středních částí nic neztratilo. Kromě fanfár není v Sinfoniettě opravdu nic vojenského… Orchestr mile překvapil i čistotou zvuku.

PKF-Prague Philharmonia začala svou sezonu mnohem později než SOČR či FOK a také o dva dny později než Česká filharmonie. Jejich program s novým šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem splnil všechna očekávání. Na úvod elegantní Náhrobek Couperinův od Ravela se všemi francouzskými finesami a barevnými sóly. Po něm vděčný Mendelssohnův koncert hraný bez přehnaného romantizování a velmi přirozeným krásným tónem Augustina Dumaye. Po pauze vtipné zastaveníčko s Webernovými Miniaturami. A potom parádní Beethovenova Sedmá, ve které se podařilo slavnou pomalou větu zahrát opravdu jedním dechem a tahem. Zajímavě kontrastní pak byla věta třetí. Dirigent má energická a přitom přesná a čitelná gesta a orchestr se jím rád nechá strhnout, aniž by obětoval preciznost. Závěrečná věta místy byla snad až v přehnaně virtuózním tempu, ale jako efektní tečka samozřejmě zafungovala. PKF má své stálé a pozorné publikum, a vedle mediálně viditelnější České filharmonie ani vedle ambiciózní Dvořákovy Prahy se prostě neztratí.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu Vltava
Foto archiv, Zdeněk Chrapek