Přesycenost koncertní je zlá nemoc

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (13) 


Svým způsobem uzavíráme jednu kapitolu našeho seriálu uveřejněním posledních hudebních kritik, které psal Ivan Medek v roce 1956. Mezi jeho dochovanými texty, jejichž nové zveřejnění laskavě umožnila Medkova rodina, dále nacházíme rozsáhlejší publicistické, výkladové i přednáškové texty: pro rozhlas i televizi, pro Divadla hudby i doprovodné texty ke gramofonovým deskám Supraphonu… Ale z těch budeme vybírat až příště.

II. koncert Vídeňských symfoniků 
Pořad, kterým se včera ve Smetanově síni rozloučil malý orchestr Vídeňských symfoniků s pražským obecenstvem, byl při úplné vnější neefektnosti orchestru jistě bližší než předcházející mozartovský večer. Haydnova Symfonie Es dur dala orchestru možnost zdravého muzikantského projevu, který i bez větší propracovanosti detailů technických i zvukových působil bezprostřední přesvědčivostí.

V Mozartově veselé hříčce, Hudebním žertu, se dobře uplatnil dirigentův smysl pro vtip, avšak výraznější a přesnější zdůraznění úmyslných Mozartových „chyb a nelogičností“ by jistě vystihlo parodický charakter hudby. Hudebně přirozené a nenásilné provedení Beethovenovy čtvrté Symfonie, kterou byl pořad zakončen, bylo zřejmě ukázkou běžného standardního výkonu orchestru, jehož přednosti zdaleka nejsou v přesnosti souhry, zvukové vyváženosti či vynikajících výkonech sólistů, jako spíš v zdravě prostém slohovém cítění a zdravém hudebním smyslu.

Přes všechny výhrady byly oba koncerty Vídeňských symfoniků přínosem letošního Pražského jara, neboť často i jen prosté a ničím nekomplikované „muzicírování“ je obecně přesvědčující.
(Večerník Praha – 19. 5. 1956)

Ž. Zdravkovič s orchestrem FOK
Na včerejším večeru letošního festivalu se v Domě umělců představil po osmileté přestávce mladý jugoslávský dirigent Živojin Zdravkovič v koncertě se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy.

Pamětníci posledních Zdravkovičových koncertů s Českým komorním orchestrem v roce 1948, kdy dokončil svá studia v Praze u Václav Talicha, s napětím očekávali, jak se u tohoto mladého umělce projevilo osm let velké praxe na jednom z předních dirigentských míst v Jugoslávii i v množství zahraničních zájezdů. Jistě nebyli zklamáni.

Zdravkovič je temperamentní, zdravě cítící umělec výbušného projevu, zdůrazňující velký orchestrální zvuk, rytmickou kázeň, velikost gradací a prudkost náhlých dynamických změn s vervou a robustností pravého jižního cítění. Je zřejmě vášnivě zaujat každou partiturou, kterou studuje, někdy snad až trochu na újmu klidnějšího pochopení ducha díla.

Tak například zbytečně tvrdé a přeexponované provedení Míčovy Symfonie in D na zahájení pořadu jistě nebylo v souladu s celkem prostinkou fakturou díla. Výborně, zcela spolehlivě a citlivě doprovázel dirigent oba vynikající sólisty Mozartovy Koncertantní symfonie – čistě, kultivovaně a komorně hrajícího A. Plocka a violistu J. Motlíka, jehož výkon byl v kráse tónu, technické jistotě a hudebnosti dalším dokladem o růstu mladého umělce.

V dalším pořadu provedl Zdravkovič poprvé v Praze druhou Symfonii mladého jugoslávského skladatele – žáka prof. A. Háby – M. Ristiće, skladbu technicky suverénní, nebojácnou co do formální novosti a přitom přesvědčující přirozenou hudebností, výbornou instrumentací a svéráznou invencí. V tomto díle, stejně jako v následující čtvrtou Symfonii našeho dnes nesporně největšího žijícího skladatele B. Martinů, strhl Zdravkovič orchestr k jednomu z jeho nejlepších výkonů.

Zvuková plnost, elán a schopnost dirigenta strhnout orchestr byly rozhodně největšími klady koncertu, který nás znovu přesvědčil o rostoucí úrovni jugoslávského hudebního umění.
(Večerník Praha – 22. 5. 1956)

Záhřebští sólisté
Vynikající – v Praze již v minulosti dobře známý – violoncellista Antonio Janigro, tvůrce a skutečná duše dvanáctičlenného souboru Záhřebských sólistů, nám včera v Domě umělců dokázal vrcholné mistrovství svého malého souboru. Musíme poctivě přiznati, že od dob velkých výkonů Talichova Českého komorního orchestru jsme v Praze dosud neslyšeli tak dokonalou nástrojovou vyrovnanost, neuvěřitelnou a přitom naprosto přirozenou kázeň smykovou, jednotnost frází, čistotu intonace a vrcholnou technickou brilanci každé skupiny tohoto souboru. Dynamické rozpětí, dosahující při stále krásném zvuku celého souboru od největších pianissim do skutečného fortissima, bylo samo o sobě takřka sensační. Připočteme-li k tomu dokonale měkký záběr každého jednotlivce – z nichž většina jsou vynikající sólisté a mistři svých nástrojů – a stálý zřetel dirigenta k vrcholné zvukové kultuře a noblesnosti výrazu, můžeme beze všeho přehánění prohlásit, že Záhřebští sólisté jsou již dnes, po krátké době své činnosti, souborem světových kvalit.

Antonio Janigro jako dirigent ovládá všechny finesy jemného vedení souboru. Jeho projev je úsporný, komorní a vycházející ustavičně z nitra hraných skladeb a přitom naprosto srozumitelný a přesvědčující. V úvodním Vivaldiho Violoncellovém koncertu nám pak dokázal, že patří dokonalým technickým ovládáním svého nástroje, krásným měkkým tónem a kulturou projevu, mezi světové mistry violoncella.

Pěvecký sólista koncertu barytonista Vladimir Ruždjak je velkým umělcem vyrovnaného hlasu, bezpečné hlasové techniky ryze italského charakteru, mimořádné pěvecké i interpretační inteligence, se zvláštním smyslem pro nejjemnější slohové odstínění, což dokázal v kouzelně životném provedení Monteverdiho, stejně jako v árii Händlově, v Purcellovi či přidané jemné lyrické jugoslávské písni Zelená doubrava.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na