Přesvědčivý začátek pražské sezony

Zápisník Jindřicha Bálka (92)

Stalo se už pravidlem, že pražská sezona začíná Dvořákovou Prahou, přesto bychom neměli přehlédnout, s čím pak vstupují jednotliví stálí pořadatelé. Dvořákova Praha nabídla takovou světovou sezonu v malém – dirigenty od nejstarší generace po skoro nejmladší, sólisty, kteří budí zájem a zvědavost – a programovou jistotu s Antonínem Dvořákem. K tomu velmi pestrou komorní řadu. Přesto je pak příjemné se začít v sálech znovu potkávat se stálými návštěvníky koncertů, které nepřilákalo ani tolik festivalové haló jako prostě dlouholetý vztah k hudbě. A naopak Dvořákova Praha by mohla možná trochu myslet na to, že stojí před všemi pořadateli na začátku sezony, nerozbíhat se do šíře a občas naplánovat i něco v součinnosti s nimi, nejen s Českou filharmonií.

Všem pořadatelům se navíc letos povedlo začít něčím výrazným a všichni se chtěli představit se svými šéfy v plné kondici. Vedle České filharmonie, která dovede vždy získat největší pozornost, rozhodně stálo za to vypravit se na další otvírací koncerty. Rád bych v té souvislosti zmínil dva – Český národní symfonický orchestr a PKF.

Český národní symfonický orchestrLiborem Peškem minulé úterý nabídl program slavnostní i atraktivní. Začal předehrou k Libuši, ze které znají všichni obvykle jenom prezidentskou fanfáru a musí být překvapeni, jak působivá, jemná, lyrická, a přitom vznešená hudba po fanfárách následuje. Vše se neslo v pomalém temporytmu a s přirozenou gradací od začátku do konce. Vida, jak se dá koncert začít originálně a přitom něčím dosti známým.Libor PešekIvo Kahánek posléze hrál Čajkovského Klavírní koncert b moll – ten je podobný předehře k Libuši právě v tom, že všichni bezpečně znají prvních několik desítek taktů a následující, opět spíše lyrická než virtuózní hudba, si musí svou pozornost teprve získat. Kahánkovo provedení právě ty lyrické momenty podtrhlo.

Vrcholem programu ovšem byla Janáčkova Sinfonietta, a to díky neotřelému a přitom naprosto logickému pojetí. Dvaaosmdesátiletý Libor Pešek opět podtrhl slavnostní ráz, ale celé provedení se neslo v duchu klidného spočinutí a ohlédnutí za bohatě prožitým životem. Janáček se častěji dává v pojetí dravém a vášnivém, tohle provedení naopak zaujalo smiřujícím klidem a velkou vnitřní radostí. Přitom vyzní všechna drobná sóla a instrumentační nápady. I Peškova starší anglická nahrávka Sinfonietty zaujme velkou mírou romantismu, jaký najdeme u Suka nebo Dvořáka. I když ve stručnější podobě. A po letech se z noblesního a překvapivě citového provedení středních částí nic neztratilo. Kromě fanfár není v Sinfoniettě opravdu nic vojenského… Orchestr mile překvapil i čistotou zvuku.

PKF-Prague Philharmonia začala svou sezonu mnohem později než SOČR či FOK a také o dva dny později než Česká filharmonie. Jejich program s novým šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem splnil všechna očekávání. PKF-Prague Philharmonia - Emmanuel Villaume (foto Zdeněk Chrapek)Na úvod elegantní Náhrobek Couperinův od Ravela se všemi francouzskými finesami a barevnými sóly. Po něm vděčný Mendelssohnův koncert hraný bez přehnaného romantizování a velmi přirozeným krásným tónem Augustina Dumaye. Po pauze vtipné zastaveníčko s Webernovými Miniaturami. A potom parádní Beethovenova Sedmá, ve které se podařilo slavnou pomalou větu zahrát opravdu jedním dechem a tahem. Zajímavě kontrastní pak byla věta třetí. Dirigent má energická a přitom přesná a čitelná gesta a orchestr se jím rád nechá strhnout, aniž by obětoval preciznost. Závěrečná věta místy byla snad až v přehnaně virtuózním tempu, ale jako efektní tečka samozřejmě zafungovala. PKF má své stálé a pozorné publikum, a vedle mediálně viditelnější České filharmonie ani vedle ambiciózní Dvořákovy Prahy se prostě neztratí.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu Vltava
Foto archiv, Zdeněk Chrapek

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na