Příběhy Afriky – Sinais Particulares & Man Rec & Wo-Man na TANCI PRAHA

Sinais Particulares
Ze tmy slyšíme silný ženský hlas. Zprvu je to nesrozumitelný monolog, poté zaslechneme zřetelně jasnou větu: „My mother asked me: who did this to you?“ (Máma se mě zeptala: kdo ti to udělal?). Herečka vykřikne, že chce běžet. V ten okamžik se rozbíhá do tmavého prostoru, který se v různých částech rozsvěcuje. Práce se světlem je impozantní, dokresluje atmosféru prázdného, nehostinného prostoru připomínajícího prázdnotu zničeného nitra mladé dívky.

O+

Performerkou začne zmítat impuls, který se přelévá do různých částí těla. Jako by chtěla něco říct, ale nemohla. Něco ji stále táhne pryč, a ona toho nechce být součástí. Celá situace graduje, dívce někdo zabraňuje mluvit – táhá jí jazyk z krku. Je tažena neviditelnou silou do zadní části jeviště, kde bojuje o život. Je zde zřetelně vykreslený strach, snaha utéct, bolest, znovu a znovu pokusy uniknout, bolest, sklíčenost, bezmoc, fyzické vyčerpání doprovázené hlasitým sténáním a výdechy. Žena bojuje se silou, která ji stále stahuje dolů. V křečích se svíjí na zemi.

Znovu se znovu ocitá ve tmě – sama. Světlo dopadá na velké béžové svatební šaty, na nichž se blýskají malé zrcátka, jako by zrdcadlila její nešťastný osud. Žena veškerou svou sílu vynaloží na to, aby se k šatům doplazila. Je to její jediné útočiště, záchrana, osud. Ženám v těchto krajinách nezbývá nic jiného než se vdát. Přijmout otěže, protože to, co na ně čeká, kdyby zůstaly samy, je temné a děsivé.

Šaty jsou těžké a značně komplikují pohyb, žena bojuje sama se sebou. Bije se a diagonálou kráčí do boje – na cestu, kterou si nevybrala, ale kráčí jí vzpřímená. V jejím pohybu je neskutečná síla naplňující celý sál divadla PONEC.

Na konci cesty čeká ženu gumička na stažení vlasů a kytice červených růží. Červené růže, spojené s romantickým symbolem, jsou v mžiku rozcupované a snězené. Otevírá nám to mnoho metafor, například můžeme vidět ve zničení růže útěchu ženy, která ji mohla zničit. Žena začne tleskat a vede monolog s neviditelnou silou. Chce znát odpovědi, chce vědět, proč se jí stalo, co se jí stalo – chce vzít osud do svých rukou. Prostorem zní naléhavé „Why?“ .

Performerka Mai Juli Machado má velmi silnou energii. V inscenaci je velmi dobře využité světlo, které skvěle dotváří atmosféru a vytváří dramatičnost a kontrasty mezi jednotlivými částmi. Mai otevírá citlivou tématiku, kterou komunikuje s důrazem na fakt, že žena se v této situaci drží své vlastní vůle žít. Je to jen a jen ona, kdo si může pomoci. Cítím vděčnost, že jsem tohoto odvážného počinu mohla být svědkem. Krásně nám komunikuje, že téma, které se týká těla a vlastní identity, lze předat právě pohybovým divadlem, kdy jsme o to více schopni registrovat naše zrcadlové neurony a soucítíme.

Man Rec
Choreograf Amala Dianor, zároveň i tanečník, pracuje se spirituálními tématy, přírodou, překonáváním obtíží, ale ultimátně s nacházením svého potenciálu. Jako uzavření v soukolí hodin se ocitáme s ním v prosluněném prostoru plném repetice a svobody zároveň. Stále se opakující kruhový pohyb, jako ve zmíněných hodinách, se objevuje v různých variacích. Od drobných detailů pohybu ruky po rotaci celého těla.

Tanečník je stále ve větším kontaktu s divákem, vnímá ho a registruje očním spojením a úsměvem. Mohutně znějící hudba přichází v kontrastu s plynulým pohybem, poprvé se také přidává modulace světel. Pracuje s pantomimou, klouzáním po podlaze. V některých okamžicích se zastaví a civilně přejde na jiné místo, poté pokračuje dál. Dramaturgie performance je jiná, než na jakou můžeme být zvyklí u klasického divadla. Muž si hraje, zkoumá, pracuje s detailem. Za zvuku vody plyne prostorem bez relativního času až do momentu, kdy z ničeho nic padá k zemi.

Po chvíli se probírá a rutinně si obouvá boty, které nachází v prostoru. Bez výraznější mimiky začne provádět stejný tanec jako na začátku. Čas se opakuje. Přichází ke mně otázka: Co když jdeš po stejné cestě, ale tentokrát jsi šťastný, protože víš, kam směřuješ? Ze známých figur se performer přesouvá do přední části jeviště a ukončuje svůj pohyb a tím i pobyt na jevišti. Amala Dianor má klidnou a příjemnou energii. Vše dělá tak, že máme pocit, že na tom nemůže být nic těžkého. Vytváří nelineární příběh plný mystiky a splněných přání.

Wo – man
Variaci na předešlou choreografii vidíme ve třetí části v podání Nagaline Gomis. Ač se jedná o stejného tvůrce, je choreografie značně pozměněna. Nagaline přichází s vlastním pohledem a interpretací. Vnímáme mnohem větší dramatičnost a napětí. Například v jejím zastavení a přecházení na jiné místo je velká síla a odhodlání. Signifikantním a opakujícím se motivem je pohyb pánve – pomyslně oddělené od těla. Taktéž stojí za zmínku práce chodidel nebo pád, ke kterému gradací směřujeme. V tichu a zklidnění začne tanečnice pobrukovat tklivou melodii.

Probouzí se k novému životu, ke kterému přistupuje s větší silou, jako znovuzrozená. Okolo ní probíhá zvuková bouře, kterou je ona královnou. Sama ji uklidní a vrací se v tichém sále k pohybu boků. Tento zajímavý konec nám otevírá myšlenku jednoduchosti a naší schopnosti ocenit prostotu po velkém moři pohybů. V porovnání obou choreografií mě překvapilo, že jsem nevnímala gender jako hlavní motiv nebo téma, ale spíše energii, která prostupovala oběma různě.

Sinais Particulares
Koncept, choreografie: Mai Juli Machado
Účinkující: Mai Juli Machado
Světelný design: Amosse Mahoche
Hudba: Ezio Bosso, Cucina Povera
Zvukový design: Amosse Mahoche
Kostýmy: Sara Machado, Mai Juli Machado
Koproducent: Centre National de La Danse CND
Premiéra: 22. 9. 2022, Maputo

Man Rec
Choreografie, tanec: Amala Dianor 
Původní hudba: Awir Léon
Světla: Samson Milcent
Technika: Nicolas Tallec
Manažerka: Mélanie Roger
Premiéra: 14. 7. 2014, Avignon

Wo – man
Choreografie: Amala Dianor
Původní hudba: Awir Léon
Účinkující: Nangaline Gomis
Světla, stage manager: Nicolas Tallec
Kostýmy: Laurence Chalou
Manažerka: Mélanie Roger
Zvuk: Ugo Raimbault
Světla: Agathe Geffroy
Premiéra: 15. 10. 2021, Quinconces 

Na festivalu TANEC PRAHA uvedeno 15. 6. 2024 v divadle PONEC.